Zaměřeno na slavíky

Kdo pracuje s publikem, napsal by to stejně. Kdo směrem ke čtenářům, podpis by připojil. Zpětnou vazbu potřebujeme.

Něco vám teď napíšu..

Neděle, pokud jsem doma telefonu poblíž (pro mladší návštěvníky – telefon se sluchátkem tzv. pevná linka), bývá někdy ve znamení krásných chvil. Zejména po besedách, vystoupeních před mikrofonem, nebo když vyjde některý ze zpravodajů na okolí. Volají lidé, kteří si našli číslo do kovárny. Jsou srdeční a připravení. Ty ozvěny jsou pro mne moc důležité stejně, jako zde na blogu.

Člověk pak s daleko větší chutí pokračuje. Vyplňuje čas psaním, mluvením, diskutováním. Nebudu už jiný, co v krajině posbírám, musím předat dál.

Nejprve zavolal člověk ze včerejška, kdy jsem u nich besedoval. Představte si, že znovu poděkoval v radosti. Až jsem si myslel, že jsem tam něco zapomněl. Ne, chtěl udělat tečku a vlastně ani tu ne! Ptal se, jestli bych nenašel čas někdy brzy na setkání nové, že by o to stáli.

Lidí přišlo dost a atmosféra nádherná. Byli to baráčníci a tak jsem si neodpustil, když jsem přišel od auta pro poslední věci říci vespolek, že bych chtěl poděkovat také já jim. Že v čase, kdy je ve společnosti málem ostudou vyslovit slovo vlast, my bychom měli držet pohromadě.

Před chvílí jsem zvedl sluchátko znovu. Tito lidé vědí, že v neděli po obědě je šance stihnout volaného největší. Ten hlas jsem už kdysi slyšel, byl z Malé Bělé. Čtyři body zřejmě z papírku byly postupně odesílány po šňůře a věděl jsem, že vstupovat do nich není dobré. Ohlas směřoval k článkům v bakovském zpravodaji, který lidé po krajině dostávají do schránek. Začínal přáním, aby se na Studénku slavík s italským kroužkem ještě vrátil a abych o tom zas napsal. Pokračoval gratulací k ocenění v Písku, zmínkou o mojí Jizeře, kterak je i srdeční záležitostí paní čtenářky. A končil citací jednoho z mých textů (9/2017 Nejen o kopci nad Studénkou): „Je tady krásně u nás, obyčejně, ale ve vůni. Voní to domovinou. A to je přec nade všechno!“ A za tím slova paní Heleny: „Co vám mám říkat o té domovině, dojalo mne to, vždyť je mi pane Kverek 93 let“.

Jsou to pro mne chvíle vonící člověčinou, moc stojím o tato „zpětná hlášení“. A že radost na dálku umím doručit, to mne baví.

Nevzdal jsem to ještě, i když mívám na lidi vztek. Je spousta těch, který si jej nezaslouží.

Před jarem se mi ta slova podpory obzvlášť hodí. Rozběhnu se vstříc ještě vřelejší!

A foto motivační:

Je z bousovské naučné stezky, byl jsem odstraňovat dva spadlé stromy.

Je i v zimě nádherná, co myslíte?

Ovšem pozor, a to veliký! Zima, pokud byla, žádná už tam není. Mrkněte do dálky spolu s objektivem. Tam už se organizuje hnízdění.

Dobrou neděli, přeji.

Já vím, že ve světle poslední olympijské události je tato nominace titěrná, ale i u nás slavíme:

A tady je! Pochází z rodného města, z vchodových dveří patrového domu pod náměstím.

Podobné téma tu už jednou bylo. A jak jsem psal, kdyby článek zaujal jediného čtenáře krom skalních navíc, slavíkům to může pomoci. O to mi jde a taky o to abych doložil, že nejsem v obdivování upřený jenom ke slavíkům.

Mám rád svoji práci, atmosféru v kovárně když výheň hoří očekáváním, líbí se mi kov celkově, nejen železo. Ale železo a zejména staré železo, to je práce zpívající.

Jsem hledačem příběhů a život mi stačit nebude, už teď to vím. Pojďte dnes se mnou, usedněte na dubovou lavici, vy v světlejším oblečení dál od výhně a můžeme začít..

