Zaměřeno na slavíky

Už to tu jednou zaznělo a zítra to naplníme. Téma jsem pojmenoval Slavičí řeky.

Vyberu několik – jiné, tady frekventované necháme odpočinout co se týče obrázků, ale zmíním je samosebou též.

Nalákám snímkem od nás z Mladoboleslavska a místní už vědí o co jde. Viadukt, překlenující slavičí řeku Jizeru poblíž Jizerního Vtelna.

Tak si technickou dovednost prohlédněte a já už jen dopovím, že okolí řeky je na prahu máje slavíky rozezpívané.

Dobré ráno.

Když jsme se tady s básníkem krajiny včera vnořili do poezie, zůstanu ještě chvilku na té niti romantiky.

Posledním tipem budou tóny, ke kterým patří snímek. Objevil jsem ho kdysi já na slavičí lokalitě, ale foťák držela v ruce Lenka M., tak patří jí.

Já, když jsem tam byl botu fotit, už bylo sucho a obrázek trošku z půvabu ztratil.

Zkusím dát návod, co byste mohli vyzkoušet pro náladu, v které teď poletuji sám.

Pusťe si postupně od Zdenka Svěráka Moje milá plaví koně, pak od Anety Langerové Na Radosti. Od Hradišťanu Krátký popis léta, od Jablkoně Když v noci sněží, abyste udrželi aktuální roční dobu (tuto kapelu byste měli v novém repertoáru prolézt celou, doporučuji) a na závěr se vraťme romanticky k mé oblíbené dvojici v podání Jaroslava Uhlíře Semiška.

K tomu ta fotka a mějte hezký den!

Tak to dnes odstartovalo v kovárně.

Páteční odpoledne bylo časem, kdy jsem naplnil slib a zastavil se ve Lhoticích u starého profesora Brože – básníka krajiny. A setkání bylo takové, jaké jsem tušil. Impozantní.

Pan profesor Josef Brož je mi vzorem v literárním počínání i vlastenectví.

Žije v domku s bratrem, neurazím snad, když napíšu – mladším. Je mu 94 zatímco panu učiteli 96! Ano, čtete dobře, jsou oba dlouhověcí.

S panem profesorem jsme léta přátelé a šel s námi kdysi na Vítání ptačího zpěvu v lesích Valečovských. Už to je dávno, ale pamatuji si ho dobře.

Procestoval krajinu s tužkou a bločkem jak málokdo. Zná tady každičký kout.

Je pro mne vždycky zvláštní mít možnost sednout si s takovými lidmi. Jsou zdvořilí, pokorní, vzdělaní, ale i z poměrů dneška přečasto rozmrzelí.

Sedíte za stolem kostkovaného ubrusu, pamětník vzpomíná, vy posloucháte. Kolik času jeho domovu věrné srdce urazilo od chvíle narození!

To je ze sbírky – ale, co bych vypisoval – z této:

Zkusím sem obtisknout alespoň něco.

Úroveň kopií je otřesná, ale třeba se tím báječně zabavíte. Půjde to pomalu, ale dá se.

Věnoval mi kdysi báseň, tedy mým slavíkům. Tak jako Boleslavský Zdeněk Gola nakreslil slavíkům obraz. Jsou to překrásné okamžiky když vidíte, ja vaše práce žije. Že čas pro slavíky není zbytečný. Že lidé slyší a vědí o vás.

Jako by to bylo včera! Stárnoucí zavodňovací kanál, koně po pastvinách, pár přátel, které už nepotkávám.

Jdeme silnicí v lůnu kladrubské krajiny a sčítáme koncerty. Jak zákon si hlídají krešendo, pak ale klokotá každý už po svém.

Večer je na spadnutí a slavíci šílí. Krajinu políbil máj.

