Zaměřeno na slavíky

První krok, ten nejdůležitější, splněn!

Všechny nazpět získané záznamníky slavičího života, odebrané v hybridní slavičí zóně, jsou funkční.
To je zpráva zpráv!

Jakmile se první listí začne barvit, jakmile obě staré túje u kovárny zachrastí šišticemi, je nejvyšší čas poslouchat hlasy. Budou patřit čížkům.

Mají ty stromy v oblibě a říkám si – jak je hned tak najdou. Anebo je některý z ptáků přivede po roce znovu? To by musel mít kroužek! Chytnu je vždycky nad vodou jezírka. Čížkové a voda, to nemůže být jinak.

Tady se chytla samička.

Je ze severu, to je jasné. Povětří je k nám přináší, mám radost z těchto návštěv.

No ale na druhé straně sítě je ptáček jiný. Ten, narozdíl od čížka, s pobytem končí. Pěnice černohlavá, sameček.

Ne každý černohlávek je na určení věku jednoznačný, absolvoval jsem k tomu pobyt na podzimním pražském punktu.

Je dobré co člověk nemá osahané nabrat si od znalců jinde. Pěnic tam chytají stovky.

Základní znaky jsem pro vás nafotil.

Síť sesoukávám do středové lajny a chytání končím. Už není dnes čas.

Když ptáci už nějaký čas táhnou a září se ohlíží, kudy z kalendáře pryč, objevují se v krajině víc než kdy jindy budníčkové. Zejména budníčci menší.

Protože je dávno vyzkoušeno, že původem mnozí jsou ze Sibiře i z oblastí dokola kol, je třeba mít se při určování na pozoru. Vůbec to neznamená, že není-li chyceným právě zlatohlavý či alespoň pruhohlavý, že zbylé přejdeme mávnutím ruky. Totiž ti zbylí jsou nápadně podivní, i když menšímu nejblíž. Jací však menší?! Vždyť křídla jsou protáhlá, dlouhá a barvy včetně mocného očního proužku prapodivné!

Ano, zcela jistě se díváme na příbuzenstvo z krajin vzdálených…

Kroužkovatel od moravských Biskupic Jura by o tom mohl vyprávět. A dnešní jeho odchyt nebyl jiný. Taky se diví, taky fotí a měří, taky přemýšlí. Jen o tom nepíše blog.

Tady nabízím jednoho „zahradního“ od kovárny.

A druhy doprovodné: Zpěvný drozd a obecný králíček. Mladí.

Sedím na kované zahradní židličce, která jde sklapnout jak futrál na housle. Dívám se na modřín s šplhavým trubačem, kde hnízdil hřivnáč, a přemýšlím o migrantech. Odkud že jsou. Chci je tu. Jednoznačně!

Už pro to listování v klíči…

Je báječná i podzimní ornitologie. Chytání pro častější stahování kroužků z bužírek, než je tomu „o slavících“.

Je na poledne, ptáci jsou ze zahrady pryč, jedu do háje. Slavičího.

Můj přítel Pavel co sad-eko onehdy vysázel, zve mne k vinobraní. Hrozny mnoha odrůd jsou v záclonkových pytlících dohřívány udýchaným babím sluncem, vybírá do bedničky reprezentanty. Chutí převšemožných!

Jakým je znalcem, jak se mu réva vydařila! Dorážím se pak kivim v hodině nejzralejší. Síla stejně tak přenáramná!

Ještě mi radí, kde v háji který strom ochutnat z jabloňových, který je pro dnešek nejvhodnější. Každý už znám jako on, navedení tak dlouho netrvá.

Dělám si obrázek objektivem, abyste mohli přisednout o něco snáz.

Podívejte, kolik už větví slavičí spleť po letech nabrala. Jakých jen listů!

Daří se nám. Proč to neříct, daří se představy naplňovat. Sucho některé výsadby usmrtilo, ale jiné se nedaly.

Dívám se do zlatých trav a oči se topí. Žily tu cvrčilky, tajemní ptáci co letí mezi posledními. Teď už jsou traviny bez nich, ale neosiří. Ony se vrátí. Nemají jinam kam v krajině kolem. Vrátí se spolu se slavíky! Až zima odleze, až předjaří nakročí a jaru rozrazí dveře.

