Zaměřeno na slavíky

Ne že bych u Bydžova něco ztratil, tentokrát mířím na Žehuň. Chystá se každoroční kemp a jedu na slavíky.

Těším se na zážitky lidí, co chytají taky, co jsou převážně zkušenými, hodně zkušenými. Nechci se připravit o témata o krajině, o kroužkování. Lovit v minulosti, v časech co odbíhají po každém jednom dni života.

Jedu si ověřit chytací manévr, který se loni narodil právě tam.

I technika se těší, přehrávač se uzdravil a nechal se nabít, ten velký, o ten strach nemám. Ten umí dost pořád. Budu ale potřebovat víc stavěcích tyčí a o jednu záclonu navíc. Nedaleko rezervace tam, kde se louka pozvedá k frekventované trati na Kolín a rychlíky upalují, tam to před nocí vychystám. Na jednu, nejvíc snad na dvě. Uvidíme.

Tak sem zas přijďte.

Dobrý srpen přeji.

Pečlivě jsem se pro letošek nachystal na téma slavičího odlétání. Součástí hledání odpovědí byla výprava do Polabí, tamních luk i mocné řeky.

Pojďme se tam vrátit za podpory obrázků. Ani tak nebude možné atmosféru odchytů vylíčit, jde o něco neskutečného.

Slavíci po pastvinách a cesty, co už dlouho nikam nevedou.

Soutok dvou proudů co na mapách o sobě lže, to byly začátky chytání rezatých ptáků.

Přijal jsem pozvání do oblasti Novobydžovska, kde zrály mirabelky, a mladičký srpen bezbranně uhelnatěl. Chytali jsme sklopkou ptáky, co pelichali. Nosili je z křoví a kroužkovali.

Štíhlé topoly tak typické pro oblast byly na každém kroku a na všechno kolem se dívaly shora. Najednou končily za můstkem, který už vůbec nic nespojoval. V smutku dál rozkročený.

Chytal jsem pro člověka, jenž lidi provází krajinou. Líčí a představuje ji, nabádá a nelituje. On si tak mohl ve vteřinách kroužkování prohlédnout své slavíky zblízka.

Potom už Polabí vytáhlo kartu jinou. Kolínsko s drobnou říčkou.

Denní chytání pak přecházelo do noci. Peřeje klepaly měsícem o hrstku zlaťáků, aby to divadlo potom uhradily. A ptačí strom vypadá, jako by tlamou svou měsíc pohltit chtěl. Jak se naň těší…

Větve nad říčkou se svobodně zaplétaly a bránily hvězdám v namáčení. Ledňáččí omladina už utichla, louka je v pobřeží ale dál plavá.

Přijíždí starý muž na bicyklu a rutinně se vpíjí do tůně. Znají se navzájem a potřebují.

Pak se kraj propadá do noční tmy, denní tvář končí, odchyt se rozbíhá po cestě k vyčkávání.

A ve správnou chvíli, kdy už lze sčítat, všude samý slavík! Táhnou.

Dám dvě fotky, obě radostné.

Čápi se z hnízda už chystají. Byli mírně opoždění, ale další vlna od severu už bude jejich! Poletí.

Letos to vyšlo a je záplatou na loňský neúspěch.

Vlevo jeden z rodičů.

Hned vedle bylo třeba chytit vlaštovku.

Domácí je nechtěli nechat nepřečtené, tedy tu jednu, zbylou jsme kroužkovali dnes. A sousední dva páry o prvním hnízdění (tento hnízdil dřív a „ulítnul“ nám). Na poslední chvíli, ale povedlo se a výsledek všem udělal obrovskou radost. Ano, je to sameček z roku 14, který se pravidelně vrací!

Domácí ještě jednou pozdravuji. Děkuji znovu za kafe i za vajíčka. A radost sdílím.

Držte palce i dál, potřebují to.

Chodím po ránu zahradou s nůžkami na větvičky, líbí se mi, jak stárne.

Zákoutí se vzájemně pozorují, které má vrásek víc. Stromy, co jsem zasadil, jsou už korunami zemi vzdáleny, znám jejich letokruhy. A kdo ví, třeba to samé vědí o mně. Plácám je po kmenech a dlaň nakonec přitiskuji. Na chvíli. Bude-li kolem klid, přijde mi to. Propojení.