A střemchy provokují tou svojí podivností, co někomu voní a většině ne. Já to mám rád a je mám rád taky. I za to, jak málem o každou zakopnu, když větvemi koření v zemi. Pro jejich báječné koncertní síně. Teď se tu naklání nad tělem kanálu a stínují bahno. Nechytám zatím, jen tudy procházíme. Vyprávím přátelům o ptačích mistrech a doprovod poslouchá. Vědí jak za těchto podkresů upadám do zvláštní symbiózy. Pod kůží se mi to rozehrává a přestat nesvede. Dokud za podletím neztichne poslední.

Občas k nám od kanálu doléhá zpěvný hlas drozda a dál jen samí slavíci. Tak tohle je ráj! A pak najednou asfaltem nedošlapujeme a svorně zprkeníme. Kde kanál vybíhá do lesklého oka, odzadu vylétá tvrdý až rachtavý zpěv s prolukami. Slok o hodně kratších a místy bublavých. Není snad nikoho, kdo by to nepoznal. Koncert tmavého slavíka uherského! Poznáváme, jak má okrsek jiný, promáchaný. A našli bychom i místo, kde pták na větvi sedí.

Voda už opouští barvu lesního medu, jak noc ji přepadá. „Tak co, zkusíme to s ním ještě?“ V jednotě všichni, kdo by nechtěl mít podobnou vzácnost před objektivem! Nenechal jsem se dlouho provokovat jimi ani slavíkem a předvedl, co umím.

V ruce pak určením je zpěvák loňský, doposud nehnízdící. Postavy hrubší a peří nahnědlého. Tím je on tmavý a pak i šedavou na hrdle v půvabném žilkování. Křídla má dlouhá, když ruka uvykla slavíkům drobným. Tady je jinak.

Hned jak ho pouštíme do větví, zpívá. Jenom než dosedl. Pak se vše zaklopilo a nastal klid. Zkoušel jsem v posledních náznacích denního světla prohlédnout pobřeží laguny, místo pro hnízdění jsem však nenašel. Byl tady sám.

Daleko před námi – ale i nedaleko, po straně a taky za námi, všude se ozýval zpěv. Polabských slavíků, kteří sem z Afriky přilétli hnízdit. Noc kolem zářila štěstím a taky dočkáním se.

Mám rád ten čas, kdy křoviny zahoří touhami ptáků. Umím v nich číst. Kdy listí je svěží a zem dole syrově otevřená. A přeci jen nesvedu večery vykreslit dopodrobna! Stojí v nich něco, co zachytit nejde. Očekávání. Kdy český rok má konečně srdce dokořán. Cítit je mír všech těch krajin ve vrcholném uspokojení. Kdy láska se nad všemi rozkročila a popichuje k sbližování. Ví dobře všichni, že uposlechnou..

A zde dávám odkaz na článek k výročí, který dnes vyšel. Vyšel pěkně, spolupráce byla dobrá, jen místa málo. Na to doplatila třeba zmínka o dalších lidech kolem knížky.

Tak je dobré, abyste to věděli. V tomto případě redakce nenabízí možnost text shlédnout předem. Za léta s médii jsem vděčný za jakoukoliv přiležitost v něčem solidně vypraveném.

Paní Jarošové tedy děkuji.

Představím čerstvou zajímavost.

A protože den už za chvíli skončí a nějakou šmouhu unese, začneme od konce. Od příšernosti.

Kdo tady čtete příběhy, připravte se, citlivější přijďte jindy.

Přínos pro vědu včetně analýzy se tu objeví zítra.

Tým, zkoumající slavíky především v zahraničí, potřebuje pro některé úkoly i ty české. V samých začátcích u Litoměřic v roce 2007 jednoho z prvních opatřil kroužkem a poznamenal k němu, že jde o staršího samečka. Pořídil k němu několik jiných pro sběr dat z oblasti a všechny zas pustil, aby hnízdili. Byl druhý květnový den. Nedaleko menší řeka sytila velkou a kolem nich všude slavičí zpěv.

Neví se dál už, jak zbylí dopadli, o jednom ale víme. Vedoucí týmu, co slavíka okroužkoval, to poslal dnes na monitor. Slavíci dodnes tam jistě hnízdí, Labe i Ohře jsou jejich řekami. Jeden odtud v roce 2010 odletěl ale naposledy. Zjara se hnízdiště muselo už obejít bez něj.