Vím, jaké to tu umí být a vědí to i lidé z okolí. Jsou rádi, že zpěv ten z nejlepších se z kraje nevytratil. Že držíme máj podle básníků.

Teď je však podzim.

V bedýnce kopeček proměněných květů jabloní. A věřte, že voní dojemnou jarní připomínkou.

Kolikrát už se to stalo. Kolikrát jsem to zažil a díval se na radost druhého a před chvílí zas!

Mám ještě knížky v kabinetu, všechny se nevydaly. Těch komínků není však k zaleknutí, v igelitu čekají na oči příští. Na takové, co stály tu před chvílí. S maminkou kluk – prvňák a představte si, je mladý ornitolog! Píši mu k oslovení dodatek – se slavíky, ať mu je hezky. Bere si ji a já už tuším, že bude.

Kolikrát jsem to už viděl, kolik ohlasů na knížku přišlo. Mluvil jsem s člověkem, který se kolem knih točí. Když slyšel počet výtisků pro vlastní náklad, posunul čelo a slova do obdivu. My ale málem už vyprodáváme. Je těžší jít cestou vlastního zafinancování, ale nechtěl jsem nápad utiskovat diktátem peněz. Knížka je svobodná, jako jsem já, jako jsou slavíci i jejich krajina, když se nám vymkne z rukou. Jak příroda sama.

Vím, že si kluk slavíky užije.

Hnízdiště zaniklo chvilinku po křtu. Nedokázal jsem tušit, co se na poli chystá a možná kdyby ano, povedlo se. Nemohu se zlobit k zemědělcům, že socialistické vykročení dubového lesa do okraje pole uťali pod knutou dotací. Tím silněji mne tlačil nápad Slavičího háje. Zlé k něčemu dobré? Lze to tak říct.

Příběh ptačího hrdiny nebyl vymyšlený, snad jenom Afrika trošičku „plave“. Na to má ale autor právo a příběh netratí. Kolik by muselo čtení pak stát, kdybych kvůli jedné z kapitol musel jsem do Sahelu?

Znovu jsem se po čase podíval na zadní obálku knížky, kde čtenář hned čapne motivaci. Jak slavík ke jménu přišel – říká úryvek.

A teď vám napíši, co vím už čas a co mívá nejeden spisovatel (ano, po vydání knížky mi přibyl název ten nečekaný).

Knížku bych vypravil po čase jinak! Kapitoly dosypal zážitky, Afriku už vykreslil barevněji, jen ilustrátorku, tu bych si určitě ponechal.

Předávám knížku v zahradě vedle kovárny. Kluk si ji prohlíží a večer prý začnou. Je mi nádherně, spisovatelsky skvěle. Tuším, jaké to bude po očí zanoření.

Čtu si po sobě texty vždy rád. Mám-li čas před uzávěrkami, dál věty ladím. Z papírků poznámek klidně od kovadliny, vybírám příhodné a přímo požitkářsky téma doplňuji. Pak se na větu dívám, hlava s ní chvíli už odlétá – a přeci ještě maličko úprav! A když to pak zpravodaje vytisknou a předají lidem, dohlížím jejich pocitů. Trefil jsem se?

Za dobu ohromnou je článků nepočítaně. Pořádné číslo a nikdy jsem si nedovolil přírodu pro Bakov „oplácnout“ do Sobotky. Pro Bousov do Hradiště. Vždy profesní čest zařídila, že mám-li psát více, musím na to mít.

Je radostné k lidem dopisovat. A odhlédnu-li od hrstky textů jiných, pak je to příroda. Slavíci především. Ne kvůli sobě, opravdu ne! Kvůli krajině, pro slavíky, pro všechno to „peří“ kolem, jež svobodně přeletuje – pro ně písmenka skládám. I kvůli vám.

Slavík z Dubového lesa…

Už asi není na živu. Už je to přeci pár let. Jsou po něm ale jiní. Jak vidět u lidí.

Vždyť on ale nikam neodešel! Čtenáři se dávno už postarali, aby těch 22 gramů rezavé odvahy a ptačího vlastenectví drželo dál.

