Zaměřeno na slavíky

Ano, podle našich unavených rukou i podle kalendáře je poznat, že slavnostní otevření stezky se blíží.

Využiji toho a napíšu asi poslední postřehy z příprav, pak už tu bude jen samá sláva a radost dětí.

Nejprve bych vás konečně rád pozval na „čtyřku“, to je totiž zastávka ryze ornitologická. Budou tam výsledky kroužkování. Vyfotit to místo neumím, když už to nekazí slunce, zas tam je šero. Snad z toho ale poznáte, proč jsem navrhl místo do schématu. Je pro duše romantiků. Ač není mobiliář hotov (chybí například střecha a tabule s tématem), už se to rýsuje.

Hladinu očekávejte na levém okraji obrázku. Zachovali jsme průhled pod břízou, která je snad jediná v celém pobřeží.

Ale ještě k obrázku – vídíte to, co já? Dvojici stromů vpředu? Ten s kudrnatu hlavou a druhým drobným, co ruku mu dotváří? A ve tváři? Vidíte ten klid? Tak takhle to tam žije. K citlivějším snad klapot mlýnů se doprodírá a za uši tahající „brekeke“ skokanů? Třeba ne, třeba patří jinému od mlýna. To ať si děti už rozhodnou samy.

Rybník sem dosahuje hladinou a voda plná okružáků ploských.

Vidět bude na výspu. Nabízím doporučení. Nikdo kdo nechodí na blog a trasu půjde, to nebude vědět. Vy ano: Počkejte si tam do setmění v květnu nebo v červnu. Visí tam v tom čase obraz obrazů. Rybník se chystá přijmout k noclehu vlaštovky, kroužkování prozradilo, že sem mohou přilétat až z Horky u Nové Paky, není to síla? Už tomu bousovskému moři začínáte fandit? Skokani skřehotaví dělají kravál jak z vodnických časů, dokud tu stojíte, volavky si na ně netroufnou. Vrba, co drží váš pohled opravdu dlouho, se kdysi vyvrátila. Jenže ona to nevzdala. Dokud byly kořeny obaleny zeminou v tlusté vrstvě, hnízdili tu ledňáčci. Slunce, mráz a provzdušňování hlínu oklepává. Z kmene začaly růst vzhůru kmeny nové a vytvořily mříž. O ten kmen si opřete ruce a nechte se odnést náladou. Jediným problémem jsou v tomto úseku komáři. Kdo si chce užít nechť přibalí repelent. Tabulí se snažím naladit k obdivu. Mohl bych sem její finální podobu nabídnout, je vychystána do tisku a mám ji v počítači, ale nedám. Přijďte k rybníku.

Po krátkém úvodu o kroužkování nešlapu už kolem a předkládám výsledky z dálek. Rybník jako křižovatka! Vybral jsem jich jen několik pochopitelně, protože jsou s komentáři, potřebují místo: Kachna divoká ze Saratova, strnad rákosní z Finska, káně rousná z Laponska od polárního kruhu, chřástal vodní, kterého v poslední zastávce při návratu domů chytila sova. Připravte se.

Okruh je krátký, pohodlný. Terén zpříjemňují tři lávky a klenutý most se zábradlím.

Červenský rybník po východním pobřeží nebyl nikdy přístupný. Ano, kdysi dávno, kdy tudy vedla po hranici stezka. To ovšem mlýny klapaly do daleka! Ta doba je pryč. A rybník tu nebyl po drastické povodni, která sebrala, co v cestě stálo včetně jiných hladin. Obnovit se jej povedlo až pár roků před tím, než jsem se narodil.

Mnohé o něm i o jiných tématech se dočtete na okruhu. Stezka je zase z dubového dřeva, a protože se necháváme kvalitou materiálu zavázat i pro výrobu a montáž, vydrží dlouho. Mnohem a mnohem déle, než všelijaké z měkkého dřeva v okolí, někdy jen zamlácené palicí do země. Bousovský mobiliář odolá. Jen tabule se po čase vymění, natře kování a roky dál mohou cenit zuby.

