Zaměřeno na slavíky

Při mém stylu života a živelnosti není problém vrhnout se do čehokoli a klidně hned!

Pracujeme sice na koncepci nového betlému, ale to je práce, jež počká. Ostatně přemýšlet mohu i pod sítěmi.

Tak, jak jsem nedávno po desetiletích vytáhl náčiní k chytání sov, nyní vezmu v kabinetu „ležák“ jiný, německou dvanáctku k chytání drozdů. Doplním o některou méně vhodnou s okem menším a ještě před setměním směr – Slavičí háj!

Na okruhu Pražské ornitologie i jinde na webech se množí informace o výrazném tahu drozdů pod noční oblohou. A druh jsme nastavili přesně. Hlasy jsou jemnější, měkčí. Ano. Táhnou drobní, ale o to krásnější severští drozdi – cvrčaly.

Nachytal jsem je kdysi za dne a zajímalo mne vyhledáním v archivu, zda by to mohlo platit nějak pádněji. Kdy se to tehdy v hložinách jenom chytaly? A podívejte, ono to tam je!

Takže je všechno jasné. „Nikdy neříkej nikdy!“ Noční odchyty tedy neskončily, počasí má být přímo luxusní (neumrznu) a zvědav jsem, jak to dopadne. Užiji si to, vím to už teď. V ráji stromů a keřů, které jsou naše. My o nich rozhodujeme a možná to vědí. Zůstanou s námi, dokud samy budou chtít. Zůstanou i traviny nyní zlatavé. Zůstanou výhledy do krajiny z toho místa. Na kopce Rachvaly i Humprecht vzadu. Na fabriku, kde jsem čas pracoval, na Továrenské nádrže, kde udici prvně jsem koupal. Na Klenici, na město, které mám nejblíž. Kam směřuji ohromně energie v posledních letech. Kde cítím, že mi je fajn.

Až ráno nedávno změněného času se rozsvítí, budeme v pokusu dál.

Chtěl bych aspoň jednu chytit a vím, co se stane. Vyskáčou vzpomínky, vždyť ta síť od těch dob nechytala! Tehdy v ní visel ve spodní kapse ke všemu pilich, co cvrčaly provázel. A z druhé strany káně rousná, co měla to podobně. Musel jsem se ve vteřině rozhodnout, po čem skočím radši a druhé obětuji. Tak velké dravce třicítka oko neudrží!

Rozhodl jsem myslím správně – pilich byl magnetem. Rousná káně pak křídla rozmávala, roztáhla pletivo kapsy a byla pryč. Pilicha jsem přiklopil do montážní brašny a řešil kvapně cvrčaly.

Mělo to vůni podtovárenského podzimu, hlohového listí, mého mládí a prvních zkušeností zpod sítí. Mělo to rozměr nečekaného. Jako by Štěstěna pomalu se mnou navazovala spolupráci. A kolikrát od těch dob přišla!

Budu ji prosit i večer. Než spustím přehrávku zpěvu severu. Cvrčalích not. A i když se nedočkám, neprodělám. Pro chuť té pralinky naberu směr a v háji se po ní poohlédnu. Co kdyby…

Mohlo by se to jmenovat též Na slovíčko s přáteli, jedno je, jak to nahlédneme.

Tady máte odkaz a těch pětadvacet minut si přátelé užijte. Oba pánové navštívili Slavičí háj, jsou kmotry slavičí knížky, oba slavíkům tolik pomohli od chvíle, co se známe. A teď, jako by neměl být konec obdivu společné vlasti, podívali se na hymnu.

Tak přeji milý zážitek a Štěpánovi se chvíli dívejte do strun. Je to uchvacující!

Než budeme na blogu pokračovat v retrospektivě, zařazuji téma načichlé kulturou.

Nedělám to proto, že hudební anketě došel tak nějak dech, ale proto, abych ukázal, že i u nás lze najít vítěze, kteří měli na to, dostat se letos do finále.

Rozhodování nebylo jednoduché, ale cenu udělit lze. Vznikla i fotografie, takže se budete moct podívat, který z nominovaných to vlastně je. Rád bych se s ním ještě znovu setkal osobně, nevím však, kam jít té chvíli naproti. Bude to ve Slavičím háji, kde letos se v hnízdě narodil, nebo na pláni kousek od Humprechtu, kde se jej podařilo zastihnout při cestě z domova?

Tento mladičký reprezentant našeho ptačího parku si ocenění zaslouží. Nechal mne v soukromé ostudě, abych napříště neurčoval, co mají slavíci dělat. Ano, neměl bych mluvit dřív, než věci si ověřím, než přijdu na to, jak které jsou. Zpychl jsem roky scházení se i pocitem, že už vím dost. Není to tak a zprvu jasná představa o průtahu cizích naší krajinou se stala děrovatou.

Ukázalo se, že ti, co nás pověřují chytat a kroužkovat si nijak nevymýšlí, když radí věnovat se více mláďatům. Že o takových ví se vždy víc! Měl jsem dostat tu facku a držím ji rád. A otisk na tváři nepřepudrovávám, jen ať tam křičí co nejdéle. Ať o tom vím.