Věřte, že chodil jsem v knížce opsanou krajinou a slavíka ze stránek hledal. I zůstala místa na okolí, kde zpěv pořád zní.

Každého jara když přijíždím k bažantnici, nervózní bývám výrazně víc. Víte už proč? Naděje se tomu říká.

Rozzlobí se nejspíš ti, kterým patří stejná řeka, ale slavíky u ní nemají. Museli by splout až pod Turnov spíše k Hradišti. Tam by je v dubnu uslyšeli. Já ale Jizeru znám co slavičí řeku právě od toho konce rozšíření. Od mnichovohradišťských Hněvousic. A pokud bychom mířili dolů k jejímu zániku, ze slavíků bychom byli upočítaní.

Tento článek je odzrcadlením významného dne vlasti, stanoveného na zítřek. Jen místo věnce připraveného anonymním asistentem volím darem momentky a gratuluji. Řekou z mladého podzimu a ptačími doprovodci.

Posílám zprvu závěrku k lesíčku, je slavičí, i když slavíci dávno v něm schází. Kdybych ale chtěl dát si práci, hnízdo bych našel. Umím je hledat. Vím, co slavík potřebuje, jak se v prostředí rozkoukává, který plácek by obsadil. I kde by přepelichal a kdy z místa odletěl.

Chybí mi jejich společnost a to před pár dny sotva zavřeli dveře.

Svírá mne pocit, že řadu míst letos jsem nenavštívil. Je to tak. Vůbec tak netuším, jak si vedou, co se v nich proměnilo. Nepoklonil jsem se jim v pozdravení. Ani na rozloučenou.

Podivně se mi projíždí kolem, byl jsem tak zvyklý po mnoho let. Mé slavičí roky jsou nyní jiné, rozcestovanější. Vnášejí do práce rozměr, který bych doma nepořídil. Ale doma, doma ten výzkum schází.

Vraťme se k slavičí řece. Vyložím z fotky, co chtěla říct.

Jak slité olovo zdá se proud zvrácený povětřím zpět. Jako by vítr nechtěl pustit z místa Jizeru dál. A stejně se vytrhne a stejně dopluje k Labi! Pod stíny stromů ohořelého léta.

Přišel čas budníčků.

Putují pobřežím, občas popoletí, živí se v poklusu a neklid jimi cloumá. Ozývají se vzrušeni tahem.

Natáhne-li člověk v pobřeží síť, nachytá je. Jsou to budníčci menší. Na cestě mohou být dlouho, kdoví, odkud vlastně letí. Povětšinou jsou mladí, nezkušení. Sahám po nejmenším kroužku, v duchu sudého roku kroužkuji na pravou, prohlížím v peří to zvířátko a pak dlaň otevírám. Dívá se nevěřícně, však sotva chviličku. S veselým zahvízdnutím odlétá do nejbližších větví poříční krajiny.

Síť kryta závětřím a přehrávka láká. Efektivní, to už se ví.

Zjara, až se budníčkové obrátí k cestě nazpátek, bude jich zas plné pobřeží.

A z cest možná i s kroužky. Jak dostal tento na jihu u pobřeží.

Proletí tudy a zmizí za nejbližší zátočinou. Řeka je povede, a když je neudrží pro směr svůj jiný, rozhodnou o odletu.

Kam? Vůbec to nevím!

Vždycky byla Praha v kroužkování skvělá. Lidé tam o sobě věděli, jak dočíst se možno i v knize Moje ptačí roky od Míly Nevrlého.

Pražské kroužkování, to vždycky vonělo úspěchem a jistou noblesou. Měli informace, měli vybavení, měli kde chytat. Prahou totiž táhne ptáků nedozírně, platí i o slavících. Těch možná dozírně, však pořád dost. Včetně modráčků a to už bych lovil ze vzpomínek dávných sklopkařů, pražských kroužkovatelů.

A kroužkuje se tam i teď. Zejména při akci Sylvia a to je punkt, který jsem předešle anoncoval.

Pojďme tam návštěvou v čase, kdy už se pěnic nechytá tolik, ale přeci jen pytlíků modrého zbarvení právě pro černohlávky pod stolem viselo dost.