Ovšem i jsem zaplatil.

Cesta není dobrá, nebezpečná, vím to spousty let.

Jednu skládku jsme vymazali rekultivací v místě výstupu z lesíka, ale kolem to je šílené. Kdybych se byl ohleduplně nevyhýbal cyklistům, nemuselo to být. Zadní pneumatika je po smrti.

Tak ještě něco radostnějšího.

Jsem rád, že představitelé přemýšliví k přírodě se našli zrovna v krajině mého dětství. Že mohu být u toho.

Budu upřímný – nikdy by mne nenapadlo, že tady budu mít důvod to psát.

Ono to začalo už se Slavičím hájem. Při otvírání jen polohlasem črtnutá vize pana starosty nyní dostává křídla.

K Okolo Klenice za hrou a poučením přibývá druhý (o dvě třetiny kratší) okruh Krajinou Červenského rybníka.

Ne, nebudu vybírat z kamejí Fráni Šrámka, to si pro letní večery nachystejte sami. Uslyšet ho v lukách… Ne. Řekl jsem.

Splav Červenského rybníka je opravdu široký, čekající na přebytečnou vodu Klenice. A ona to umí, ale to si přečtete na jedné ze zastávek naučné stezky, jejíž představení veřejnosti se kvapem blíží.

Jakmile vystoupí z Plakánku, dovede řádit, nebo spíš – dovedla. Jednu z povodní pamatuji sám z klukovských let, myslím takovou tu pořádnou, ne zalité zahrádky. Nikdo by neuvěřil, podívá-li se do říčky teď začátkem června, jak těch pár kapek si hýčká a nechce je Jizeře dát. Slzy Plakánku a nejen odtud! Od samého pramene pod Nepřívěckou hůrou.

Teď k tomu splavu.

Dá se z něho vstoupit do vody, i když sem Klenice přivádí nečistoty. Ale nebojte se, nejsou to plastové lahve spíš listí, otrhané po cestě. Větévky odněkud, člověk neví odkud.

Vstupuji do hladiny a upamatovávám se na zapomenutá tempa. Voda ve vrchní vrstvě je opravdu ohřátá. Je to báječné, nemám rád přeplněná koupaliště s modravým dnem.

Na splav usedl konipas, není tu prvně, to je poznat. Mušky mají smůlu.

Hned pod splavem se ozývají oba podobní rákosníci z jednoho místa. Zpěvný i obecný. A taky slavík! Už mu to nejde jak v máji, už to dost odbývá. Zřejmě krmí, protože pro mne vybral jenom pár vět.

Je to prastará lokalita, tady jsem chytil prvního a okroužkoval kroužkem T 303 501. Kdybyste mne vzbudili o půlnoci, tak to ode mne uslyšíte, tak to bylo výrazné. Nikdo se mnou, v křoví jen sám, slavičí samička pod síťkou vyrobené sklopky, kleštičky nadržené, kroužků třicet na provázku uzavřených v prstýnek. Kdo si dnes vzpomene na ten styl kroužkování?!

Lehám si na chvilku na rozpálený beton přepadu, dívám se tím směrem k silnici a nechávám vzpomínky dýchat. Vím, kde bylo hnízdo tehdy, chytil jsem ji kousek od něho. I vrátila se za rok a to byl můj první kontrolní odchyt. Tady někde, tady to vzklíčilo. Za šípkem, který jako by pro tuhle chvilku rozprostřel květy. A to já si tam zajdu, protože vůně mne postrčí dál a o něco hloub! Ke vzpomínkám.

