Čekám dlouho, než přijde. Sešitek v kapse s maličkou tužkou v chránítku, takovém tom prastarém kovovém.
Mluvím o náladě a pochytaných slůvkách, která sbírám pro chvíli, když připínám křídla.
Nejdřív však jiné zastavení. Tím musím začít.
Přebývalo ve vojenském zápisníku v časech, kdy jsem o slavících netušil, že by mne mohli doprovázet. Nic není náhoda. Už tenkrát potichu přisednul..
Báječná kompozice! V roce devatenáct bude obrázku čtyřicet.
…
Stojím po dešti na žebříku u obchodního domu, léčím problém budovy. Sledují mne pohledy, to poznat. Jedny od pokladen, ty druhé z ústraní. Dívají se sem totiž břízy, co zůstaly samy. Listí jim od jara ztmavlo a vytvrdlo jak srdce zvonu času ubíráním.
Jsem chytřejší už několik let, přestal jsem pospíchat. Dívám se dokola a podávám ruku příběhům, co o setkání stojí. Minul bych je, byl-li bych kvapným.
Pod těmi břízami jsem chytal slavíky v sousedství mraveniště. Uschován před lidmi, co kolem projížděli. Krytý před veřejnem.
Zhlížím z žebříku k blaženým lidem, onákupovaným. Někteří ještě před nasednutím sjíždějí účtenku a pak i oni nakonec odjíždějí.
A pak mne vyděsilo rorýsí ticho. Jsou pryč! Tohle mne baví i v té urputné trýznivosti. Nezastavím čas a jednou před ním stanu nepobaven.
A potom doma jen co přestalo pršet, už jsou tu motýli! Ponejvíc oka paví. Přesně tu jejich rudou, tu v hlavě mám. Přežila z časů. A to jsem je pnul a sušil na špendlících! Pravých entomologických, co nešly sehnat. Ale pan řídící když přerovnával sbírky a poškozená imaga vyřazoval, mohl jsem si je ziskem odrolit. Elegantně s zlatavou hlavičkou, štíhlé, přeostré. Různě silné i tenké, jen jsem zářil! Obyčejnými z krejčovství drobní motýli nabodnout nešli. Vezl jsem je od vzdálené vsi pokladem a už se viděl mrštný nad loukou.
Ne, motýly jsme tím nevyhubili. Vždyť, co jsem jich vypěstoval a vypustil ven! A naučil se při tom docela dost. A klidně i prohrávat když jsem dle návodu navařil vnadidlo a potřel v ulici sloup. Lepit by jím šlo po kriminálech pytlíky, jakou mělo přilnavost! Mravence zlákalo přes půl města, motýla jediného. Asi tím pivem, černé předepsané sehnat nešlo, zbývalo dělnické.
Když dnes vidím paví oka, zvou mne k těm pohledům do daleka. Dokáží to, jako by věděla, že mám v sobě zrcátko.
Jel jsem kolem pískovny a dilema bylo na světě. Bránit vy(h)rabování krajiny, anebo ne. Když vidím na okolí všech skvostných plevelů v přechodném tom květu, oživlé kaluže a stěny písku plné břehulí, co v roji se zvedají k oslavě sezóny dřív, než odletí. Už za pár dní. Vím to moc dobře z kroužkování. Jedno datum z nočních rákosin od Balatonu, druhé z Itálie. Když už je zvedalo moře. I jim jsem se díval do života a vypátral dost.
Tak co, je díra lepší než sady za plotem pod sítěmi, stojící jen o kus dál?
…
Déšť asi skončil a chystá se žár.
Slavíci odlétají, ne jako rorýsi nebo ty břehule co náhle nejsou. Slavíci „nebyli“ od chvíle, kdy prošli hnízděním. Utichli a nás tím nachystali.
Ještě se ale dotkneme, buďte klidní. Začíná čas chytání v noci. Způsobem z loňska k ověření. Těžko už sebe však opijeme. Odlétají. Čtyřiatřicet roků to vím.
Přeji i vám co nejzajímavější cesty létem.