S cestami nemíval problém, pěkných pár jich už absolvoval.

I toho léta na konci prázdnin hned jak vyměnil peří, vyletěl do noci a zamířil k jihozápadu. Vyhnul se Alpám a letěl k moři. Se značnou oblibou využívají tihle mazáci velikých jezer po straně velehor i dál pak po cestě poloostrovem až k úžině. Směřují podél řek stékajících po směru tahu, až dorazí k pobřeží. Někteří hned přes vodu, jiní podél v přibližném směru co nejvýhodnějším.

V ústí řeky Rio Guadalete u města Puerto de Santa Maríja v regionu Cádiz byl starý zpěvák z Českého Středohoří 8. října zabit. Zastřelen. Protože Středomoří ještě místy takové je. 2216 kilometrů po startu vzdušnou čarou.

Pak ho tam někde ležícího asi někdo našel a podle kroužku ohlásil. Nevěděl, že jde o slavíka.

I pro tyto strašnosti ptáky kroužkujeme. A dobře vím, když potkávám v dubnu ty životem otřískané zpěváky v mých kopřivách, že bych jim měl nejspíš pogratulovat. Za statečnost. Sotva bych to před křovím domumlal, už bych se obával o to následující. Jestli pro ně ještě zbylo.

Když vám dá bádání ochutnat záhady všelijaké, už s tím nepřestanete.

Jsme moderátory těch jejich krajin, ochránci – pokud to někoho nepopuzuje.

Jsme těmi, kteří pochopili smysl a význam přírody jako nezměrné podpůrkyně i našich životů. A v mém případě i s těmi slavíky.

Ano, ty už zanedlouho rozhýbou slavíky v zimovišti. A ptáci poslechnou, jak poslechli ti starší před rokem a jak měli i ti dávno před nimi. Nehledejme v tom žádné velké zázraky, ten diktát je jasný.

Použijme úvodní informaci k tomu, abychom si řekli důležité – k slavíkům v tom jejich roce přichází změna. Jedna z důležitých. Jsou stěhovaví, pobytem na jihu a musí domů rozmnožit se.

Hned toho využiji a připomenu, na co se lidé často ptají – kde jsou ti ptáci vlastně doma? Jasně že v našich kopřivách! K nim letí v naději, že jim zas ochrání hnízda, ale pozor! Napadá mne u bílých čápů, jak tam pak odpovědět, když se už dneska ví, že někteří se nevrací do Evropy a třetím rokem života hnízdí klidně po Africe. Tak tam to bude složité. A na tom vidíte, jak nesnadno v přírodě stanout nejchytřejším!

Slavíci spěchají na jaře víc, než na podzim pryč. Zase ty hormony! Rozmnožovací ústrojí sílí a chystá bouři, dobře ví proč. Jakmile samečkové obsadí revíry a rozkoukají se (chviličku mají, samičky domů nespěchají), začnou zpívat. A pak už v tom budem i my. Začal pro nás nedlouhý Slavičí rok Česka!

Naštěstí tam vůbec ještě nejsme, připravme se ale.

A vy, co si za králem pěvců vyrazíte a budete se chtít podělit, dejte vědět. Sem, nebo ke mně. Kdo bude potřebovat radu, udělejte to samé. Nemějte pocit, že zdržujete. Mnozí tím začínáte v telefonu a já musím ujišťovat, že to tak u mne nechodí. Jsem tu pro ně, pro krajinu i pro vás. Koleje vedlejší na tomto nádraží nehledejte. Ty naše jsou báječně oblýskané.

Zase ten vlasec!

Ptáci ho nevidí, omotávka je pevná až křídlo amputuje, nepřijde-li pomoc včas. Tady nepřišla a kachna se chytit nedá. Potápí se, prchá, ukrývá pod větvemi. Bojí se o zbytek života.

Zůstane na řece dokud to půjde. Neodletí.

Potápět jí jde, ryby naloví. Až se namotá za krk, už si nezaloví.