Pak mířím pod růži, kterou jsem získal tak, že jsem od dárců květ nechal zakořenit pod lahví od okurek. Dnes se pne do výšky svojí sytě oranžovou a voní neskutečně. Voní, jak zahradní růže umí. Ne ty skleníkové pro pugety, jež za rovnou postavu a možnost být u každé slávy zaplatily draze. Nedýchají.

Slunce visí nad Hrádkem a je při chuti. Čelo mi taví skloněnému nad trnem v ruce. A pak to slyším – vlaštovčí hlasy! Tak a jsou tady zas. Nevím odkud na okolí, ale paměť mají. Několik rodin, kdy mláďata sedají po střechách a co chvíli napodobují dospělé. Sletují nad skalku v předzahrádce – ráj mravenců. Právě na dnešek tu připadlo hmyzí odlétání. Mravenci se soustředí na balvanech, hledají pro start nejvyšší místečko. Když se podívám pečlivě, je jich ve vzduchu plno. A další se zvedají a mizí za tichým zavoláním! K přestěhování.

Ptáci to museli mít poznamenané někde v kalendáři, jinak to není možné. Člověk je normálně nevidí, teď se mi motají kolem hlavy, dohánějí vybraná sousta a mladí na nich trénují. Mravenci jsou ve vzduchu pomalí. Nepočítali s podobným, tak za to platí. Je to takové „rojení na druhou“. Mravenci s vlaštovkami!

Když už bych si jich nevšímal, přišlo zakřičení. Možná takové znáte. A pokud ne, poznali byste, o co jde. Hlas úzkosti! Zakřičela ta nejpozornější, nepřehlédla nad travami mlýnské zahrady plížícího se krahujce. Všechny rychle do vzduchu! Tam mu uletí a on to dobře ví. Ani se o nic už nepokoušel.

Taktika neplatí na ostříže, jenže tohle je krahujec! A tak ho navíc lifrují k lesu. Strach nahradil projev bojovnosti, a hned jak se dravec vnořil do lesa, akci ukončily. Trvalo chvíli, než se před domem vyrojily zas.

Je to pro mne vždycky divadlo. Jak vše funguje, kolik zábavnosti v přírodě je! Činí mne šťastným. Člověk se může kochat na cestách, při práci, večer sednout k určovacím klíčům, anebo hledat, co k tomu řekli jiní. To je moc příjemné!

Ano i slavičí blog si vybere oddychový čas. Vyjíždím po neděli k nočním odchytům k Labi.

Proto se tu dnes objeví příspěvky dva, jeden o slavících a druhý bych rád věnoval vlaštovkám. Udělaly mi velikou radost.

Skupina kroužkovatelů, která už několik dní odchytává po nocích zejména rákosníky, má napilno. Sociální síť jim slouží k dorozumívání a prezentaci výsledků. A v posledním vstupu k oslavě zahraničního zástihu. To je samozřejmě skvělé, emocím kolem rozumím a kdo jiný a názorněji by měl upozorňovat, že noci ožívají migrací než rákosník zpěvný s belgickým kroužkem. Zvedl se nedávno doma a letí. Zvědavost ho na Plzeňsku přitáhne nad ránem k rozezpívané síti a už je jeho kód opsán kroužkovatelem!

Noční odchyty jsou příležitostí začít rozumět tahu vybraných druhů ptáků.

S přelomem měsíců očekávám nástup migrace slavíků, proto moje následující aktivita u řeky. Slibuji si od toho zajímavé výsledky a zdokonalení chytacích technik za pochodu.

Časností bych chtěl zachytit nástup migrace, zkraje především slavíka obecného.

Po horkých dnech noci snad dopřejí pohybu ptáků nížinou i možnosti je chytat. Tak uvidíme.

Držím se starého používáním chytacího náčiní. Jsem sklopkař. Tak chytali už dříve ptáčníci. A byli to machři v mezích možného.

Převzal jsem od nich moučné červy, vyřezávaný kolíček z tvrdého dřeva, nástrahu navazuji trochu jinak a sklopky mají pro komfort hustou nenasákavou síťku v provedení „stan“. Pták může volně pobíhat.

Dále jsem přibral motyčku, ta je objevem mým a přehrávač, který je vrcholem dokonalosti.

Používání náčiní za léta vyladěným způsobem, schopnost číst chování ptáků i možnosti biotopu, k tomu přidaná vytrvalost a profese kvete!

K okroužkování chycený sameček ťuhýka obecného.

