Zaměřeno na slavíky

Dnes vás pozvu do míst, kde se NS Krajinou Červenského rybníka otáčí a vrací k městu.

Zítra už tam bude pod borovicemi lavička.

Původní přijde odstranit, nová velkokapacitní bude v ose kmene a blíže stromu.

To místo je krásné a pamatuji si, kdy se tam borovice vykreslily. Když vykáceli sady, ty dva stromy nechali.

Bývali tam slavíci, dnes na špici zpívá drozd. Ale slavíky je slyšet jen pár metrů dole od zaústění Spyšovského potoka z Červenské kosy. Zpívají už nedůsledně, ale jsou to pořád oni.

Vysbíral jsem odpadky, aby to k odkládání nelákalo jiné odkladatele a pak jsem vyfotil výhled. Na rybník a k Sobotce. Přes louku plnou kytek.

V tomto čase by tu člověk vydržel sedět pořád.

Od rybníka víří život, zeleň je svěží až blahodárně, od sousedního lesíčka zpívá brávník. Tak to tehdy nebyl zřejmě protahující pták, byl už vlastně ve dveřích a já to nepoznal! Je pro mne nenaposlouchaná ta jeho píseň, nemám možnosti ji slýchat. Tak si ji užívám a přitom hloubím jámy. Když mám téměř hotovo, nebyl bych to já, kdybych nechtěl ještě kapku poladit dílo a drenážní rýč se v tu chvíli zlomil.

Usedám na starou lavici a nebrzdím smích. Jen ale do doby, kdy mne úlek znehybnil. Přes zaparkované auto jsem nemohl vidět cyklistu, který odshora přiletěl a v letu pokračoval. Neskutečný svist! Tak jestli takhle budou jezdit všichni, tak je tu tabule se zajímavostmi zbytečná. A asi i ta lavička – jedině, že bych mu ji strčil do cesty, pak ho posbíral a na ni vyskládal. Ten člověk s potištěným tělem v signálních barvách zmizel konečně za můstkem a já se můžu opatrně vynořit.

S houbařským košíkem dole z auta vystupují – no, houbaři. Zpátky ponesou šupiny. Kynou mi, asi – jako že dobrá práce. Tak jo, chlapi – ať je svatý Petr při vás, patrona houbařů hledat nemusím.

Je tady krásně, ale opravdu. Jen škoda, že až půjdou oficiálně turisté stezkou, bude léto a kolem propečený kout. Co naplat, takový je tuzemský rok. Zas ale přitáhnou na výspu bahňáci a tabule číslo čtyři, kterou jedinou jsem si vzal na starost tématem, bude mít oporu kousek dál v bahně.

A ještě si uvědomuji, že jsem dal asi špatný začátek akce. Už ho mám v mailu oficiálně, tak radši věším plakát.

Ty pruhy tam nepatří, samozřejmě.

A když koukám na datum, bude se z nás pořádně kouřit.

Člověk by měl umět přiznat, když mu něco nejde a nerozumí tomu.

Já to mám v Českém slavičím roku právě teď. Je to absolutně nejtěžší období na vyznání se v problematice.

Snažím se sice lidem odpovídat na dotazy a určovat nahrávky, ale při tom se dostávám pod vlastní kritiku, jestli je všechno ode mne správně. Čím víc získávám zkušeností (nyní aktivně se slavíkem tmavým), tím víc zjišťuji, jak je téma složité.

Ne, nemám patent na rozum a nikdy mít nebudu. Mohu se pořád po krůčcích přibližovat, ale téma nikdy docela neovládnu. Už to vím. Pohybuji se v tom pětatřicet let a kdybych měl být kritický, pevnější mám nohy od nového století. Do té doby jsem se (báječně) rozchytával a zavíral kroužky. Těšil na výčty koncem roku, jak že ti Od Jizery pomohli celkovým součtům ve stanici. Občas nějaká pochvala, toť vše.

Je to tak ale doopravdy? Co krajina, co druhá tvář výzkumu? To užívání si pohody, když slavíci přiletí. Ano, ale vědecky málo. A roky odbíhají. Mohou mi chybět.

Zpátky ale. Co je na tomto čase tak těžkého?

Nikdo neví, co se mezi opeřenci děje, když se lokality obsadí a naplní. Kolik je všelijakých zkrachovanců, opozdilců, hendikepů, kříženců. Ti všichni možnost získat přehled na těch množstvích hnízdišť (kde nemůžete sedět celý den a celé dny) značně komplikují. Pak přijdete a místo nepřečtete. Nepochopíte. Jedni začnou krmit a varovat, druzí na opačném konci kostrbatě zpívají a pak chytnete samici bez hnízdní nažiny, která snad odněkud z Afriky konečně přišla pěšky a chce všechno potrhat.