Mám rád cesty kolem Jizery. I ty zimní. Nemám k tomu už čas, ale jednou to stihnout prostě chci. Baví mě ledňáčci, ale když se chytí jikavec, nádhery je taky dost.

U nás je tady moc nevidíme, museli bychom do lesů kde jsou bukvice. Na krmítku ho uvidíte vzácně.

Komu by přišla nápadnost s pěnkavou, jikavec je příbuzným. Ve svatebním šatě bude mít hlavu černou.To už ovšem bude kolem něho svěží březový háj evropského severu.

Umění dívat se, dovednost k nezaplacení. Postará se nám o zábavu v obrazárnách kamenných i těch zdmi neohraničených. Pod oblohou. A v nich – tedy v přírodě zůstaneme, přestože bych mohl dopsat třeba i umění kovářské. I tam se to musí.

Tak hned třeba před kovárnou je houští z ostružníku propletené kopřivami.

Lidé jej míjí bez povšimnutí, příroda je nezajímá. Nemají čas. My kolem blogu jsme jiní. V přírodě ožíváme, baví nás. Pro nás je ta fotka.

Neukáže na dálku dva střízlíky, kteří tím trním prolézají už hezkou chvíli a zotavují tělo po noci. Je tu co strčit do zobáku. Poskakují všemi kouty, jsou specialisté, takže dostanou hlavně tam, kam jiní nevlezou, kam se neprotáhnou. Z toho jsou živi, z této výhody.

Čtrnáct polních vrabců, kteří sem vletěli před krahujcem, si shání potravu jinak. Nepotřebují být drobní. Rozkladité plevely v dlažbě dozrály a tak jako každý rok touto dobou už si je obírají. Dřív si jich nevšímali, vše má svůj čas.

Až bude léto, kolem ostružníku rozkvetou slunečnice. Sýkory je vysadily z nepozornosti, jak si nosily od krmítka. I ony chtějí mít k nasycení klid, proto sem chodí.

Kdybychom si dali práci a neprostupný bochník prohlédli pořádně, najdeme života k neuvěření. Co vše se tam skrývá.

Je tohle povídání obyčejné jako to houští. Obyčejné jako krajina, kterou společně máme. Pokud si ohmatáme dovednost najít v ní pro oči zábavu a hlavě k poučení, vystačíme s tím i po cestách Mladoboleslavskem. Přetíženým, často přehlíženým a podceňovaným. Až si kladu otázku, kterou dostávali žáci před lety k řešení: „Kam byste pozvali přátele za zajímavostmi?“ Já bych je vzal sem k roští a upozornil, že tady je všechno o naší krajině. Že víc nemáme a kolikrát, že není ani toho! Tak ať se dívají, že právě sem za nimi poznání přijde.

Pro jemnější splynutí bych každému strčil pod jazyk po líci složený lístek kopřivy k rozžvýkání. Pro chuť i k povzbuzení. A oni by se dívali, připisovali objev za objevem, poznávali.

Takto jsem objevil slavičí pelichání!

Nikdo to nevěděl a nikam nenapsal jinému k navázání. Tak jsem si to musel objevit sám. K velkému překvapení tehdy. A jen co jsem zaplazil do trnitých dómů, žasnul jsem podruhé. Co za tajemný svět? Jenom sám pro sebe a pro slavíky. Bezpečný, úživný, neskutečný! Jen bělavé tečky ptačího trusu, poobtiskané v šustivé hrabance a syré hlíně světlin dotvrzovaly, že tady slavíci pro nabírání sil k náročné výměně peří před odletem jsou správně.

Bez mačety v pravé ruce bych nazpět nikdy nevylezl, nevrátil se na normální svět.

Odstoupil jsem tehdy přes cestu do pole, kde na mne zasvítil barevný kámen.

Pohlížel nazpět k ostružiní, kam slavík z mé dlaně zapadnul a do země vplynul. Vydloubnul jsem ten achátek z hlíny, nasliněním rozzářil před vložením do kapsy. A oddal se hrdosti přicházející. Hrdosti na sebe. Jak se mi začíná vést krajině rozumět. Věcem i událostem úplně přehlíženým v té tiché výpovědi.

