Pár nakrmených očí

Jak málo potřebuji v čase blížícího se jara, aby těšení posílilo. Obyčejná služební cesta z Boleslavi. Mladé.

Mohu si vybrat, kudy se ke Kněžmostu dám. Tedy na Březno, to bude hezké!

Můj výzkum je zvláštní, i o tom přemýšlím. Copak to některý odborník má jako já? Copak u chytání vzpomíná na člověka, který mu o místě řekl? Na strýce-myslivce, který už nežije. Copak někdo k těm roštím – pardon – „křovíčkům“ mluví, když přichází? Vítá se někdo s místy? Možná to snižuje kredit, aťsi! Potřebuji to tak mít. Zůstal ve mne trošku ten kluk, někde uvíznul a mně se to hodí. I u slavíků.

A teď z těch pohledů…

První je hned na předměstí. Ach, kolik cenného jsem tu nasbíral, kolik báječných chvil mne tady potkalo! I zde jsem hledání poposunul. Pět momentů bych vysypal hned, ale zadání ruku drží nad jinými písmenky.

A přichází Kolomuty. Ony to nejsou, toť název lokality, vesnice je o kus dál. Ale je nejblíž. I tady mi o hnízdišti kdosi kdysi řekl. Jel z práce nočním vlakem, a když lidé otevřenými dveřmi vagónu vystupovali, slyšel „odněkud“ zpěv. Nebylo těžké se do polí podívat a říci: Jasně, tady to pro slavíka je! I odtud je zážitků hrst a možná i druhá! Jedeme dál.

Před Židněvsí vpravo je křížek v kameni a houfek topolů v jakési strži. Budu upřímný. Tady jsem to objevil docela nedávno, vůbec jsem nevěřil, že by tu slavík mohl být. Tak i tam nyní pouštím oči a usmívám se. Jedu „šedesát“, kochám se. Klasika..

Vlevo pak kousek za Židněvsí je místo z úvodu, co mi řekl strýc, když dělal vrátného. Mám odtud hezké fotky, příběh s hranostajem, s modrásky na jeteli, s hromadou pneumatik na silážní jámě. Vidím, že se ohlídat nějak neumím, musíme dál. Vpravo se dívám do polí, je tam v úzké travnaté rýze Klenice. Vedle les Havránek a už jsem nad sklopkami! Tam v jeho okraji. Jediné místo, kde slavík zpívá z borovic, jiné podobné nemám.

Nalevo Sukorady, uhýbám z hlavní silnice k Husí Lhotě. Jezero po straně, tam bývá krásně, když slavíci přiletí! Na přeobrovském topolu černém, co v té „díře“ přežívá ochráněný.

Pak Lhota Husí, co přijít musí a plácek za čekárnou u ohromného dubu. Mám odtud patentní pivní láhev z křoví, když jsem kopal motyčkou místo pro pastičku. A taky rekord jedné sezóny v příletu.

Projíždím lesem, nádherným. Už kvetou lísky v závětří. Ohromný svátek předjaří a hlava jásá. Ano, jsem tady správně, na zdejším kousku planety!

Za Úhelnicí pauza, ale jen pod křižovatku. V remízku u Kněžmostky, tam taky chodím. Mám slevit k příběhu? Ten by byl dlouhý, tak jenom telegraficky: Zachránil jsem v hnízdě mláďata politá chemií z cisterny. Čtyři kilometry odtud a v rybníku je oplachoval. Hlavně oči. Měl jsem je v kšiltovce. V této.

Vlasy mi dodnes neslezly a i kdyby. Po letech zpěvák tady chycený mi doložil kroužkem, že se to podařilo.

Tak a teď rychle už Koprník, zachráněné duby v řadě, stojí tam tabulka a jsem hrdý na účast v komunální politice, jinak by místo už nebylo. A slavíci se vrací. I tam mi bývá skvěle o jediné návštěvě v roce.

A pak už je to smutnější ke Kněžmostu. O tom psát nechci.

Říká se z rádií k volantu: Šťastně dojeďte! Já mívám pomalu smutek, má-li ten krátký film z půjčovny končit. Příjít však můžu zase a to je fajn.

Když se stmívalo, přepnul jsem na jiný kanál, běželo toto:

Fotograficky je obrázek s odřenýma ušima tak sotva na „lepší pětku“, ale náladou? Proč bych ji plašil bleskem? Jsem rád, že se po Silvestru vrátila. A navíc, umím se dívat pod obrázky (nepřišel na to jen obdivný Karel Kryl). Vím dávno, že právě tam bývá daleko víc.