Zámek, který dnes představuji, je jedním z nejkrásnějších, který jsem v ruce kdy měl. Vidět na něm zkraje pod nánosy barev moc nebylo, ale ty mimikry dávno znám.

Škrabkou z něj s citem vysvlékám čas, v napětí nacházím krásu podobně jak tehdy při hledání vltavínů. Taky víte, že máte v ruce budoucí skvost a prvním nasliňováním prstů tajemné kráse jdete naproti.

Tak, to byla nepodstatná vložka a jdeme zpět.

Šábr klouže železem občas nahřívaným, ocelové kartáče dřou kov na samé jádro. A už je do skříňky vidět, chuchvalce ztvrdlého tuku jsou pryč. Pohled jak do útrob hodinového stroje.

Řemeslnost tu dneska uspořádala ples! A plesat je málo. Kdo vymyslel tyto sestavy, funkční po staletí? Už jsem si otázku jednou tu položil, bylo by to dnes takhle potřeba k zákazníkům?

Chodil jsem kolem těch dveří – co kolem?! Bral jsem je za kliku! V části domu bydlela (již jen suplující) dávno přesluhující učitelka Hellerová, která mi nařídila zastavit se u ní k doporučení. Dobře si vzpomínám. Mohutné vyřezávané dvoukřídlé dveře, prošlapaný práh na kostkované dlažbě, vysoké stropy místností.

A ještě jsem tam chodil daleko dřív!

Dům byl v klesání silnice a od chodby vlevo bylo železářství. Starého obchodníka dlouhé ofiny a brýlí na čele. Bylo mi osm a směl jsem rybařit. Ten člověk mezi regály železářství mi hledal háčky na ryby. Stály dvacet haléřů a větší „kapráky“ za padesát. Takže, když jsem posbíral na splavech zálohované lahve, umyl a prodal, za jednu dva kapráky! Na cívku vlasce bylo už lepší nasbírat starý papír do sběru. Tak jsem přišel k prutu i s navijákem. Některé mé požadavky prodavač řešil slovy: „Někde to tu určitě mám, pak se podívám, přijď si zítra.“ A co myslíte, našel to? Našel, byl to Pan prodavač.

Jednou mi rezignovaně řekl:“Pojď si vybrat sám!„. A pro kluka nemohlo být většího zážitku.

Tak – a klika, co teď čistou a vyleštěnou, kdy z ní vystoupil dezén a kterou oblékám štětečkem do vůně terpentýnu, leží přede mnou! Osahaná tisícem rukou neznámých a někde na tom zdobení taky i mojí! Genius loci, věříte v něj? Já si myslím, že to je jinak. Že člověk potřebuje mít v sobě návod – „tuchu“ a hlava si to potom už převezme. Když mi někdo pustí Mou vlast – nejlíp Vltavu, a nebudu vědět o Smetanově myšlence, bude se mi to líbit, jako se mi i líbí. Ale řeku v tom nepoznám. Pak už ale ano. U obrazů v odstoupení taky chci znát název díla, abych se navedl. A tady u toho zámku, dívám-li se na něj a vidím-li na vnitřku kliky hluboký šrám, taky můžu podle návodu hledat. Odtušit, že kdosi v čase vůbec nechápal systém uložení kliky a s řešením opravy se „pral“.

Skříňka má vnýtovaný jazýček ke klíčové dírce, ztratil se určitě klíč (nejspíš už jediný) a novému se podřizoval vstup k lamelám! Zatímco první zákrok byl socialistický, druhý daleko dřív a řemeslný.

Promačkané šoupě by mohlo vyprávět, kolikrát se dveře zavřely za život toho domu. A je tam i stopa po násilí. Západka je namožena od šperháku a krytka segmentů rozlomena. Stejně však takové otevření bylo málo platné v noci, kdy „poslední zavíral dům“ zašoupnutím! A to nikdo zvenčí nepřekonal.

Zatímco v tom čase chodila moje prabába kolem legálně o žebrácké holi – ten, kdo dům městu představil, byl bohatý. Ano, každý dnes, nechá-li si věštit minulost, byl nejméně panským kočím u dvora a možná i tím, kdo se vezl, já to mám jinak. Tak nějak víc po pravdě.