A to se bavíme o slavíku obecném.

Co teprve ten tmavý, který u nás zas tolik není, ale zastavuje se. Jeho čas „zmatkování“ teprve přijde.

Podle nedávné fotky slavík od Záhlinic je loňským, většina mnou podobně zastižených byla také mláďaty po první zimě.

Co to je za ptáky?

Jeden se o prázdninách objeví na Vysočině, jiný pelichá u záhorské Orlice. Další zpívá do večera v Krkonoších a pak se chytí samice s holým břichem na Bohdanečském rybníku! Rozumíte tomu? Já ne. Ale hledám. Investuji čas, usmívám se nad naivitou dnů docela nedávných, postupuji.

Jedno vím jistě, chce to příležitosti. A ty konečně mám.

Chce to čas, nebát se zamknout kovárnu a nechat se odvést.

Poslední větu věnuji nutnosti klíčové – třeba mít i trošičku štěstí!

Procházejí tudy první nedočkavci, větve se nad nimi proplétají tak, jak byly v časném jaru pro novou stezku nastaveny.

Vědí ti lidé, co po nich na pár hodin zůstává ležet tráva od toho procházení, jak to tu vypadalo v březnu? Vědí, že slavík, co zpívá v místě budoucí lavičky na břehu rybníka, že by tu nebyl, kdybych prostor nevymýtil? Že mu to listnáčoví beze změny nestačí?

Myslel jsem si, že by se mohl ukázat, když jsem to chystal, před čtvrt stoletím to bylo řidší a slavík tu byl. Teď se vrátil.

Nádherné místo. Romantické.

Několik listnatých veteránů nad prázdným mlýnským rybníkem, stezka sem nastoupala od mlýna po terase a na trojúhelníkovém plácku bude lavička. A informační tabule. A čerstvý slavičí zpěv! Odtud návštěvník uhne do leva po koruně hráze ke splavu. Tam si přečte tabuli jinou, vrátí se a půjde na stranu druhou pobřežím. A dál a dál. Až téměř na konec Červenského rybníka. Nádherným pobřežním hájem souběžně s náhonem.

Pak otočka obloukem podle borovic nazpět k městu. Podél továrního komplexu. Všude tabule a poučování. A pod borovicemi lavička opravdu dlouhá, to kdyby přisedli turisté, co po modré táhnou do Českého ráje. Vešlo by se jich dost.

Byl jsem se podívat na stezku první a mobiliář je naprosto v pořádku. Tady je snímek z Rohatska. Mají to tam pěkné.

Maskotem pro děti byl tehdy zajíc Lek, je na každé tabuli vypouklý z nerezu. Jak autorka naplánovala, tentokrát děti povede kapřík Pepík. Takhle vypadají, chystající se pomalu už provázet.

Slavnostní otevření je 9. června, kdybyste někdo chtěl s dětmi přijít.

Bude to tady na blogu potom aktuálně.

Ještě k tomu Rohatsku. Já pořád opravdu nechci na Kněžmost nasazovat, ale když člověk vidí, jak si věcí pro krajinu hledí, jak se snaží, aby je místo reprezentovalo – už jsem si myslel, že bych se s otázkou „Kam byste u nás pozvali své přátele“ vydal na zastupitelstvo. Tuhle otázku děti dostávaly v čase ekosoutěží, které jsme jim chystali tehdy. No radši jsem ten nápad hned zase polknul, zařekl jsem se, že tam chodit nebudu.

Do pošty přicházejí nahrávky, fotky a dojmy.

Povětšinou je kolem nich trošku smutno, to když slavíkem není ten tmavý. Ale pak jsou nálezy, kam směřuji radost. Jako před chvílí do moravských Záhlinic. Ano, na zaslané nahrávce po několika slavících obecných z minula je opravdu slavík tmavý. A včera prý tam určitě ještě nebyl!

Radím pak – využijte příležitosti, najděte si čas a choďte zpěv dostávat do uší. Nejsou ty české projevy úplně učebnicové, ale základ je pravý.

…

Krom hlavních témat, která na blog dávat nebudu, si osobně hlídám stavy tučnosti přilétajících slavíků. Někdy se zdá, že to smysl příliš nedává, někdy to ale vypadá zajímavě.

