Je fajn, jak nám ornitologie může dávat zabrat.
Kroužkovatelé to mají od pozorovatelů ptactva ještě těžší, protože odchycený druh, který chtějí opatřit značkou vědecké instituce a poslat k zaevidování by měl co nejvíc „sedět“. To v praxi znamená podle návodů v literatuře, mobilu či v hlavě se snažit budoucího kroužkovance nepouštět hned z ruky, ale dle dostupných znaků provést určení do druhu, do věku i do pohlaví.
Vy, kteří se kroužkování nevěnujete, si jistě už říkáte: „Umí to tak pan Kverek u všech ptáků, co se mu chytnou, nebo nás tady o vycházce trošičku podvádí?“
Tady je odpověď: „Neumí, ale tak docela ani nemusí, má pro takový případ klasifikaci obecnější, když to u zvířete najít opravdu nejde„.
Což do druhu, to by kroužkovatel přiřadit správně měl (jinak musí dle pravidel ptáka pustit bez kroužku a neevidovat, alespoň tak to platívalo dřív). Horší je už stanovit věkovou kategorii a často pohlaví. Nemá totiž každý druh ani v dospělosti zbarvení odlišné jako třeba hýl, bažant či divoká kachna. Pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost) je výskytem k nám docela lakomý.
A stáří jedince? To je mnohdy opravdu náročné. Vyloučit s určitostí, že pták se nenarodil v roce kroužkování, že je prostě starší.
A slyším vás znovu: „Copak to po vypuštění někdo může poznat? Našla jsem ptáka na rohožce, kocour se asi zas snažil, kroužek jsem s lupou opsala správně, ale co k tom mám jako dál napsat? Vždyť je hnědý – a je to vůbec hnědá? Drobný, nikdy jsem podobného neviděla, co tam mám říct? A je vůbec drobný, nejsou takoví mnozí?“
Ano, nejsou ale všechny očekávané zástihy kroužkovance jen této podoby. Kolegyně a kolegové po světě také občas bývají v odchytech úspěšní a tento „svátek“ kontrolního odečtu je občas potkává. Pak hrozí v případě neznalosti třeba i zajímavé přetahování kroužkovacích stanic, než se věc odloží. Takže pozor a zejména severské centrály disponují opravdu pečlivými znalci!
Je vždycky vysvědčením kroužkovatele „dostat“ z odchytu co nejvíc. Už pro řemeslnou čest. K pomoci máme klíče, sám jsem se na takovém měřeními podílel.
A zrovna slavíci, to je skupina těžká. On a ona stejní, znaky o věku tu u tam taky nic moc, do toho pelichání, kdy peří změření nenabízí. Ale chtěli byste dělat koníček, který by vás v celém své běhu nechával ospalým? Znuděným, s předem rozkmitanou tužkou? Já ne. Naštěstí příroda na toto neslyší a ornitologie od toho neliší.
Tak jak to je s tím určováním detailnějším?
I v tom mém zaměření existují „těžcí ptáci“. Ano, je to tak a dobře, že to tak je. To už jsem psal. U kleští alespoň neusnete. Času chci k determinaci pokaždé víc než jen jednoho za druhým posílat z ruky a nad sešitkem mumlat nejbližší pravděpodobnost. Odchyt je příležitost s nadějí pochopit víc. A kdo více tedy než já, měl by stát za tvrzením, vždyť třicet šest let mě stále doučuje!
Jako letos v noci… Ne, nebylo nad slavíkem úplně jasno a nemluvím o obloze.
Severní hnízdiště a možná i finální uspěchanost některých zpožděných hnízd poslaly dolů kousky, že jsem se pod proužkem od čelovky nápadně rosil. Ale i fotil. Protože dnes už foťáky máme a tak to má být.
Propuknout tak totiž bude moct už docela brzy v kabinetu báječné doučování.