I první kroužkovatelé, kteří stavěli často zkušenostech čižbařů, sklopky používali. Síťky pro ně si pletli, pružinky navíjeli, rámky ohýbali z drátů na kolo. Sklopka byla spíš „plácačkou“ a pták se do síťky zamotal a přikrčil. Peří měl rozcuchané a nedovedu si představit, že bych takové „ježky“ fotil k pozdějšímu bádání.

Většinou se používaly sklopky „bez dna“, kdy spodek tvořila zem a rámek se musel „přišpendlit“ sponkami. Nešlo tedy líčit třeba do větví.

Nebyly sítě a tak se do zvláštních sklopek „na zakopnutí“ chytali i bahňáci. Dnes si to už málokdo dovede představit. Jak šel čas postrkovaný českou tvořivostí, přibývaly i sklopky na dravce. Na lejsky a bramborníčky byly zas sklopky „dosedací“. Chřástali se chytali do sklopek jiných „domečkových“.

Jak z textu patrné, některé sklopky využívaly nástrahu, jiné měly spoušť v podobě nitky, vypnuté přes kolíček do cesty. Zvláštní sklopkou byly „jestřábí koše“, dnes zakázané. Nástrahou v nich býval holub, chráněný mezistěnou. Některé to měly dokonce tak, že po sklapnutí vršku ze spodu holub vyletěl a doma signalizoval „akci“.

Chytání do sklopek je starou disciplínou a i když nenachytá tolik, co sítě, stále se s ním pro výzkum počítá.

Chytání slavíků v čase pelichání by bez „pastiček“ vůbec nebylo možné. Současná strategie se o ně opírá plnou vahou.

Výhodou rovněž nezanedbatelnou je skutečnost, že po sklopkaři nezůstanou v prostředí „ulice“ a takový při práci i velmi snadno unikne pozornosti. Což by bylo téma už docela jiné a místy úsměvné.

Chytání do sklopek je i součástí výuky na kurzu pro začínající kroužkovatele. A to je dobře.

Čekám dlouho, než přijde. Sešitek v kapse s maličkou tužkou v chránítku, takovém tom prastarém kovovém.

Mluvím o náladě a pochytaných slůvkách, která sbírám pro chvíli, když připínám křídla.

Nejdřív však jiné zastavení. Tím musím začít.

Přebývalo ve vojenském zápisníku v časech, kdy jsem o slavících netušil, že by mne mohli doprovázet. Nic není náhoda. Už tenkrát potichu přisednul..

Báječná kompozice! V roce devatenáct bude obrázku čtyřicet.

Stojím po dešti na žebříku u obchodního domu, léčím problém budovy. Sledují mne pohledy, to poznat. Jedny od pokladen, ty druhé z ústraní. Dívají se sem totiž břízy, co zůstaly samy. Listí jim od jara ztmavlo a vytvrdlo jak srdce zvonu času ubíráním.

Jsem chytřejší už několik let, přestal jsem pospíchat. Dívám se dokola a podávám ruku příběhům, co o setkání stojí. Minul bych je, byl-li bych kvapným.

Pod těmi břízami jsem chytal slavíky v sousedství mraveniště. Uschován před lidmi, co kolem projížděli. Krytý před veřejnem.

Zhlížím z žebříku k blaženým lidem, onákupovaným. Někteří ještě před nasednutím sjíždějí účtenku a pak i oni nakonec odjíždějí.

A pak mne vyděsilo rorýsí ticho. Jsou pryč! Tohle mne baví i v té urputné trýznivosti. Nezastavím čas a jednou před ním stanu nepobaven.

A potom doma jen co přestalo pršet, už jsou tu motýli! Ponejvíc oka paví. Přesně tu jejich rudou, tu v hlavě mám. Přežila z časů. A to jsem je pnul a sušil na špendlících! Pravých entomologických, co nešly sehnat. Ale pan řídící když přerovnával sbírky a poškozená imaga vyřazoval, mohl jsem si je ziskem odrolit. Elegantně s zlatavou hlavičkou, štíhlé, přeostré. Různě silné i tenké, jen jsem zářil! Obyčejnými z krejčovství drobní motýli nabodnout nešli. Vezl jsem je od vzdálené vsi pokladem a už se viděl mrštný nad loukou.