Tady je jeden kontrolovaný.

A když jsme u kontrol, i tam se oba druhy vracejí. Důkaz třeba tady.

Až si člověk říká, proč takového nechytneme na průtahu Českem.

Důvodů je víc. Závěr tahu obou je pravděpodobně velmi rychlý s minimem zastávek.

U tmavých se může navíc odbývat přes Slovensko, tedy stranou. A pak – kroužkovanců není mnoho.

Cesty by měly odtajnit příští rok přečtené přístroje. Uvidíme, jak moc jsem se mýlil.

Ohlížení zakončím obrázky.

Takhle vidí okolní krajinu slavíci.

Takhle jejich domovy vidíme my.

A zatímco za slavíkem obecným si vystačíte v šněrovadlech, za tmavým musíte do vody.

Mějte hezký zbytek máje.

Je po práci!

Slyším zase to pískání a uvažuji, že pro vás tu zahradu naproti po čase vyfotím. Srnče volá, že začalo s životem.

To je řečí na zarostlý kout, ale že je tady jediným, kde příroda nenaříká, to nikdo vidět nechce, nebo už ani neumí.

Dívám se do kopřiv z dálky a radost mne hltí. Tohle je ráj. A pak mne napadne v tom čerstvě prosvíceném dni podívat se do skalky a už letím dílnou, klopýtám přes nářadí a strhuji v kabinetu foťák z věšáčku. Dovedu být ještě rychlý, když o něco jde!

Nad orlíčky se zatřepetal motýl, kterého bych poznal i okem ospalým. Svislé pruhy, dlouhé ostruhy!

Na svoji rozměrnost je rychlý, zvláště dopovaný paprsky. A už je pryč ten první důkaz pro naši oblast. Konečně postoupil až sem, byla to jen otázka času. Když jsem psal přírodu do knihy o Kněžmostě, uvedl jsem ho z jihu Úhelnicka, což nepravda není. Tenhle byl ale kněžmostský a je v trapu!

Balím foťák, že zklamaný navážu pracovní proces a pak ho vidím, že je zpět.

Zapnutý blesk od posledního focení na chalupě je chybou a když mi další vteřinu dopřál, nemám zapnuté makro. Aspoň jsem po něm švenknul z dálky na důkaz.

Nejspíš, že mne má Příroda v oblíbených, po chvíli ho v zahradu vrátila. To už orlíčky, které ho nijak zvlášť nenadchly zastoupil v polštáři rožec a motýl podlehl. Složil křídla do kvítí a opájel se, co šlo.

Foťák jsem překontroloval a snímal a snímal.

Vždycky mne ten „podalirius“ dostane. Může za to motýlkářova touha z dětství, kdy tu nebyli. Co jsem se ho nahledal. Pravda, viděl jsem ho na čundru po Slovensku, ale to bylo málo.

Jestli mne někdo tady v dopoledni viděl, nechť to zas rychle spolkne. Neumím to pořád nějak ubrzdit.

Ani teď, když píšu.

Úplně se s květem převrátil, tak těžkou byl návštěvou.

Jak nepředstavitelné ještě v konci století.

Kvetou šeříky a motýl na to slyšel. Jak tradiční obrázek! Ale z odřených knížek.

A ještě řečnicky: “ Není ta naše příroda též nádherná? A jednoho váhavým přihazuji.

Aniž bych to zjistil, před časem zemřel můj kolega z VČP ČSO František Šereda, výborný ornitolog a skvělý preparátor.

Od Františka mám vypreparovaného slavíka a teď vím, že si ho musím vážit ještě víc. Už mi nic podobného nevychystá.

Františku, děkuji, čím jsi mne obohatil a čeho jsem si od tebe mohl nabrat, příteli.

Pavel

Nebude na škodu předělit téma o slavících Polska událostí, kterou přinesl dopolední pátek. A vlastně i odpolední.

Přišel sem jistý táta se synem a přinesli v krabičce sýkorku. Mladou, ale už samostatnou. Kdyby nebyla poraněná. Vystlali ji v příbytku trávou a předali ji. Nebylo složité vrátit ji na nohy, dostala bez hlav tři moučné červíky, zobák jsem jí orosil, natlučenou nohu vydezinfikoval a mohla zas utíkat.

Nebylo by na tom až tak nic divného, občas sem lidé poraněnce přinesou, i když se tomu už bráním. Časy se změnily a dnes jsou instituce, které mají zachraňování zaměstnáním. Já mám zaměstnání jiné. Přesto, když přijdou děti, nedávám jim kontakt na útulek, ale trosečníka převezmu. A tak to bylo i dnes ráno.