Ze sítí – metrů málem až nedozírných, v prostředí řízeně luxusním.

Cílovým druhem je pěnice černohlavá – ptáček z odznaku ČSO. Druh, který v posledních letech odvážně mění návyky a neodlétá tak daleko. Někteří odvahové vůbec a ještě si na zimu vyberou Lednici! Tedy spíše její park. Ti opatrnější směřují do Anglie a choulostiví podle starých pravidel stále do Afriky. Tací přilétají zpožděně a nejlepší adresy k hnízdění mají tak obsazeny. To může bolet opravdu dost a proto tlak na změnu, proto ta Anglie.

Kousíček za Prahou v zarostlých polích se tma ještě docela drží. Tma relativní, protože měsíc je v úplňku.

Autem za přítmí mezi keři zapadám do jediné mohutné jámy, která na západ od Prahy je a auto nejede. Pak ale ano, děkuji za asistenci a zbylých pár metrů je dílem vteřin, zablácených.

Lidí je dost. I známých tváří, jež docela září.

Nepřehlédnutelný je i společenský tón, který mám rád. Ono totiž dnes jde zde o sešlost částečně doučovací! Noví zájemci se přišli obohatit. Zbohatnou, i odbornou linku má setkání vysoko nasazenou, jak koukám kolem po tvářích.

Sítě už chytají v podpoře tónů, každý účastník v úkolu hýří aktivitou, později zaprská dokonce gril. Proto předchozí zmínka o výživnosti. Ona však míněna i v smyslu přeneseném.

V zajetí černohlávků.

Nad kleštěmi se diskutuje.

Fígle se prozrazují, každý si nabírá do sytosti. Pelichací jemné rozhraní černohlávků, kuřecí stehno, nebo snad krkovičku, zkusmo i ananas.

I složitost adultních mlynaříků…

Foťáky fotí, čas jako by aktéři měli snad objednaný. Po ranním chladu není k poledni stopy, zůstalo po něm příjemné slunce.

Ptáků se okroužkovalo dost, tah Českem totiž trvá.

A potrvají i moje vzpomínky.

Zas je ten čas, kdy evropské vnitrozemí může zažít vzácné pěvce. A takových dost!

Vždycky aspoň jedinkrát v roce to třeba vyzkoušet. Připravit věci, vytipovat noční místo pro ono Setkání a hlavu nechat sobě samotnou. Bez zátěží, bez otravného tlaku kolem jak potřeba nám je profitu. Nechat ji užít volnoběhu a splynout s prostředím. A když se vyběhá, nadýchá, dotančí a vynadívá, když se napojí a dookouzlí krásou veškerého, dát do ní snění.

O vzácnostech na cestě mnohdy až od Sibiře.

Chytit tak jedinkrát něco podobného v čase, kdy šance je! Kdy je naděje. Kdy věříme v málem neskutečné.

Píši o druzích, které šťastlivci už ze setkání znají, hlavně z odchytů v horách. O skvostech táhnoucích spíše později.

A tak se chytalo…

Platné to nakonec stejně nebylo. Nevyšlo to. To se tak stává. V místě, kde i přesto je radostí být. Kam odkazuje i slavičí knížka v čase ptačího z domova odlétání. V proláklině horizontu vymyté starou Jizerou. V prostředí, které se mi zdá jejich vlastem trošičku podobné.

A řekněte sami, není plátno před vámi milé? Skupinky břízek, co přežily žáry, nepousychaly. Už mají vyhráno, už zase tančí! Na stepním koberci posledních kytek. A chytačů tichounký nápad vložený v něm. Do hlasitého předvádění.

Až přijdete večer, ještě téma přidám.

Ano, slavičí blog žije, jak žiji já. Přesvobodně. O článek dlouho nezavadíte a pak vás v extrému jiném propustit nechce.

Ten následující pozve na (pro mne nový) punkt kroužkovatelů. Tuzemský, nedaleký, na akci Sylvia. Ze všech mnou dosud zažitých jeden z nejlepších. Zejména výživností.

Tak se zastavte v přídavku pro pár vteřinek z přírody.