Na tom jezu jsem v létě sklopkou chytal pisíky. Musela se hodně zamaskovat, ale šlo to. To byli ptáci! Ostrých křídel, hebkých běháčků a pro každý kroužek typu „Z“. A pak, pak jednoho ohlásili, zdaleka. Ale to si taky přečtěte na tabuli, zase na jiné.

Slyším motýlí pláč, to padly louky v první seči. My ale strniště potřebujeme, abychom na jednu ze zastávek dojeli travou. Posečenou.

To už jsem od splavu zas někde jinde, daleko po hladině. Blíže přítokům.

Co tohle je za svět, rákosí s hladinou a odérem bahna. Nejkrásnější byla svítání u včas nachystané linie sítí. A pak to už šlo. Peří za peřím a kroužky ubývaly.

Nejvíc se mi prsty třásly, když jsem prvně kroužkoval sýkořici. To bylo překvapení! Staré atlasy druh ani neznaly. On byl s vousem, ona s holým břichem.

V roce 81 jsem tam našel v místě, kde nocovaly břehule dost mrtvých. A dvě s kroužky. První mé hlášení směrem na „stanici“. Nikdo dodnes neví, kolik se po zvládnuté cestě těch ptáků ráno neprobudí. Ze stvolu slítne do vody. Jak málo víme o těch lovcích létajícího hmyzu! Dodnes.

Od mrtvého koryta náhonu ke mně doléhá slavičí zpěv. Červnový, ošizený. Napomíná mne, že bych měl vyrazit za výzkumem, téma neflákat a poponášet.

Nemůžu, rezavý příteli, termín předání akce nad námi visí jak pročernalý bouřkový mrak, musíme dřít.

Ruku mám vnořenu do jámy po drenážním rýči a žasnu, jak v té hloubce je zem prohřátá. Slunce si užívá příležitosti, za zády mám louku, na které jedenáctého odpoledne proběhne otevírací sláva. S fůrou dětí tak, jako loni. Tak si to město Dolní Bousov vždycky vychystá.

Vše bude v poklusu, protože na louce jen pár hodin před tím proběhne koncert skupiny Tři sestry matadora Hagena. Repertoár je mazaný stejně, jako jejich logo. A Bousov se otřese.

Hrabu se v zemi jen maličký kousek od břehu, kde jsem jako kluk rybařil s bambusákem. Ta voda za vedra voní stejně, taky si pamatujete vůně? Ano, je to tak, i ony oživují obrazy!

Horský konipas krmí mladé, vždycky tu okolo mostu hnízdil a je tu i teď. Jen tam, kde je beton zpevněné silnice, rostly dřív hřiby kováři. To mi tu chybí.

Rybáři hledí do vody v myšlenkách na Vágnera, vidí se taky už s ohnutým prutem jak hulákají a ono to nepřichází. Alespoň na úvodní tabuli nové naučné stezky, tam bude pro ně radosti dost! Spolek je připomenut.

A jiné tabule loví jinou historii, třeba fabrik, které tu byly.

Texty jsou uzavřeny před tiskem, brzy to propukne. Tato stezka bude jiná nejen tím, že je o dvě třetiny kratší, než prvá a že má lavičky k posezení. Jiná je po tématech.

Černá kočka s obojkem odnáší kolem mne zakousnutého zvonohlíka, někde bude chybět. Ptáci, kteří přišli k člověku, to lehké nemají. Odhadované číslo kočkami pochytaných opeřenců je obrovské. Rozumím, že umí-li chytit myš, chytne i ptáka. Nerozumím, motá-li se hluboko za městem a o kus dál jiná. Nerozumím ani, když se v naší ulici divoce mezi sebou kříží, je jich tu jak v Indii a mnohé hladovějící. Výkaly všude, kůra z vzácných stromů na zahradě odraná, smrad od kocourů i na vchodových dveřích.

Přemýšlel jsem, jak dům a zahradu před pohromou ochránit, na nic jsem nepřišel. Tak trpím dál.

Hezký červen, pokud možno.