Kluk asi do druhé třídy, abych ho neurazil – možná i třetí, podává koňadru přes plot a kvapí do školy. Co mne ale potěšilo nad rámec, že ten kluk, když šel odpoledne nazpátek, přišel se optat, jak to s ní dopadlo. A to už se mi na něm líbilo hodně.

Naše zdejší příroda víc než ty jiné potřebuje takových pomocníků, velkého zastání tady opravdu nemá. A tak jsem se rozhodl, že zjistím příjmení toho kluka, do své knížky o slavících napíšu poděkování za tu jeho záchranu a odnesu mu ji v pondělí do třídy. Ať má ten zážitek s odměnou.

Nebyl jsem v jeho letech takový, nosil jsem prak. O to silněji si uvědomuji, jak jsou tyto momenty u dětí důležité. A kdo ví, třeba se jednou v krajině potkáme s dalekohledem.

A přidám jeden postřeh, na který byste nejspíš odpověděli: „Však my to víme!“.

Kdo nyní chodíte ven, cítíte vůně.

Tato část máje to s vůněmi doopravdy umí.

V naší zahradě voní akébie, všechno převoní nasládlou, velmi těžkou vůní a pokud nefouká, zahrada se v ní utápí.

Od plotu po vanilce a velmi decentně se připomíná horský plamének romanticky růžových lístků. Mráz mu sice naložil na hřbet, tak rozkvetl alespoň silou, která mu zůstala. To vistárie přišla o všechno a problémy má i motýlí keř.

Stojím před kovárnou v té podvečerní náladě a říkám si, jak ta Příroda je svá! Jak si vede na cestě aktuálním rokem, jak se zase už rve o přežití a jak při tom stíhá být skvostnou! Nenasytím se nikdy té studnice mouder, energií a odhodlanosti.

Laskavého zázemí mojí krajiny.

A ještě něco přidám.

Hlásíte slavíky, kam všude přiletěli. Ano, ještě se letos vrátili.

Hlásíte vlaštovky, jak vám dělají radost. Chcete, abych přišel chytit alespoň takovou, která má kroužek. Teď to je s časem dost zlé, ale vybyde později.

Stihneme i slavíky, co jsem slíbil, jen to bude také později. Ale stihneme. Jen co předáme naučnou stezku do užívání.

Míjíme hranici a na hory je vidět od severu. Z polského jihu. Jsou to jediné jejich kopce a přes ně se vracejí slavíci.

Den je přijatelný, ale předpověď nedobrá. Bude pršet a chadno se zvětšovat. Vzhlížíme k obloze, stěžuji si. Co bude na práci, jestli se nedá chytat?

Už vidím řeku a uznávám, že je jiná. Vrchovatá až přetékající. Jak tohle zvládneme.

Kde vůbec slavíci budou? Uvidíme je? A přiletěli vůbec?

Voda se objevila i za ochrannou hrází Warty.

Předpověď se nemýlila, ty krátkodobé na solidních webech vycházejí.

Rodí se přesto plán a začínáme.

Práce se daří, výsledky přibývají.

Slavičí odlet před podzimem už bude sledován poměrně přesně. Novou moderní technikou. Není to poprvé, co se vědci snaží zjistit slavičí zimoviště, místy po Evropě se tak už stalo. A výsledky byly skvělé.

Nevydrží však horší počasí v květnu dlouho a ani tady tak nebylo. Tlak se vylepšoval a vrásky mizely. Jen voda z krajiny nikam nespěchala.

Sotva by se mezi vámi našel ten, kdo by se radoval nad zakouslým klíštětem. Jenže, to by nesmělo být z Afriky a vůbec prvně zjištěné u slavíka tmavého!

Hned jak jsem ho objevil, proběhla fotodokumentace a k šťastnému slavíkovi i osvobození od rozměrného parazita barvy prapodivné. Potud v pořádku. Pak mi ale nad ampulkou s lihem z pinzety vypružilo a na zemi se ho ani přes hodinové hledání později i při baterce nalézt už nepovedlo. Jistěže neuteklo, ale v trávě a písku ten výjev připomínal spíš klip k hledání jehly v kupce sena. Při baterce.

Skrýval jsem vztek, že nebude vyšetřeno odborníky, skrýval marně. Dlouho jsem se na sebe tak nerozzlobil, jako tady nad zmařenou šancí. Fotek je ale dost, to je podstatné. Jen materiál schází. Už jsem si to ale odpustil, povzbudily mne fotky, že vyšly.