Web: http://fkcso.cz/chs/aktuality2018.php, který přináší už roky zpravodajství z odchytů na světlo pro účely kroužkování v Červenohorském sedle Jeseníků, vás může obohatit o pohled do podzimní migrace ptáků.

Letošní rok je v tamních pokusech nachytat zatím skoupý, nejslabší. Věnuje se tomu i poslední poznámka jejich blogu.

Zkusme si tady na slavičí stránce učinit určité porovnání, vezměme si z hor motivaci k pohovoření o slavičím odletu letos do zimovišť, pojďme zmínit i ptáky k hlavnímu objektu přichytané, spolutáhnoucí.

Nemyslím si, že ptáci k moravské horské překážce teprve přiletí, ti vyhlížení. Že jsou trvajícím teplem opožděni. Většina z nich bude dávno pryč, jen táhli jinak či jinudy, nebo snad horami kdekoli rozptýleně. Jsou ale pryč a už nepřiletí. Objeví se možná ti, kteří jsou s tahem zrovna „na tahu“ – ti, kteří mají průlet nastaven do přelomu měsíců a celého října s listopadem. Domnívám se tak už podle odletu a průtahu slavíků. Podle kolegy Jiřího, chytajícího v tzv. Sedélku na Zlínsku i podle situace za okny.

Podle infoservisu ze zlínských Biskupic mi přijde, že skladba migrantů a počty jsou obvyklé k letům předchozím. Slavičí tah se stihl odbýt rovněž v tradičním termínu (převážně o prázdninách). Že odletět dokázali i staří velmi svižně (pro úspěšnou hnízdní sezónu a od toho odvislé přepeření), dokazuje onen zahraniční nález v hnízdě ostřížů jižních v Africe. Datum je dokonce překvapivě časné. Jinak řečeno – ptáci, kteří to měli v letitých scénářích, podle mne odletěli.

Nyní je čas hnědých bramborníčků, (posledních) obecných ťuhýků, mizí vlaštovky, objevují se skupinky prvních pěnkavovitých též v tradičním čase.

Problém chytání v horách se ukazuje s pěkným počasím. To platilo v Krkonoších, na Rýchorách, k zažití na Šerlichu a nejinak to bude v proluce mezi Jeseníkem a Šumperkem, kam webový odkaz v úvodu zve.

Osobně jsem přesvědčen, že ptáci ve vzduchu jsou, táhnou ovšem natolik vysoko, že i nad hřebeny se komfortně rozptýlí a efekt „chytacího trychtýře“ se nedostaví. A nepodaří-li se přehrávkami a svícením pro jasnou oblohu ptáky stáhnout a přibrzdit, nejsou k nachytání ani ráno. Pěkně to ilustruje jedna ze situací nedávné chytací noci, kdy během tří hodin popůlnočních se ukázal tah v plném rozměru a probarvení.

Kolega v kovárně vzpomínal, kterak kdysi v horách sousedních za podobně lakomé noci posvítili výkonnou svítilnou nad hlavu a kdesi vysoko se křídla opravdu leskla. Je třeba si uvědomit, že mnoho ptáků a slavíky nevyjímaje táhne nocí v tichosti. Oproti tomu drozdi se ozývají kontaktními hlasy a takové červenky pouze v tísni, způsobené náhlou nepřízní počasí.

Ne všichni ptáci však cestují vysoko. Za denního tahu třeba sýkory nejčastěji proletovaly sedlo Tvarožníku po vršcích zakrslých stromků od jedné zastávky k druhé. I za noci to dokáží mnozí a tak nelze říct jednoznačně, že jasná noc v sedle hrozí neúspěchem. Nikdy však za takové nebudou ptáci „sněžit“. To dokáže a ještě za určité konstelace – podhůří nevyjímaje (kde ptáci se formují) – pouze mlha či déšť, zřejmě i (pro chytání) příhodný protivítr a fáze podzimu, kdy před přicházející zimou některé denní druhy volí i přesuny v noci zřejmě na úkor denní obživy či odpočinku.

Podzimní přesuny opeřenců vzbuzovaly údiv lidí odedávna. V horách či podhůří byly nápadné zejména druhy pospolité či v letu se ozývající.