Květen odchází málem už po minutách a nechce se mi pod střechu.

Noc bude letní, spát by šlo pod širákem. Spával jsem tady na balkóně, hlavu otočenou k bednění, pod kterým pořád ještě zůstává početná kolonie netopýra nejmenšího a díval se, jak začínají lov. To se to usínalo. I dneska vyletěli do zarostlé zahrady. Pak se přemístí nad vodu Kněžmostky a pod ránem jsou zpět.

Já jsem ale trávil poslední májové odpoledne u rybníka na přípravě stezky. A každému bych přál tu pohodu, která se s blížícím večerem rozhostila. Ptačí hlasy z hladiny i z rákosí, z olšového hájku, kde jsem hloubil jámy pro tabuli. Měkké světlo se plížilo nad cestou, voněly kytky i černý bez. Pytlák se krčil za kmenem, prozradila ho odvěšená bunda a parfém, který vzlínal od vody. Hladina kolem něho žbluňkala rybím poskakováním, dělal jsem, že o něm nevím. Byl rád a sám.

Jeví se to divně, ale je to tak. Kolem stezky tím, jak jsme les prosvětlili prolukami zpívají slavíci! Nebývali tu a sečetl jsem tři. Není to skvělé? Klenba světlezelených větví se dokonale spojila nad cestou, takhle nějak vypadá ráj.

Slavíci byli slyšet i přes vodu od kačárny, žluvy se honily pod čepicemi vrb, bílá volavka se zapíchla příletem do mělčiny.

Kvetou šípkové růže a to je čas neskutečný. Vydám-li se k stezce číslo jedna, budou tam v trávě polehávat růže galské. Kvetou společně.

I druhá lavička šťastně vytuhla v kotvení a je připravena kolemjdoucího posadit. Místo bude kouzelné.

Přes hráz s pokřikem přehoupl ledňáček, měl napilno. Někde krmí.

Jak se ta stezka po etapách mění! Nepřísluší, abych to chválil já, ale místo to je opravdu neskutečné. To byla trefa! Sám jsem netušil, že rybník něco takového dovede. Vlaštovky kdesi ve výšce loví přídavek pro klidný spánek, kam člověk nedohlédne postrčí uši a zjistí, že ještě výš jsou nad nimi rorýsi.

Bělásek řeřichový s pomerančovými okraji křídel risknul cestu nad hladinou. Bude muset zabojovat, cesta bude dlouhá. Hladina se rozplácla nade dnem, rovná jak stůl. Sýkora lužní nese potravu do dutiny v tenké shnilé olši a o kus dál je slyšet stráček.

Dorazí večer za chvíli a vlaštovky se na něj chystají společně s břehulemi. V rákosí je rozestláno.

Já to všechno obásňuji, jako by to byl zázrak a přitom jde o každoroční obrázek konce května! Obyčejný.

Zakončím tím, co dlužím. Fotografií z předání knížky mladému zachránci.

Zase už vchází stmívání a stmívá se i nad samotným májem, je z řady předposlední a mlýnská zahrada je sama.

Nepřiletěl a to jsem si myslel, že letos by už mohl!

Střemcha je nehybná, vítr v ní není i zahrada je dnes klidná.

Zpěvný rákosník to zkouší letos zas, než ho sežerou v kopřivách kočky, srnče se má k světu.