Ne, motýly jsme tím nevyhubili. Vždyť, co jsem jich vypěstoval a vypustil ven! A naučil se při tom docela dost. A klidně i prohrávat když jsem dle návodu navařil vnadidlo a potřel v ulici sloup. Lepit by jím šlo po kriminálech pytlíky, jakou mělo přilnavost! Mravence zlákalo přes půl města, motýla jediného. Asi tím pivem, černé předepsané sehnat nešlo, zbývalo dělnické.

Když dnes vidím paví oka, zvou mne k těm pohledům do daleka. Dokáží to, jako by věděla, že mám v sobě zrcátko.

Jel jsem kolem pískovny a dilema bylo na světě. Bránit vy(h)rabování krajiny, anebo ne. Když vidím na okolí všech skvostných plevelů v přechodném tom květu, oživlé kaluže a stěny písku plné břehulí, co v roji se zvedají k oslavě sezóny dřív, než odletí. Už za pár dní. Vím to moc dobře z kroužkování. Jedno datum z nočních rákosin od Balatonu, druhé z Itálie. Když už je zvedalo moře. I jim jsem se díval do života a vypátral dost.

Tak co, je díra lepší než sady za plotem pod sítěmi, stojící jen o kus dál?

Déšť asi skončil a chystá se žár.

Slavíci odlétají, ne jako rorýsi nebo ty břehule co náhle nejsou. Slavíci „nebyli“ od chvíle, kdy prošli hnízděním. Utichli a nás tím nachystali.

Ještě se ale dotkneme, buďte klidní. Začíná čas chytání v noci. Způsobem z loňska k ověření. Těžko už sebe však opijeme. Odlétají. Čtyřiatřicet roků to vím.

Přeji i vám co nejzajímavější cesty létem.

I tady jsem napsal, že už nejsme sběrnou poraněných zvířat. Jsou ale situace, kdy trošku z toho slevím. Když přijdou děti, když jde o lidi místní, když se nechce volat na číslo, které dávám.

Tady jsem nechal všeho kvůli mladé žluvě.

Nikdo ji k nám ještě nikdy nepřinesl a navíc mi nepřišla zpřerážená. Jen nějak slabá.

Tak jsem ji přijal a doktora zavolal sám. Přijel za chvíli. Uvidí(me), co se dá udělat.

Pán ji našel v zahradě pod moruší – jak říkal – byl rychlejší, než kočky. A protože jsem v okolí znám, svezl ji k záchraně do kovárny. Teď už ji možná mají na přístrojích a výživou staví zpět na křídla. Snad se povede.

Žluvy. Kolik neskutečnosti kolem nich je! Přiletí vyhnízdit, pobrat z větví ovoce a zmizí zas v tropech. Pro mne svět nedozírna!

Podívejte se posledních pár hodin na rorýse, pak už budete jen vzpomínat. Zamávejte mladým čápům, co už je křídla konečně drží. Stoupněte si ráno k rybničnímu límečku z rákosí a zažijete divadlo. Zastavte se pod dráty – ano, už tam posedávají! Pojďte se mnou na slavíky, zažít odlétání. Ne, žertuji, chodím rád sám, před lidmi se tolik nesoustředím a zápisky z jarního Vítání ptačího zpěvu jsou pro mne vždy potom rébusem. Jsem uspěchaný, překotný, nepozorný, unesený. Tak s tím já musím opatrně. Za roky se znám.

Psal jsem věnování do dvou slavičích knížek, odcházejí poštou z Kněžmostu. I tam žluva účinkuje. V roličce malé, ale dostala ji. Kdo knížku máte, nalistujte si.

U rohatské studánky jsem slyšel v jejich jižních svazích – tušíte koho, v tomto pozdním čase? Jasně. Čím dál vzácnější a tolik pronásledovanou hrdličku divokou. Ten její nádherný hlas, jenž je i součástí velkolepého Máje. Zavzpomínejte. Ano, hrdličky i v létě slyšet bývají. Když už je takřka klid. Není to poctivé? A za to jim kolem moře nasypou do peří broky. Do téhle ne. Alespoň zatím. Holoubek touží a milá mu sedí. Na průhledném hnízdě z větviček. Slunce to vypéká a kopce už zase tak těžce sládnou v ostružinách. Na dně rokličky stříbří voda a přes kraj se přelévá v začínajícím pospíchání. Stéká z rohatských Hor. Do Klenice.