Tady je jedna z nich. Ptáci tím opravdu trpí, i když by se brzy již pustilo.

A protože je tu dnes materiálu nad limit, přijďte zase zítra, to reportáž zakončíme.

Pokaždé po návratu z těchto míst mám o čem psát, událostí je mnoho. Téma, které nikde jinde nesehnat to nabízí.

V místech, kde se dotýkají dva druhy slavíků, dotknou se vzájemně také dvě řeky. A zatímco první spojení je rozvolněné, nejisté, druhé definitivní. Prosna se vpila do mohutnější Warty poblíž osady Modlica nedaleko Pyzdry.

Obě řeky protékají plochou krajinou a tvoří tak četné rozlivy, ráje (nejen) opeřenců. Zaplavované vrbiny hostí (u nás vzácného) slavíka tmavého zatímco sušší stanoviště – však řece nadohled obývá nám dobře známý slavík obecný.

Stále víc rozdílní se zdají zmínění slavíci, víc, než bych soudil. A nesou ty rozdíly další pozoruhodnosti. Jiná zimoviště – jiné přílety hnízdit.

A přeci se mezi sebou za určitých okolností kříží. Ptáte se – kam takový potomek rozdílných rodičů odlétá zimovat? Nevíme to. A neví se další. Však něco už přeci nabývá obrysy poznaného a další a jiné úkoly k sobě přibaluje.

Nechme odbornější téma na jindy, zvu vaše uši na procházku.

Tu neobyčejnou příležitost slyšet oba hnědé slavíky z jednoho směru místní lidé neřeší. I rybáři, co máchají udicemi do míst, kde se voda protiproudem otáčí, zpěv zvlášť nezajímá. Vím to. Zato my, když vstupujeme s ornitologickou pozvánkou, my nestačíme dýchat. I ten, kdo dosud slavíky po zpěvu neznal, brzy se zaučí.

Spíše drozdí, nápadně tvrdý až hřmotný zpěv dlouhých přestávek patří slavíku tmavému, po Polski – slowik szary. No a jásavý, klokotavý, většinou táhlých zesilujících úvodů, ten patří – po Polski řečeno – slowik rdzavy.

Zejména pro mne, člověka, který se tématu věnuje dlouho a ví na slavíky ledacos, jsou tato setkání omračující. Slavík tmavý, o něco robustnější, vysedává mnohdy na exponovaném místě a o poznání drobnější slavík obecný zpívá spíše z úkrytu. Někdy se rozezpívá snad každý z přítomných, jindy se „hecují“ jenom sousedé. Sedíte na mezi pořád opravdové trávy, květů nepřeberných a kocháte se jedinečností.

Žluvy, dudkové, sedmihlásci co zrovna přilétají, cvrčilky zelené a vedle jeřábi, čejky a vodouši, kukačky s pěnicemi. Kdo by to nechtěl zažít! Rozlivy, že řeku nevidět. Divoké husy v nich pokřikují a orla v termice ženou pryč šedivky.

Sledujete, jak se slavíci z revírů vyhánějí, jak každý se rozezní na hranici. Přiletěli si ji nastavit z Afriky. Aby později uživili mladé.

Přijdete jinam a vidíte, že jeden Nachtigal pořádně vychytralý, táhne to se dvěma slavicemi! Ano, na místech přehledných i to lze uhlídat.

A pak je tu ono mezidruhové křížení a vy si říkáte – jak je to vůbec možné? Je.

Ukazoval jsem na pěnkavu, která cvrčivým hlasem upozorňovala na déšť. A pršet za chvíli začalo. Žabí koncerty nebraly konce a v sklopce na červíka chytla se blatnice skvrnitá! Vzácností – kam oko dohlédne.

Co se tu bude dít v nejbližších dnech?

Aby bylo za čím se ohlížet, musí se něco vždycky teprve stát. A já jsem se s přáteli vrátil na místa, která – a teď musím být velmi opatrný v definici – která snad už docela poznávám. Oblast společného výskytu dvou hnědých slavíků kolem svobodných řek Prosny a Warty. Ano svobodných, čtete správně!

Nějak večer začneme a budu přidávat, jak mi nesmlouvavý čas dovolí.

Prosím tedy dál o trpělivost, slibuji za to radost, výživnost i kreslení slovy směrem k slavíkům i polské krajině.

Přijďte už třeba večer – a neodpustím si – děkuji za podporu.