Bylo to neskutečné v létě na planinách. Blíž horám jizerským, dokonce nadohled! V místech, kde logicky vyhlížet jen ptáky průtažné.

Přichází ráno a kolem je slyším, slavíci přibrzdili! A už se i chytají, nahrávka jim lže a oni uvěřují. Naletěli!

U tyče houpe se v kapsičce slavík tmavý. Jaká to radost z hosta severu! A vedle rezavější, v kabátě barev bukových listů, když podzim se v pažích jim přihlásí. Slavíci obecní – megarhynchové!

A je jich tu pěkně! Odhlížím na zadní tyč jak aktér trestňáku ve fotbale a síť se opravdu zavlnila. Hotovo, jdu ještě pro jednoho! Ten pták má ale kroužek, a když s přibývajícím světlem projíždím očima rýhu v hliníku cestou po číslicích, měl bych ho znát!

Tak, a tady můžu líčení utnout, vše je vám jasné…

Byl to náš slavík z háje!

Co vše z toho vykouzlit za dedukce, uslyší lidé v Kostelci na setkání.

Pro vás už spíše, že Českým slavíkem roku se stává: N681877!

Gratulace tedy pro město na Klenici.

Nikde jinde než tady se můžete dovědět, jak to se mnou a se slavíky doopravdy bylo.

Možná vás to překvapí…

Úplně nejpřesnější pro stanovení začátků by bylo napsat datum 4.5.1981!

Vrátíme se k tomu za chvíli.

Jenže pro ornitologii se musíme sehnout ještě o něco hloub.

22.9.1979 dostávám z muzea na vojnu od pana docenta Otakara Olivy přihlášku do ornitologické společnosti. Vše se vleče a přijat jsem byl 10.4.1980. Pak už mám v tajném vojenském zápisníku, z kterého čerpám informaci o odeslaných fotkách na průkaz, datum 20.5.1980.

Do civilu odcházím 25.9.1980.

Pak navázala rybařina, nově s ornitologií.

A jsme u data 4.5.1981 a počítat musíme začít už tady. To se ozval zpěv za mými zády před navijáky ve vidličkách. Ověřit jsem to přijel v noci.

Pátého pátý byl objeven hned celý slavičí pár právě u Továrenských nádrží. Samice začínala stavět hnízdo. Zajímali mne ti ptáci. Prošel jsem s nimi celým hnízděním, našel později v okolí ještě dva páry další a co je velmi úsměvné, v poznámce mám u všech tří, že do konce června je na okolí už klid! Nádherná neznalost budoucích průvodců životem.

Ale věci přeci měly jít dál.

Na příští rok jsem již byl ve střehu, na slavíky si počkal (přiletěli) a na mladé si vychystal kroužkování. Kroužkovatel až od Turnova slíbil, že na kole přijede, až mu řeknu. Na sedmi dnech věku mláďat se kroužkovalo ve všech třech hnízdech a všechna vyšla.

Ještě před tím – a teď si přečtete něco, co nikdo nikdy neslyšel, o momentu, kdy jsem se rozhodl být kroužkovatelem. Když kroužkovatel v nadšení odjel k Turnovu, nemohl jsem večer doma usnout. Viděl jsem před sebou ta zvláštně ementálově žlutavá mláďata a hliníkové kroužky na nohách, pečlivě uzavřené.

Bylo rozhodnuto. Na druhý den (a teď mne suďte) jsem se k jednomu hnízdu vrátil, abych se přesvědčil, že mláďata žijí. Byla přikrčena v košíčku z listí a mně to nestačilo. Vybral jsem jedno do dlaně a kroužek si prohlížel. Ze všech stran. Nápis, písmeno „M“ a kombinace čísel mne fascinovala. Národní muzeum Praha! Vonělo mi to neskutečně.

Tam se to stalo! Vrátil jsem ho nazpět, ale věděl, že budu kroužkovat. Dva roky musel mít každý uchazeč členství, pak mohl dojít ke zkoušce. A já u ní na prahu máje v Praze ještě s jedním kolegou najednou stál.

Složil jsem ji, ohlásil specializaci a dál je to už známé. Je to tu opsáno mnohokrát.

Než přišly kroužky, třicítka zkušebních, měl jsem hnízda nalezená a sklopky vyrobené. Natáhl jsem kousek od hnízda u Červenského rybníka na lokalitě „Pískovna“ první pastičku z ruksaku. A v první kontrole tam byl, tedy byla. Poprvé jsem měl slavíka v ruce! T 303501 z 16.5.1983.

Měla holé břicho, které mne neznámě hřálo do dlaně, a v hnízdě byla malá mláďata, která jsem okroužkoval po pár dnech. A tak to všechno začalo. Ten rok jsem rozdal 44 slavičích kroužků a vůbec třeba ještě netušil, že je budu velmi často číst i v letech následujících. Že se slavíci tolik vracejí.