Někdy si věřím víc než bych měl. Fakt jsem si říkal, že po těch prázdných rocích už by to na slavíka zase bylo. Tehdy to zmýtili a zavedli pastvu. Už je to pryč. Zákoutí je čím dál tmavší, topí se v čase. Ten se tu vrství, mlýn už se brání jen ze zvyku. Genius loci posiluje. Kuna, co bydlí na mlatě, večer co večer nedůvěřivě obhlíží slezlou sebranku, která dům objevila. Nikdo neodejde. Stromy starého náhonu vzpomínají, kdy jim to mezi prsty zurčilo, jak byly po těle pružnější. Na slávu toho řemesla, na lidi co mu rozuměli. Málem rozvitý socialismus tomu urval krk a nemele se od těch časů dodnes. Tohle všechno patří do magnetična té staré zahrady, do níž každý den koukám ze svých oken. A koukali jsme i tenkrát s přítelem Štěpánem Rakem, kdy jsme tu v noci nad kafem rozmlouvali. O mistrech, o hvězdách, o muzice. Noc slavíků nás pod Býčinou vypekla chladem, hvězdy se leskly, jak kdyby tam měly být naposledy, nikde ani noty. A pak tady u nás, stihnul to ten starý chlapák a všem to vyzpíval! Tabulky řinčely, jak mu to šlo, a já musel sestoupat na chvilku do sebe. Jak je to možné, že se tak děje. Že když to nevzdávám a pořád doufám, že mne to podrží.

Bylo to dokonalé tenkrát v tom roce sedm. Ano, to byl Rok slavíka, vážení. Od těch dob ze zahrady král pěvců zmizel. Odešel za keři, které už nemohly být.

Byl to neuvěřitelný příběh a já bych se do něj už tady nechtěl smáčet, bylo by to s písmenky do rána.

Anebo pár vět, i když vím, že to tím vykuchám a že to pokazím.

Venku je dusno, i když se šeří. Od třicítky rtuť slézá na obrovském teploměru nad rumpálem studně u kovárny nerada. Bude první tropická noc. Teď by se tam zpěv slavíka hodil! Rozlil bych kafe na lavici v dílně, otevřel vrata a dýchal.

Tenkrát ještě vyhnízdili. Vím to, protože jsem tam chytal. Ale přišla seč, a místo osiřelo.

Prvním rokem jsem se učil číst v jejich pelichání a moc mi to průkopnictví nešlo. A přeci jsem s objevenou metodou zajel i do Bakova, do zarostlého lomu. A rozchytal se tam, jak řádně namotivovaný brankář. První, druhý – a třetí! A to mi oči tedy poskočily pod liánou plotního plaménku. Šero sluje čtení brzdilo, ale kroužek byl lesklý, čerstvý! Ale odkud? No, co myslíte? Vystopoval jsem tam přestěhovaného slavíka od mlýna! Pelichal v té džungli, přetékající komfortem.

Seděl jsem potom v kabinetu, hlava se mi motala nad tím rozuzlením, byl jsem šťasten. Takový nález!

A abych tu zkrácenou verzi teď nějak ukončil, příští rok už nebyl ani tam. Kde mohl skončit? Vrátil se do oblasti vůbec, přežil odešlou zimu? Kdo ví. Já tedy ne.

Hodí se mi ale, protože nemám ve zvyku vzdávat, hodí se mi věřit, že příští květen už tahle zahrada za noci zpívat zas bude.

Naučili jste se chodit v sezóně na blog pravidelně a mne to zavázalo.

Je o čem psát, problém v tom není. Slovy klasika: „Pořád se něco děje“.

Už jsem to zde nakousl jednou, čím déle máte možnost prostředí sledovat, tím víc jej poznáte. Problém je jedině v tom, že ten čas nikdo nemá. Já ono hnízdiště u Červenského rybníka teď ano, když tam pracuji.

Přečtete hodně podle zpěvu a zbylé chytáním. Jako dnes. Samičku jsem chtěl chytit, potřeboval ji poznat, jestli tam není nějaká zapeklitost, aby třeba nebyla slavíkem tmavým. To bez chytání jen tak nepoznáte. Najděte si případ od Jaroměře z lokality Starý Ples a budete to vědět.

Tak jsem nalíčil.

Na ticho, jen tak na překvapení. Sameček mne stejně odhalil, je nechytatelný, ale ji jsem přelstil.

Tady je.

Byla slavíkem obecným, velmi malým. Ale hnízdní nažina vypovídá, že plní poslání.