Ornitologické sítě v Krkonoších se tahaly při známé Akci Balt již dávno v minulém století. Ovšem teprve kvalitní technika k nalákání a i ta odchytová umožňují dnes přeci jen víc vidět a vědět. Cesta za poznatky definitivními však bude ještě dlouhá.

Je fajn, jak nám ornitologie může dávat zabrat.

Kroužkovatelé to mají od pozorovatelů ptactva ještě těžší, protože odchycený druh, který chtějí opatřit značkou vědecké instituce a poslat k zaevidování by měl co nejvíc „sedět“. To v praxi znamená podle návodů v literatuře, mobilu či v hlavě se snažit budoucího kroužkovance nepouštět hned z ruky, ale dle dostupných znaků provést určení do druhu, do věku i do pohlaví.

Vy, kteří se kroužkování nevěnujete, si jistě už říkáte: „Umí to tak pan Kverek u všech ptáků, co se mu chytnou, nebo nás tady o vycházce trošičku podvádí?“

Tady je odpověď: „Neumí, ale tak docela ani nemusí, má pro takový případ klasifikaci obecnější, když to u zvířete najít opravdu nejde„.

Což do druhu, to by kroužkovatel přiřadit správně měl (jinak musí dle pravidel ptáka pustit bez kroužku a neevidovat, alespoň tak to platívalo dřív). Horší je už stanovit věkovou kategorii a často pohlaví. Nemá totiž každý druh ani v dospělosti zbarvení odlišné jako třeba hýl, bažant či divoká kachna. Pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost) je výskytem k nám docela lakomý.

A stáří jedince? To je mnohdy opravdu náročné. Vyloučit s určitostí, že pták se nenarodil v roce kroužkování, že je prostě starší.

A slyším vás znovu: „Copak to po vypuštění někdo může poznat? Našla jsem ptáka na rohožce, kocour se asi zas snažil, kroužek jsem s lupou opsala správně, ale co k tom mám jako dál napsat? Vždyť je hnědý – a je to vůbec hnědá? Drobný, nikdy jsem podobného neviděla, co tam mám říct? A je vůbec drobný, nejsou takoví mnozí?“

Ano, nejsou ale všechny očekávané zástihy kroužkovance jen této podoby. Kolegyně a kolegové po světě také občas bývají v odchytech úspěšní a tento „svátek“ kontrolního odečtu je občas potkává. Pak hrozí v případě neznalosti třeba i zajímavé přetahování kroužkovacích stanic, než se věc odloží. Takže pozor a zejména severské centrály disponují opravdu pečlivými znalci!

Je vždycky vysvědčením kroužkovatele „dostat“ z odchytu co nejvíc. Už pro řemeslnou čest. K pomoci máme klíče, sám jsem se na takovém měřeními podílel.

A zrovna slavíci, to je skupina těžká. On a ona stejní, znaky o věku tu u tam taky nic moc, do toho pelichání, kdy peří změření nenabízí. Ale chtěli byste dělat koníček, který by vás v celém své běhu nechával ospalým? Znuděným, s předem rozkmitanou tužkou? Já ne. Naštěstí příroda na toto neslyší a ornitologie od toho neliší.

Tak jak to je s tím určováním detailnějším?

I v tom mém zaměření existují „těžcí ptáci“. Ano, je to tak a dobře, že to tak je. To už jsem psal. U kleští alespoň neusnete. Času chci k determinaci pokaždé víc než jen jednoho za druhým posílat z ruky a nad sešitkem mumlat nejbližší pravděpodobnost. Odchyt je příležitost s nadějí pochopit víc. A kdo více tedy než já, měl by stát za tvrzením, vždyť třicet šest let mě stále doučuje!

Jako letos v noci… Ne, nebylo nad slavíkem úplně jasno a nemluvím o obloze.

Severní hnízdiště a možná i finální uspěchanost některých zpožděných hnízd poslaly dolů kousky, že jsem se pod proužkem od čelovky nápadně rosil. Ale i fotil. Protože dnes už foťáky máme a tak to má být.

Propuknout tak totiž bude moct už docela brzy v kabinetu báječné doučování.

Já to budu mít tentokrát poměrně hektické, přijďte si užít, kdo budete poblíž. Dlouho jsem k lidem nemluvil a bude to znát