Rozběhl se krátký měsíc roku a my bychom měli v přírodě zpozornět.

Mezi opeřenci už to totiž začalo. Nejen místní, ale i přihlášení k pobytu jen na určitý čas, v mnohém z těl už hormony startují.

Zahradní hrdličky kolem krmítek už namlouvání propadly docela a ani nadpis se jich úplně netýká. Jsou slyšet. Když ovšem vidím před domem vrabce úpolníky, pro ně už nápis platí. On ji nespouští z očí, je velmi pozorný, kam se mu pohne, tam jí je v patách. Baví je vztah, poznat to bezpečně i přes studenou okenní tabulku.

Zatím jen opravdu tichým hláskem se z modřínu ozývá modřinka. Ne kvůli mně za kovadlinou, kvůli ní. Té, co mu imponuje o větev výš. On modřejší, ona temná.

A pak tu jsou kosové. Mohlo by se zdát, když jich je tolik, že pořád zimují. Chyba lávky! Dobře o sobě vědí a hlavy už plné plánů. Až by to jednoho překvapilo, že nezuří tolik oni jako spíš ony. Jedna druhou žene, dokud v dálce nezmizí. Tam už to taky startuje.

U vrabců domácích je v zimním hejnku zájem taky poznat. Třeba pod okapem, když se k poledni sprchují a pak osouší v koruně vistárie. I v nich to začíná hořet.

Když byste zašli do lesa, bude to podobně. Zkuste se do toho letos víc pustit a začněte s ptáky hned od začátku. Zažijete všechnu tu radost s nimi. Stejně tak s hlasy a stejně se zpěvníky. Nejvíc se naučí ten, kdo si je bude přibírat postupně. Tak jak se budou objevovat. Za rok za dva, budete se orientovat dobře ve všech typech prostředí. A kdo má hudební sluch, ocení v závěru sezóny – tedy na konci jara opravdu košatý seznam. Písničku zpěvného drozda, flétnové volání žluvy či lahodné tóny sedmihláska. Toužení pěnic, kaskády pěnkav i výčitky zlatavých strnadů okolo cest „Kéž by si sedláčku, kéž by si chcíííp!“. Barvitost projevu konopky v jalovci za zídkou hřbitova i snadno zapamatovatelný nápěv drobného budníčka „Cilp-calp„. A pro opravdové fajnšmekry bych doporučil najít si po lesích mladičké výsadby se zrcátky holin a poslechnout si tam úchvatný zpěv skřivana lesního. On i ten v brázdách výborně umí, ale tohle je zážitek hodný slavíka! Jo a taky za slavíky si vyšlápněte, abych ten oslí můstek zhodnotil. Kdo byste si nebyl v noci jistý, nahrajte ho a pošlete třeba tady přes blog. Někteří, co tak učinili dřív, nestačili pak koukat, koho to měli nakonec před sebou.

Až budete zběhlí v určování, otestujte se pořádně. Vyrazte za rozbřesku k rybníku a podněty nejspíš nepoberete. Chce to ale až v květnu, kdy jsou rákosiny konečně kompletní. Jde o prostředí s největší hustotou ptactva a podle toho to vypadá. A vraťte se ještě večer na doučování, vyplatí se to.

Připravujte se radši už teď a příležitost si nenechte ujít. Pochopíte při tom onu rozměrnou nádheru ornitologie.

Opojení, které vracelo k rybníkům, do lesů i k horám, do sadů i lidských zástaveb, do polí i mokřadů, k řekám i úhorům významná jména kolegyň a kolegů dávno odešlých, i nadšence méně známé. V obdivu ale do jednoho.

Tato fotka od Kryštofa je z kolekce, na kterou se vždy ptáte. Napíšu to sem radši tedy hned. Jde o zářez Malé Mohelky – bystřiny skorců, stékající z krajiny Podještědí. Článek z cesty se jmenoval Cesta na sever a vyšel v tamním zpravodaji.