Je to tam vskutku nádherné místo a kdybych fotil reprezentanta do katalogu, pojedu sem. Stuhy divokého chmele se pnou po keřích, to se to slavíkům hnízdí! I pěvuškám, ozývala se každou chvíli.

Vždy zažiji něco humorného. Nevím, jestli to pokaždé dávat, aby to nevypadalo, že si tropím legraci z lidí.

Tyč jsem píchnul do okraje cyklostezky a vykotvil tak akorát, aby se někdo nepřizabil. Když jsem ji balil po odchytu, stál jsem přesně v krajnici. Proti jel chlap oblečený do bezpočtu pivních svijanských bublinek a říkal jsem si, že ho asi pozdravím předem. Pak jsem vše přehodnotil v představě, že mne těsně mine a nebude čas na diskusi. Vůbec mne neviděl!

Je to neuvěřitelné, vešla by se vedle nás možná ta basa s pivem! Oni ti lidé vůbec s ničím nepočítají, když jedou. Někteří.

Byl jsem z toho v šoku, fakt mne neviděl, vím to jistě. Teď, když tam stavím naučné tabule, kdo u témat zastaví? Musel bych tam dát závoru, nebo tu basu s pivem.

Z kopce u dvou borovic o kus dál to mnozí opravdu štípají, pomalejší jsou předjížděni rychlými, ujíždějícími před superrychlými. K ženám mi to přijde genderově plytké, většinou jim muži ukazují záda a nutí tím ke spěchu. Uvidíme, kolik jich téma zastaví. Třeba to dokáže lavička!

Dnes jsme ji s cyklisty otestovali. Drží.

Přijďte posedět a vezměte známé. Pobere vás.

Kdo si počká, nemusí sem chodit ráno.

Ohlédnu se za sobotou kulturně i ornitologicky.

V Turnově to nikdy nepropadlo, dávají si záležet a já jsem tam dnes přes poledne musel.

Robert Křesťan je srdeční záležitost. Potrpím si na dobré texty, protože čeština na to má. A Druhá tráva na jedničku i s muzikou. Však taky těch, kteří přišli cíleně, byla převaha.

Slunce severu si nás otáčelo na ohni jak bramborák, ale lidi tleskali.

Čím dál tíž se dejchá, Dívka ze severu – to lidi bavilo. Nemůže dojít na všechny jako je Víla, Ještě není tma, Na španělských schodech, nebo Letní romance. Ale Telegraph Road dali. Je to poctivé a pro mne zážitek.

A teď pojďme chytat.

Na takovém odchytu jste se mnou ještě nebyli.

Při práci jsem tam rozlíčil sklopky a už se viděl s kleštičkami nad rezavým peřím. Do večera se nechytilo nic a já jsem byl výsledkem zaskočen. Přitom tam slavíci jsou.

Vím, že byly chvíle během hnízdění, kdy se nechytali. Že bych myšlenku prozkoumal? Na zítra tam totiž ještě mám práci, i když lávka je téměř hotova.

Mám takovou zajímavost.

Když člověk zůstane déle na místě, vidí, co netušil. A tady když je zdržen prací, má to podobně. Co lidí si vyjde třeba jen tak na procházku, i když to má docela daleko. Bavím se s nimi o nápadu stezky, jsou potěšeni.

Natíráte dubová prkna Luxolem, lístky z topolů vám padají pod štětec, z vrby koktá slavík (ne klokotá, koktá), sledujete žluvy. Proč se nikdo nevěnuje žluvám? To by byl tedy směr! Co to je za nádheru a tajemnosti. Radosti ve větvích kdesi vysoko, starosti s hnízděním. A času by takový specialista měl ještě míň, než já se slavíky. Odlétají fakt brzy. A to nedávno přilétly. Nejsou tak vzácné, jak se soudí, alespoň tady u nás. Jen uniknou pozornosti.

