Kolikrát už se to stalo. Kolikrát jsem to zažil a díval se na radost druhého a před chvílí zas!
Mám ještě knížky v kabinetu, všechny se nevydaly. Těch komínků není však k zaleknutí, v igelitu čekají na oči příští. Na takové, co stály tu před chvílí. S maminkou kluk – prvňák a představte si, je mladý ornitolog! Píši mu k oslovení dodatek – se slavíky, ať mu je hezky. Bere si ji a já už tuším, že bude.
Kolikrát jsem to už viděl, kolik ohlasů na knížku přišlo. Mluvil jsem s člověkem, který se kolem knih točí. Když slyšel počet výtisků pro vlastní náklad, posunul čelo a slova do obdivu. My ale málem už vyprodáváme. Je těžší jít cestou vlastního zafinancování, ale nechtěl jsem nápad utiskovat diktátem peněz. Knížka je svobodná, jako jsem já, jako jsou slavíci i jejich krajina, když se nám vymkne z rukou. Jak příroda sama.
Vím, že si kluk slavíky užije.
Hnízdiště zaniklo chvilinku po křtu. Nedokázal jsem tušit, co se na poli chystá a možná kdyby ano, povedlo se. Nemohu se zlobit k zemědělcům, že socialistické vykročení dubového lesa do okraje pole uťali pod knutou dotací. Tím silněji mne tlačil nápad Slavičího háje. Zlé k něčemu dobré? Lze to tak říct.
Příběh ptačího hrdiny nebyl vymyšlený, snad jenom Afrika trošičku „plave“. Na to má ale autor právo a příběh netratí. Kolik by muselo čtení pak stát, kdybych kvůli jedné z kapitol musel jsem do Sahelu?
Znovu jsem se po čase podíval na zadní obálku knížky, kde čtenář hned čapne motivaci. Jak slavík ke jménu přišel – říká úryvek.
A teď vám napíši, co vím už čas a co mívá nejeden spisovatel (ano, po vydání knížky mi přibyl název ten nečekaný).
Knížku bych vypravil po čase jinak! Kapitoly dosypal zážitky, Afriku už vykreslil barevněji, jen ilustrátorku, tu bych si určitě ponechal.
Předávám knížku v zahradě vedle kovárny. Kluk si ji prohlíží a večer prý začnou. Je mi nádherně, spisovatelsky skvěle. Tuším, jaké to bude po očí zanoření.
Čtu si po sobě texty vždy rád. Mám-li čas před uzávěrkami, dál věty ladím. Z papírků poznámek klidně od kovadliny, vybírám příhodné a přímo požitkářsky téma doplňuji. Pak se na větu dívám, hlava s ní chvíli už odlétá – a přeci ještě maličko úprav! A když to pak zpravodaje vytisknou a předají lidem, dohlížím jejich pocitů. Trefil jsem se?
Za dobu ohromnou je článků nepočítaně. Pořádné číslo a nikdy jsem si nedovolil přírodu pro Bakov „oplácnout“ do Sobotky. Pro Bousov do Hradiště. Vždy profesní čest zařídila, že mám-li psát více, musím na to mít.
Je radostné k lidem dopisovat. A odhlédnu-li od hrstky textů jiných, pak je to příroda. Slavíci především. Ne kvůli sobě, opravdu ne! Kvůli krajině, pro slavíky, pro všechno to „peří“ kolem, jež svobodně přeletuje – pro ně písmenka skládám. I kvůli vám.
Slavík z Dubového lesa…
Už asi není na živu. Už je to přeci pár let. Jsou po něm ale jiní. Jak vidět u lidí.
Vždyť on ale nikam neodešel! Čtenáři se dávno už postarali, aby těch 22 gramů rezavé odvahy a ptačího vlastenectví drželo dál.
Věřte, že chodil jsem v knížce opsanou krajinou a slavíka ze stránek hledal. I zůstala místa na okolí, kde zpěv pořád zní.
Každého jara když přijíždím k bažantnici, nervózní bývám výrazně víc. Víte už proč? Naděje se tomu říká.