Kdo vyráběl zámek, vyznal se doopravdy. A vyznal se i ten, kdo mistra objednal. Jen povrch kliky je natolik pracný, že čas v dílně běžel opravdu výrazně! A účet tomu jistě i odpovídal. Ale klika, to byl přece „dotek“ veledůležitý! „První dojem“, jak se říkávalo. Dnes i ti movitější (a není to jen zkušenost má) si povětšinou zadávají strojně kované náhražky v tuctových sestavách a je „odreprezentováno“. To by se dříve nestalo.

Skříňka zámku má brynýrování i tam, kde to na dřevě vůbec nebylo vidět, ale výrobek tak byl zadán i zaplacen, tak taky vypadal! A podobně se choval na domě truhlář, stavitel, zedník – a vlastně všichni nasmlouvaní.

Mohli si podobný luxus dovolit továrníci, sedláci, lékárníci a doktoři, právníci, starosta, úspěšnější obchodníci, bankéři, panstvo, též v kostele a na faře. Užité materiály včetně drahých kovů často i drahokamů, oslovení mistři (mnohdy ze zahraničí), velkolepé nápady (i velice odvážné) a jejich zasazení do dané situace volaly k příchozím naprosto srozumitelně: „Tady se na ničem nikdy nešetřilo a šetřit nebude!“

Zámku se dotklo lidí všelijakých.

Socialismus tomuto druhu umění nerozuměl. Provrtal v rozích ohromné díry pro nějaké šrouby (kované hřeby už k ničemu nepotřeboval) a oplácal dílo barvami do strakata.

Nakonec ale i tato doba prošla a zámek by fungoval dál. Jenom ten dům, ten tam už chviličku schází..

V kovárně zhasínám, práce mi končí.

V jednom rozhovoru zaznělo, že tady u nás na Mladoboleslavsku to mají slavíci snadné.

Řekl to člověk, který přijel do kovárny kvůli práci. Vyvedl jsem ho z toho velice rychle, ani tady to lehké nemají. Slavičí háj – ráj je jen jeden (možná ho právě ten pomýlil).

Díval se po dílně provoněné terpentýnovým olejem, až našel zdroj fajn atmosféry.

No a o něm přinesu příběh, protože jsem si řekl, že pro slavíky – jejich zviditelňování, udělám cokoli. Napíšu tedy klidně i o tom terpentýnu.

Tak, jestli ho doma někdo máte, přičichněte v podvečer, ať jste vyladěni!

Zítra je čtrnáctého!

Kytičky už kvetou, zbytek je taky připraven, stavte se tu pro to. Ať jste úspěšní.

Visací zámky došly.

Nabízím po čase upoutávku na zajímavého autora, který nezklame.

Je to přesně popularizátor typu Jiřího Sádla, rozumíte mu a přitom rostete.

Obsáhlý rozhovor přinesl časopis Téma (6/2018), jmenuje se Zvíře v nás a dotazovaným je biolog Jaroslav Petr.

Nezklamalo mne to. I v těchto případech však hledám vždy něco, na čem bych si mohl tvrzení ověřit a „chytit se“ (deformace z politiky) a tady se nabízí příležitost v zmínce o slavících, jak to mají se zpěvem.

Člověk nad textem stráví dost času, ale má to smysl.

Úspěšné pondělí přeji.

Jsou si ty přípravy podobné.

Tentokrát budu spojencem krajiny Bakovska a posluchači budou dříve narození. Baráčníci v Bakově – Trenčíně.

Zvláštní název. Vzpomínám, když jsem po půlce 80. let jezdil z Dolního Bousova na kole chytat slavíky do bažantnice, že mi ten Trenčín zněl výrazně slovensky. Vždyť k Váhu na předměstí Trenčína se jménem Zamarovce jsem jezdil na čundr pár roků před tím!

U zdejšího Trenčína žádná řeka nebyla, jen kanál luhem protékající. Nenapadlo by mne, že po řadě let budu v krajině hostem jinak, v hospodě uvádějící. Tu samou krajinu, jen ve vztahu bližším.

Jen na nic nezapomenout!

Nevím, jak se chystají profesionálové, já začínám obrázky. Prolézám galerii, samozřejmě vím, co bych tak zhruba chtěl říkat, i při domlouvání zaznělo, co bude dobré představit.