Líčím sklopky v tichosti vedle cesty. Je to vždy dobrodružství, protože opravdu musím zkoprnět, jsou-li vedle mne na cestě lidé. Co mi zbývá? A víte, co je nejhorší? Nechci se v tom sice probírat, příběhy podobné jsem dávno opsal pro lidi na mikrofon, ale ti na cestě, když vidí po mě naznačenou cestičku do roští, zaujme je. Víte k čemu? Ne, to jde samozřejmě víc o náhodu, ale jsou. Věřte. Měl bych snad říct všem i těm běžcům a běžkyním – fakt prosím kolem hnízdišť počítejte s ornitologem. Je to ale fenomén sklopkařiny a až budu jednou psát manuál k tomu oboru, tohle tam musí být.

U sítí vás vidí. Vidí z boku i síť, vidí cestu. Jste přiznaní a oni si vás vyřeší nejspíš odkladem. U sklopek to je jinak.

Nechci se v tom příliš patlat, ale když kopu motyčkou a hlína lítá, když jsem přeci hlučný, pak alespoň pozdravím ty vyděšence vedle. Bývají z toho milé chvilky, protože dodávám důvod toho chování. Jakmile líčím, jsem tichý. Mnozí si mluví pro sebe, ne do přístroje, pro sebe. Ostatně já taky. Když jsem tedy už na cestě a něco „za pozdrav“ stojí. Rád se i dotýkám, stromů, dávného zábradlí, očima peří. A pak i rukama, když se zadaří. Na chviličku.

Prožil jsem tam krásné stmívání. A prožil tmu. Potom jsem nasedl a odjel.

Je to zvláštní – říkám si cestou. Neměl bych spíš taky třeba běhat, nebo někam jet? Než tady kopat plácky po křovích a k ničemu. K ničemu? To snad Pavle přeháníš, ne? Zkoušel jsi chytat, že to nevyšlo? Ještě moc nevíš, kdybys věděl, zachoval by ses jinak. Tak vidíte, musím tam odjet znovu.

Nenechám otázky z minula nezodpovězeny, odpovím tady.

Lavičky u stezky zatím nikdo nezničil, potřebují zatuhnout v betonovém loži. Ještě pár klidných dnů jim přeji.

Se slavíkem na snímku je regionální kolega Gedeon K., který se vydal původně za slavíkem tmavým. Toho jsme ovšem nesehnali a nemůžu vůbec napsat, že by byl z místa pryč, protože dnes se mi znovu zpěv jednoho z nich nepozdával! Jinými slovy – je stejný včerejšímu. Jen čas nebyl pro obrovský spěch (hnala se bouřka), ale zítra, zítra jsem pracovní činnost přesměroval operativně znovu tam, abych mohl roznést sklopky. Uvidíme.

Jak jsem dneska zjistil, slavíků je v tom místě nečekaně. Před bouřkou se totiž projevili všichni. A skvěle by se chytali do pastiček.

Vzpomněl jsem si na to nyní náhodou, kdysi v bažantnici to bylo až neuvěřitelné. Vychytal jsem je tam ve chvíli snad všechny.

No a neoznačeným opeřencem je Locustella fluviatilis – cvrčilka říční.

Dnes už tam zase zpívaly a to je opravdu balzám na duši. Jak málo má už naše krajina těchto nádherných ptáků. Jen vám připomenu, že k nim patří u nás ještě cvrčilka zelená, o té jsme mluvili ve spojitosti se Slavičím hájem a také cvrčilka slavíková, která zpívá na rybníku té říční jen kousek nedaleko. Ta ovšem potřebuje rákosí.

Tak to jsou všechny naše cvrčilky – ptáci, kteří více lezou, než létají. Když však je potřeba, do Afriky doletí bez problémů. A jak radostně stojím na nové lávce zjišťuji – i ze zimoviště to umí zvládnout.

