Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…
A tady je! Pochází z rodného města, z vchodových dveří patrového domu pod náměstím.
Podobné téma tu už jednou bylo. A jak jsem psal, kdyby článek zaujal jediného čtenáře krom skalních navíc, slavíkům to může pomoci. O to mi jde a taky o to abych doložil, že nejsem v obdivování upřený jenom ke slavíkům.
Mám rád svoji práci, atmosféru v kovárně když výheň hoří očekáváním, líbí se mi kov celkově, nejen železo. Ale železo a zejména staré železo, to je práce zpívající.
Jsem hledačem příběhů a život mi stačit nebude, už teď to vím. Pojďte dnes se mnou, usedněte na dubovou lavici, vy v světlejším oblečení dál od výhně a můžeme začít..
Zámek, který dnes představuji, je jedním z nejkrásnějších, který jsem v ruce kdy měl. Vidět na něm zkraje pod nánosy barev moc nebylo, ale ty mimikry dávno znám.
Škrabkou z něj s citem vysvlékám čas, v napětí nacházím krásu podobně jak tehdy při hledání vltavínů. Taky víte, že máte v ruce budoucí skvost a prvním nasliňováním prstů tajemné kráse jdete naproti.
Tak, to byla nepodstatná vložka a jdeme zpět.
Šábr klouže železem občas nahřívaným, ocelové kartáče dřou kov na samé jádro. A už je do skříňky vidět, chuchvalce ztvrdlého tuku jsou pryč. Pohled jak do útrob hodinového stroje.
Řemeslnost tu dneska uspořádala ples! A plesat je málo. Kdo vymyslel tyto sestavy, funkční po staletí? Už jsem si otázku jednou tu položil, bylo by to dnes takhle potřeba k zákazníkům?
Chodil jsem kolem těch dveří – co kolem?! Bral jsem je za kliku! V části domu bydlela (již jen suplující) dávno přesluhující učitelka Hellerová, která mi nařídila zastavit se u ní k doporučení. Dobře si vzpomínám. Mohutné vyřezávané dvoukřídlé dveře, prošlapaný práh na kostkované dlažbě, vysoké stropy místností.
A ještě jsem tam chodil daleko dřív!
Dům byl v klesání silnice a od chodby vlevo bylo železářství. Starého obchodníka dlouhé ofiny a brýlí na čele. Bylo mi osm a směl jsem rybařit. Ten člověk mezi regály železářství mi hledal háčky na ryby. Stály dvacet haléřů a větší „kapráky“ za padesát. Takže, když jsem posbíral na splavech zálohované lahve, umyl a prodal, za jednu dva kapráky! Na cívku vlasce bylo už lepší nasbírat starý papír do sběru. Tak jsem přišel k prutu i s navijákem. Některé mé požadavky prodavač řešil slovy: „Někde to tu určitě mám, pak se podívám, přijď si zítra.“ A co myslíte, našel to? Našel, byl to Pan prodavač.
Jednou mi rezignovaně řekl:“Pojď si vybrat sám!„. A pro kluka nemohlo být většího zážitku.
Tak – a klika, co teď čistou a vyleštěnou, kdy z ní vystoupil dezén a kterou oblékám štětečkem do vůně terpentýnu, leží přede mnou! Osahaná tisícem rukou neznámých a někde na tom zdobení taky i mojí! Genius loci, věříte v něj? Já si myslím, že to je jinak. Že člověk potřebuje mít v sobě návod – „tuchu“ a hlava si to potom už převezme. Když mi někdo pustí Mou vlast – nejlíp Vltavu, a nebudu vědět o Smetanově myšlence, bude se mi to líbit, jako se mi i líbí. Ale řeku v tom nepoznám. Pak už ale ano. U obrazů v odstoupení taky chci znát název díla, abych se navedl. A tady u toho zámku, dívám-li se na něj a vidím-li na vnitřku kliky hluboký šrám, taky můžu podle návodu hledat. Odtušit, že kdosi v čase vůbec nechápal systém uložení kliky a s řešením opravy se „pral“.
Skříňka má vnýtovaný jazýček ke klíčové dírce, ztratil se určitě klíč (nejspíš už jediný) a novému se podřizoval vstup k lamelám! Zatímco první zákrok byl socialistický, druhý daleko dřív a řemeslný.
Promačkané šoupě by mohlo vyprávět, kolikrát se dveře zavřely za život toho domu. A je tam i stopa po násilí. Západka je namožena od šperháku a krytka segmentů rozlomena. Stejně však takové otevření bylo málo platné v noci, kdy „poslední zavíral dům“ zašoupnutím! A to nikdo zvenčí nepřekonal.
Odznak bohatství a postavení
Zatímco v tom čase chodila moje prabába kolem legálně o žebrácké holi – ten, kdo dům městu představil, byl bohatý. Ano, každý dnes, nechá-li si věštit minulost, byl nejméně panským kočím u dvora a možná i tím, kdo se vezl, já to mám jinak. Tak nějak víc po pravdě.
Kdo vyráběl zámek, vyznal se doopravdy. A vyznal se i ten, kdo mistra objednal. Jen povrch kliky je natolik pracný, že čas v dílně běžel opravdu výrazně! A účet tomu jistě i odpovídal. Ale klika, to byl přece „dotek“ veledůležitý! „První dojem“, jak se říkávalo. Dnes i ti movitější (a není to jen zkušenost má) si povětšinou zadávají strojně kované náhražky v tuctových sestavách a je „odreprezentováno“. To by se dříve nestalo.
Skříňka zámku má brynýrování i tam, kde to na dřevě vůbec nebylo vidět, ale výrobek tak byl zadán i zaplacen, tak taky vypadal! A podobně se choval na domě truhlář, stavitel, zedník – a vlastně všichni nasmlouvaní.
Mohli si podobný luxus dovolit továrníci, sedláci, lékárníci a doktoři, právníci, starosta, úspěšnější obchodníci, bankéři, panstvo, též v kostele a na faře. Užité materiály včetně drahých kovů často i drahokamů, oslovení mistři (mnohdy ze zahraničí), velkolepé nápady (i velice odvážné) a jejich zasazení do dané situace volaly k příchozím naprosto srozumitelně: „Tady se na ničem nikdy nešetřilo a šetřit nebude!“
Zámku se dotklo lidí všelijakých.
Socialismus tomuto druhu umění nerozuměl. Provrtal v rozích ohromné díry pro nějaké šrouby (kované hřeby už k ničemu nepotřeboval) a oplácal dílo barvami do strakata.
Nakonec ale i tato doba prošla a zámek by fungoval dál. Jenom ten dům, ten tam už chviličku schází..
V kovárně zhasínám, práce mi končí.