Vůbec nevím, asi by nebavilo, kdyby si mne pozvali třeba na Prácheňsko, abych jim o přírodě tamní povyprávěl. Ne, že bych se to nenadrčel z podkladů, ale já chci přinést emoce. A to bych jako návštěvník zdáli sotva ze sebe vydoloval.

Tady to problém nebude, jsem si tím jist. Navíc jsem tu už vystoupil v roce 2012.

Je krásné se vracet, je milé, že posluchači nezapomněli a jen co se otočilo „kolečko“ hostů, už je pan Kverek se slavíky na řadě.

Fotky vyberu dnes v noci, jsem k tomu v dobrém rozpoložení. Cítím v sobě, jak se tam těším. O nikom jsem nikdy neřekl špatných slov, ale tušíte, že jsou lidé a „lidé“. Tady bylo milo, jdu tedy po jistotě. Proto jsem na pozvání rád kývnul. Nejezdím v poslední době moc, o to bych měl být barevnější.

On sem nejspíš nikdo z posluchačů nechodí, takže můžu prozradit víc k programu.

Začnu nad Studénkou, nad Starou Studénkou, nedaleko Baby a Horních Stakor. A než dojdu k skvostnému příběhu s „italským“ slavíkem, podíváme se nejprve k obzoru. Do daleka.

Povím o staré paní, kterou jsem na drobné lavičce potkával. Vrásek v obličeji, co mají jabloně kolem na borkách! Očí s leskem od radosti z hezkých posezení. Patřila tam po několik let, když kolem voněly šípky a já chodil pod ně na slavíky, viděl jsem vždycky tu trávu umetenou směrem k lavičce. A nebylo, abych se nezastavil na pár slov. Moudrých, která jsou tíživě nedostatková. Povím o ní, protože tam už schází. A povím o motýlech, nádherných otakárcích, o pěnicích vlašských, které tam ještě hnízdí společně s ťuhýky. Hnízda mívají na dohled v keři od sebe, zvláštní. A povím o kytkách, které jsem ponacházel a třeba až v opakovaných návštěvách uhlídal kvést.

A povím o Jizeře, jakou je dámou. Co jsem se kolem nachodil s pastičkami. I tady jsem stál, protože mám rád soutoky. Mají zvláštní atmosféru a nemusí to být právě Labe s Vltavou. Tady k proudné řece z Českého ráje stekla Kněžmostka. Končí, ale není to pravda docela! Pro nás, kteří se díváme srdcem, se do země nepropadla.

Povím o lesích při Malé Bělé, o tamní popelivce sibiřské. Co to je za zázrak v době poledové!

Promluvím o lidech z letních kempů, kde v létě se na pár slov často zastavím. A povím o srdci pro krajinu, kterého pořádný kus jsem na cestách zanechal.

Povím a budu naléhavý.

A bude konec. Minuty odletí tak, jako tenkrát a my si pomyslíme třeba na příště. Nashledanou.

Už druhý den mám v zahradě nataženu síť nad jezírkem. Schválně jsem prosekal led a připravil báječné koupaliště, ale křivky ne a ne sletět ze smrku dolů. Už seděla zelená samička na jeřabině (tedy o něco níž), už jsem si myslel, že k vodě zamíří a ona odletěla.

Kočují po celém Kněžmostě, objeví se jen občas a na chvilku. Jsou ovšem krásné.

Sníh u nás není. „Jaro“, které bylo nedávno, ptáky pomýlilo.

Dokládá to snímek vedoucí kroužku mladých ochránců přírody paní Lenky. Vyfotili opuštěnou neúplnou snůšku sýkory koňadry z časů nedávného oteplení. Když budky čistili.

Síť v zahradě chytila sýkoru lužní, společně dva samečky strakapouda velkého, kteří chodí na šišky a přelstila úhlednou sýkoru parukářku. Ty sem zaletují na jedli každooročně. nebude však dlouho trvat a vrátí se do lesů, do rodného jehličí. Tato si už odnese z pobytu ornitologický kroužek.