Sedím na mostě, kde, kdybych si dal práci a prohrabal vzpomínky jsem stával v roce 83. Místo prošlo vývojem a někdy to mělo dost těžké. Nyní ovšem Červenská kosa vede život klidný. Hostí ptačí skvosty, které mnohde nevidět, leskne se do nocí naproti křídlům, která potřebují nad ránem zastavit. A ona je pohostí. K poledni mnozí ze zastavenců odlétají, jiní vyčkají soumraku.

Už jsem to někde kdysi psal, co jsem tam zažil s jespáky obecnými, když tam v konci léta tehdy přilétli.

Postupně jsem je do vrší vychytal všechny, vůbec se samozřejmě nebáli. Člověka neznají.

Jeden z jejich proletů nad zátokou za hlasitého svolávání byl poslední, měl jsem štěstí, že jsem tam zrovna byl. Už se nevraceli, už nepřistávali. Nerad jsem to chápal, ale ty tečky se ztrácely nad jižní hrází, kde je splav a za ním už jenom dálka. Museli to tušit, po chvilce se zvedl silný vítr a z druhé strany přihnal bouři. Namačkaný v dětské boudičce jsem to přežil kousek od hladiny. Byl jsem součástí toho prostředí. Zajímavě. A pak už byla výspa vymetená bez ptáků.

Fůru dní jsem si potom říkal, vědět kam odlétli, kde skončili cestu k přezimování. A odkud sem přiletěli, když lidí se nebojí. Člověk může prohlížet knížky a přenést se jejich pomocí, ale snít nad těmi, které jsem potkal a okroužkoval a chtít poznat přímo jejich život, to je mnohem víc.

Za dva roky přišlo zpětné hlášení přečteného kroužku jednoho z nich. Na stanici v Öttenby jej kontrolovali švédští kolegové. Klepal jsem se nad tou kartičkou jak ratlík a starý příběh se mi rychle oživil. Tak o jednom z té skupinky tedy už vím! Zvládnul zimu a když na další zase odlétal, přečetli ho. Jistě, i na ten ostrov odněkud zdaleka přiletěl. Nemám tedy ani hnízdiště, ani zimoviště. Mám ho ze zastávky. A jinou kdysi byl dolnobousovský Červenský rybník.

I tenhle příběh se obejví na tabuli jedné zastávky NS, to aby návštěvníci dovážili význam mohutné ptačí křižovatky.

K tomu míří naše kroužkování, tady se snažíme přečíst nějakou z těch nádherných záhad. Dalekých ptačích tahů, odhodlání, chytrosti a nasazení, šumění křídel i našeho dočkání se.

Dne se budeme věnovat včerejšímu poplachu, který se cíle minul.

Objekt odchycen nebyl, kdoví, jestli ho tam dneska ještě zjistím. Ten slavík tmavý je zřejmě místem v pohybu.

Zatím dám fotky z akce.

Tu poslední si určete sami. Shodli jsme se na cestě (když jsme ji předtím slyšeli zpívat), že tenhle rychle mizející druh je radost vidět v krajině.

Co to je?

Radši ještě obrázek „po hřbetě“. Skvrnění chybí, takže…?

Počkám, zda dorazí ze školy fotka s odměněným klukem a pak sem dám ohlédnutí.

Musím říct, že dámy učitelky ve sborovně pár vteřin před prvním zazvoněním měly se mnou svatou trpělivost, když namísto zvednutých obočí zvolily úsměv nad mým zaťukáním si na zápěstí a upozornění ve stylu „popracovního studenta“ Hujera.

Pak už ale ve třídě proběhla velmi milá chvíle, o které poreferuji snad tedy večer.

Takhle jsem to do knížky tomu klukovi napsal.

Viděl jsem v jeho očích zvláštní hrdost a to si myslím, že přesně po mne Příroda chtěla. Tak je s námi spokojena.