Zas je ten čas, kdy evropské vnitrozemí může zažít vzácné pěvce. A takových dost!
Vždycky aspoň jedinkrát v roce to třeba vyzkoušet. Připravit věci, vytipovat noční místo pro ono Setkání a hlavu nechat sobě samotnou. Bez zátěží, bez otravného tlaku kolem jak potřeba nám je profitu. Nechat ji užít volnoběhu a splynout s prostředím. A když se vyběhá, nadýchá, dotančí a vynadívá, když se napojí a dookouzlí krásou veškerého, dát do ní snění.
O vzácnostech na cestě mnohdy až od Sibiře.
Chytit tak jedinkrát něco podobného v čase, kdy šance je! Kdy je naděje. Kdy věříme v málem neskutečné.
Píši o druzích, které šťastlivci už ze setkání znají, hlavně z odchytů v horách. O skvostech táhnoucích spíše později.
A tak se chytalo…
Platné to nakonec stejně nebylo. Nevyšlo to. To se tak stává. V místě, kde i přesto je radostí být. Kam odkazuje i slavičí knížka v čase ptačího z domova odlétání. V proláklině horizontu vymyté starou Jizerou. V prostředí, které se mi zdá jejich vlastem trošičku podobné.
A řekněte sami, není plátno před vámi milé? Skupinky břízek, co přežily žáry, nepousychaly. Už mají vyhráno, už zase tančí! Na stepním koberci posledních kytek. A chytačů tichounký nápad vložený v něm. Do hlasitého předvádění.
…
Až přijdete večer, ještě téma přidám.
Ano, slavičí blog žije, jak žiji já. Přesvobodně. O článek dlouho nezavadíte a pak vás v extrému jiném propustit nechce.
Ten následující pozve na (pro mne nový) punkt kroužkovatelů. Tuzemský, nedaleký, na akci Sylvia. Ze všech mnou dosud zažitých jeden z nejlepších. Zejména výživností.
Tak se zastavte v přídavku pro pár vteřinek z přírody.