Jsou milé chvíle, kdy ptáci z odlišných prostředí přilétají do měst i k osadám, občas se ukáží na krmítku, ale hlavně je lákají jehličnany. A těch lidé sázejí dost. Proto jsou v zahradě i křivky. Třeba se odchyt podaří zítra.

Při práci budu vyhlížet přes okna, jak si síť vede.

Uvažoval jsem, že bych do díry vnořil gejzírek a nechal cákat po ledě. To by s křivkami zacvičilo. Mám ovšem strach, že z odpočinku probudím ryby a to dobré není. Dál budu tedy věřit, že kaluže postačí.

Kosové zřejmě už staví hnízdo. Protože však používám síť na menší pěvce, oba chycení z kapsy přede mnou vyskočili. Jen kroužek každého mi kontaktní vteřinu ostříbřil.

Dobrý čtvrtek pátek, přeji.

Dnešní článek má filosofický kabát. Zamyslím se, jak je možné, že z tisíců okroužkovaných slavíků nepřišlo dosud jediné zahraniční hlášení.

Kdo slavičí blog sleduje, říká si teď – pozor, o jednom se tu psalo! Ano, to byl ale zástih slavíka s kroužkem cizím u nás, ne ohlášení některého z mnou označených. Tedy ZZH (zpětné zahraniční hlášení) stále chybí.

Je to tak těžké? Můžeme se ptát. Což nevidět ptačí druhy, které jsou nadějemi na ZZH známé? Takovým je z pěvců třeba strnad rákosní nebo moudivláček lužní. Zejména evropští kroužkovatelé s velikou chutí chytají v rákosinách (nejvyšší hustota ptáků) a tyto často zachytí.

Pak nutno připočíst i nálezy třeba ptáků uhynulých či ulovených, i takový kroužek se v hlášení může objevit. To pak už nejsou ani tak ptáci rákosinoví, spíše vlaštovky, kosové, drozdi, červenky. Ale slavíci?

A to nemluvíme o afrických zimovištích, odtud je „výtěžnost“ doslova mizivá. Důvody jsou všem určitě jasné.

U slavíků se změnilo oproti časům ze začátku kroužkování hluboko v minulém století zejména to, že už se nechytají k obživě na jihu či jihozápadě Středomoří. Na východ, kde dodnes ano naštěstí příliš nelétají (řeč je o našem slavíku obecném).

Slavíci táhnou hlavně v noci, tím unikají pozornosti. Cestují prostředím, kde lidé přeci jen příliš nejsou. Jejich přesun mezi zimovišti je svižný, nedávají tedy příliš příležitosti v čase. Na hnízdištích se vyskytují v prostředích lidmi opomíjenými. Navíc, jistě ne každý kroužek nalezne cestu k ohlášení.

V tento moment se nabízí dnešní vstup zakončit.

Je pro mne při vědomí výše napsaného ohromným zážitkem, když lovíte ze sklopky či vyplétáte ze sítě slavíka a na noze vidíte kroužek. Ohlazený tisíci hodin života a stejně kilometrů! Kód známý, číselná série je z vaší databáze. V ten moment výzkum k vám začíná mluvit srozumitelně, nabízí k poznání nový z potřebných krůčků. A takových „poskočení“ jsem dnes schopen v agendě vyfiltrovat ve chvilce přes tři sta. A není to tak, že si je přečtete v čase obdržení a potom už stačí, vracíte se k nim „občasmo“, když vás sled úvah potřebně „vyvolá“. Najednou ten výsledek čtete jinak než tenkrát, najednou vidíte víc! Najednou „tamten“ souvisí s „tímto“ a – počkat, ještě mám jinačí, jdu si na něj „posvítit“. K pomoci mapu a všechny okolnosti a z hlavy se kouří.

A ještě něco. Vzpomínky. A na ty si potrpím.

Odpověď k nadpisu?

Nevím.

Nechám se překvapit. Dobré při tom je, že novým a novým chytáním ověřuji, že ptáci přežívají a že se vrací.

Jak málo potřebuji v čase blížícího se jara, aby těšení posílilo. Obyčejná služební cesta z Boleslavi. Mladé.

Mohu si vybrat, kudy se ke Kněžmostu dám. Tedy na Březno, to bude hezké!

