Kdo pracuje s publikem, napsal by to stejně. Kdo směrem ke čtenářům, podpis by připojil. Zpětnou vazbu potřebujeme.
Něco vám teď napíšu..
Neděle, pokud jsem doma telefonu poblíž (pro mladší návštěvníky – telefon se sluchátkem tzv. pevná linka), bývá někdy ve znamení krásných chvil. Zejména po besedách, vystoupeních před mikrofonem, nebo když vyjde některý ze zpravodajů na okolí. Volají lidé, kteří si našli číslo do kovárny. Jsou srdeční a připravení. Ty ozvěny jsou pro mne moc důležité stejně, jako zde na blogu.
Člověk pak s daleko větší chutí pokračuje. Vyplňuje čas psaním, mluvením, diskutováním. Nebudu už jiný, co v krajině posbírám, musím předat dál.
Nejprve zavolal člověk ze včerejška, kdy jsem u nich besedoval. Představte si, že znovu poděkoval v radosti. Až jsem si myslel, že jsem tam něco zapomněl. Ne, chtěl udělat tečku a vlastně ani tu ne! Ptal se, jestli bych nenašel čas někdy brzy na setkání nové, že by o to stáli.
Lidí přišlo dost a atmosféra nádherná. Byli to baráčníci a tak jsem si neodpustil, když jsem přišel od auta pro poslední věci říci vespolek, že bych chtěl poděkovat také já jim. Že v čase, kdy je ve společnosti málem ostudou vyslovit slovo vlast, my bychom měli držet pohromadě.
Před chvílí jsem zvedl sluchátko znovu. Tito lidé vědí, že v neděli po obědě je šance stihnout volaného největší. Ten hlas jsem už kdysi slyšel, byl z Malé Bělé. Čtyři body zřejmě z papírku byly postupně odesílány po šňůře a věděl jsem, že vstupovat do nich není dobré. Ohlas směřoval k článkům v bakovském zpravodaji, který lidé po krajině dostávají do schránek. Začínal přáním, aby se na Studénku slavík s italským kroužkem ještě vrátil a abych o tom zas napsal. Pokračoval gratulací k ocenění v Písku, zmínkou o mojí Jizeře, kterak je i srdeční záležitostí paní čtenářky. A končil citací jednoho z mých textů (9/2017 Nejen o kopci nad Studénkou): „Je tady krásně u nás, obyčejně, ale ve vůni. Voní to domovinou. A to je přec nade všechno!“ A za tím slova paní Heleny: „Co vám mám říkat o té domovině, dojalo mne to, vždyť je mi pane Kverek 93 let“.
Jsou to pro mne chvíle vonící člověčinou, moc stojím o tato „zpětná hlášení“. A že radost na dálku umím doručit, to mne baví.
Nevzdal jsem to ještě, i když mívám na lidi vztek. Je spousta těch, který si jej nezaslouží.
Před jarem se mi ta slova podpory obzvlášť hodí. Rozběhnu se vstříc ještě vřelejší!
A foto motivační:
Je z bousovské naučné stezky, byl jsem odstraňovat dva spadlé stromy.
Je i v zimě nádherná, co myslíte?
Ovšem pozor, a to veliký! Zima, pokud byla, žádná už tam není. Mrkněte do dálky spolu s objektivem. Tam už se organizuje hnízdění.