Tak a pokud od klávesnice včas neodejdu, budu krajinu v okamžitosti kreslit až do půlnoci. Což by vás unavilo, tak zase příště. Můžem se sejít a znovu se naladit.

A na nadpis zapomeňte. Většinou to tak není.

I tato žluva k té svojí Africe nakonec doletí!

Kolik i tady bylo o něm napsáno.

Teď ve Vesci u Sobotky znovu křtili. Jeho básně.

Okruh lidí, který mu fandí.

Je to zvláštní, chodit po světě málem stovku let a nepřestat se radovat. Umět zacházet s mateřštinou jak zasluhuje a nechat ji odtékat k lidem. Mít kolem takové, kteří slovům rozumí a hlavně v dnešním uspěchaném čase – najdou si ještě chvíli.

Profesor Josef Brož není jen básníkem Českého ráje, těší se i z krajin okolních. Z Máchova kraje, Podještědí i tady z těch míst bez názvu. Z naší krajiny pod rájem.

Znám jeho tvorbu a dcera mu kdysi sbírku pro děti ilustrovala.

Vždycky mi přišlo milé, že místa z básní opravdu existují. Že tam člověk ten hrbatý strom prostě najde.

Taky si natloukl, to budiž sdělením navíc. Za minulého režimu. To se ví, ale natloukl si i v tomto českém pojetí kapitalismu. To když verši protestoval proti tomu, kdo zastřelil brokovnicí u ptačí rezervace orlici. Což se nakonec jistěže vědělo, ale nikdy neodsoudilo. O sbírku v těch místech nebyl zájem. Asi mu to nevadí.

Taky jsem se k té zbabělosti vyjadřoval, zavolali mi to do rádia. Co s tím člověk nadělá, lidé jsou všelijací. Mluvil jsem s ním o tom později, chtěl jsem znát pohled širší. Přišlo mu samozřejmé rozhněvat se a že o sbírku zájem nebyl? Vidíte, ve Vesci se před pár dny lidé sešli početně.

Přeji mu to.

Za fotku děkuji L. Havlíkovi.

Když si občas vyzkouším, jak nesnadné je znovu chytit mnohé slavíky, stovek kontrolních odchytů si čím dál víc vážím.

Řeknu hned zkraje, že podobný materiál nemá nikdo a to, co z něj možno vydolovat hlavně v budoucnu je nadějné.

Na zkontrolování jednoho kroužkovance třeba vynaložit dost času, jen málokdy se podaří chytit slavíka hned. Mnohý se chytit ani nepovede. Chytí se na tom samém místě třeba napřesrok a je pravděpodobné, že se tam vrací pravidelně. Je někdy až tragikomické pokoušet se zvítězit. Hodiny běží, objekt se většinou po čase již odmlčí a místo se chová, jako by tam slavík nikdy nebyl.

Jarní odchyty přeci jen dávají řadu možností jak nakonec uspět třeba kombinací metod, chytání letních pelichajících slavíků poté, co mají předchozí zkušenost se sklopkou je prakticky nemožné. Jiný způsob na ně totiž neplatí.

Ptáci se zdržují na omezeném (neprostupném) prostoru, výhodou je alespoň to, že v tomto čase nehynou na silnicích. Lze tak říct, že poslední etapa pobytu (starších, víceletých) ptáků je vcelku bezpečnou. I proto soudím, že výrazná část adultů se do oblasti vrací.

Je velkou neznámou, kolik slavíků zahyne během migrace a v zimovišti. Přesto bych rád zopakoval, že míra přežívání u starých ptáků je potěšitelná. Ač to není zcela obvyklé, stalo se třeba, že u rybníku Střípek se jednoho jara vrátili všichni tři samečkové a jedna samička, dokonce dva ptáci potvrdili pár. Pak jsou ale hnízdiště, kde slavíci dalšího jara chybí, přestože místo změn nedoznalo. Důvodem je, že původní zpěvák zahynul, družka rovněž, nebo se uplatnila jinde, mladí se nevrátili či možná po vyvedení ani neodlétli a uhynuli.

Obsazování hnízdišť v oblasti je otázkou zajímavou a právě kroužkování zásadně pomáhá.

Dalším očekávatelným efektem je možnost získat zpětné hlášení zahraniční, slavíci ovšem nejsou druhem, který by výsledky přinášel. Zejména pro skrytý způsob života.

Z mnou okroužkovaných zdejších dosud výsledek nepřišel.