Můj výzkum je zvláštní, i o tom přemýšlím. Copak to některý odborník má jako já? Copak u chytání vzpomíná na člověka, který mu o místě řekl? Na strýce-myslivce, který už nežije. Copak někdo k těm roštím – pardon – „křovíčkům“ mluví, když přichází? Vítá se někdo s místy? Možná to snižuje kredit, aťsi! Potřebuji to tak mít. Zůstal ve mne trošku ten kluk, někde uvíznul a mně se to hodí. I u slavíků.

A teď z těch pohledů…

První je hned na předměstí. Ach, kolik cenného jsem tu nasbíral, kolik báječných chvil mne tady potkalo! I zde jsem hledání poposunul. Pět momentů bych vysypal hned, ale zadání ruku drží nad jinými písmenky.

A přichází Kolomuty. Ony to nejsou, toť název lokality, vesnice je o kus dál. Ale je nejblíž. I tady mi o hnízdišti kdosi kdysi řekl. Jel z práce nočním vlakem, a když lidé otevřenými dveřmi vagónu vystupovali, slyšel „odněkud“ zpěv. Nebylo těžké se do polí podívat a říci: Jasně, tady to pro slavíka je! I odtud je zážitků hrst a možná i druhá! Jedeme dál.

Před Židněvsí vpravo je křížek v kameni a houfek topolů v jakési strži. Budu upřímný. Tady jsem to objevil docela nedávno, vůbec jsem nevěřil, že by tu slavík mohl být. Tak i tam nyní pouštím oči a usmívám se. Jedu „šedesát“, kochám se. Klasika..

Vlevo pak kousek za Židněvsí je místo z úvodu, co mi řekl strýc, když dělal vrátného. Mám odtud hezké fotky, příběh s hranostajem, s modrásky na jeteli, s hromadou pneumatik na silážní jámě. Vidím, že se ohlídat nějak neumím, musíme dál. Vpravo se dívám do polí, je tam v úzké travnaté rýze Klenice. Vedle les Havránek a už jsem nad sklopkami! Tam v jeho okraji. Jediné místo, kde slavík zpívá z borovic, jiné podobné nemám.

Nalevo Sukorady, uhýbám z hlavní silnice k Husí Lhotě. Jezero po straně, tam bývá krásně, když slavíci přiletí! Na přeobrovském topolu černém, co v té „díře“ přežívá ochráněný.

Pak Lhota Husí, co přijít musí a plácek za čekárnou u ohromného dubu. Mám odtud patentní pivní láhev z křoví, když jsem kopal motyčkou místo pro pastičku. A taky rekord jedné sezóny v příletu.

Projíždím lesem, nádherným. Už kvetou lísky v závětří. Ohromný svátek předjaří a hlava jásá. Ano, jsem tady správně, na zdejším kousku planety!

Za Úhelnicí pauza, ale jen pod křižovatku. V remízku u Kněžmostky, tam taky chodím. Mám slevit k příběhu? Ten by byl dlouhý, tak jenom telegraficky: Zachránil jsem v hnízdě mláďata politá chemií z cisterny. Čtyři kilometry odtud a v rybníku je oplachoval. Hlavně oči. Měl jsem je v kšiltovce. V této.

Vlasy mi dodnes neslezly a i kdyby. Po letech zpěvák tady chycený mi doložil kroužkem, že se to podařilo.

Tak a teď rychle už Koprník, zachráněné duby v řadě, stojí tam tabulka a jsem hrdý na účast v komunální politice, jinak by místo už nebylo. A slavíci se vrací. I tam mi bývá skvěle o jediné návštěvě v roce.

A pak už je to smutnější ke Kněžmostu. O tom psát nechci.

Říká se z rádií k volantu: Šťastně dojeďte! Já mívám pomalu smutek, má-li ten krátký film z půjčovny končit. Příjít však můžu zase a to je fajn.

Když se stmívalo, přepnul jsem na jiný kanál, běželo toto:

Fotograficky je obrázek s odřenýma ušima tak sotva na „lepší pětku“, ale náladou? Proč bych ji plašil bleskem? Jsem rád, že se po Silvestru vrátila. A navíc, umím se dívat pod obrázky (nepřišel na to jen obdivný Karel Kryl). Vím dávno, že právě tam bývá daleko víc.