Netušil jsem ani, že místo urodí později vůbec nejstaršího slavíka československé ornitologie, sledovaného kroužkováním.

A ještě jednu drobnost bych k tomu rád přidal.

Na besedě před lety jsem odtud nedaleko zmínil před sálem onoho kroužkovatele. Nešetřil jsem obdivem i za pozdější. Když jsem balil věci a chystal se k odchodu, přistoupila ke stolku paní se slovy: „Děkuji vám, pane Kverku, za ta krásná slova o Mirkovi, jsem jeho sestra, která se sem provdala“.

Není to milé?

Ten člověk dávno nekroužkuje, ale jeho to byly kroužky mnou prvně uviděné! Kroužky, jež mi otevřely srdce pro ornitologii. A bylo po rybařině…

A ještě průvodce, který to všechno pamatuje. Budoucí neúnavný pomocník polabských slavíků.

Vážení příznivci blogu.

Blogerů ubývá, to asi víte. Odcházejí do prostorů modernějších, sledovanějších. Já to neudělám z mnoha důvodů. I telefon nosím starší, kroužkuji kleštěmi z třiaosmdesátého – proč bych neměl, když věrně slouží? Ano, hrozilo to rozchodem dvakrát, vynuceným, když jsem je ztratil. Vždy s celým penálem. Ale našli jsme se. Ne, nevyměním je za nic.

Tak to je i s místy, na která chodím. Mnohá jsou už na hraně přežití, osekaná, že slavík slevuje k pobytu už jenom z tradice. Kdyby se nevrátil původní zpěvák, prostředí osiří. Já ale když „jdu po návštěvách“, topím se v laskavé báječnosti.

Co jsem to chtěl ale sdělit?

Ano, už jsem se chytil… Aby vás čtení bavilo a chvil nelitovali, musím vymýšlet ozvláštnění.

Nyní přicházím s retrospektivou. Pro toho, kdo přišel v čase novějším se tak objeví záblesky z cesty, která mne křídlo v ruce dovedla až sem. Není složité podle kroužkovací knihy nalistovat každý jeden rok, sezónu a oprášit tu skupinku pražců na dráze poznávání. Pomíjet nádraží, dívat se za zatáčky a těšit se z kolejí, které tam naštěstí pořád ještě jsou připraveny vést.

V díle nejbližším vás pozvu k chaosu, který vlastně po celý čas živím. K špatnému počítání, spíš chybě v předkládání. Pro ten čas zápisky nenajdu a vy už možná tušíte, že mnohé bylo jinak.

Tak přijďte, až budete mít chuť přečíst si o chození v tichu, o hledání a naslouchání, o čase nezbytečném.

A dám to republice k svátku. Nebýt jí, kam bych po ten čas chodil.

Je sychravo. Čtyřiadvacátý říjen mne vyhání z kovárny už v půl deváté ráno, ani jsem vlastně nezatopil. Posoudit rozsah zakázky jedu do slavičího kraje stejného, jako je náš. Do království bez krále v tuto dobu, do Poohří.

Nejdříve ale tato hromádka. Vtipů co přitahuje. Ale i poselství v rovině vážnější.

Ohře. Ta řeka je krásná co vidím za oknem a doprovodné biotopy, slavičí jsou zcela jednoznačně. A kdo ví, budu-li pro areál pracovat, bude to na tak dlouho, že návrat krále pěvců zažiji možná několikrát.

Přes Žabovřesky nad Ohří míříme k cíli. Ale kraj za oknem pořád mne láká. Jako by přemlouval: „To se tu nezastavíš? Nepřipomeneš si odbíhající slavičí rok též u nás?“ Abych se vylhal, slibuji, že některé jaro – třeba, snad, možná…

V křovinách přenádherných, stačí jen kousek cesty podél vln a hned se keře rozestupují v malou světlinku a jen co ji oběhnou, znovu se do sebe zaplétají. Vím, že to tady musí o mladých májích vibrovat. Ohře pak hrdá, že dočkala se, lidé to možná vědí též.

Je mezi starými kolegy člověk, který k řece jezdil až od Plzně chytat slavíky na jarní tah. A je odtud i jeden z výsledků kroužkování v naší stanici. Jeho.

Říkal jsem si tenkrát, když on to líčil na aktivu kroužkovatelů, jaké že tam chytání musí jen být. A vidíte, možná to v životě ještě stihnu.

Bývaly časy, kdy jsem slavíky kroužkoval jen doma. Ve snaze pochopit domácí osídlení, odhadnout početnost. Se slovy, že doma je taky hezky, jsem se po jiném neohlížel. Dnes kdy čas popošel a já za ruku s ním, chce se mi vyjíždět. Poznávat místa jiná a poměřovat je. Cenit si, jak jsou si podobná, jak umím podmínky číst. Doktor Jiří Formánek, dlouholetý vedoucí stanice, od něhož mám knížku o hnízdech, mi neřekl tenkrát jen ona slova při předávání průkazu. Jeho jsou i ta z Postřekova, kde první modrák doložen byl: „Musíš se dívat po hnízdech očima samice!“ Když je hledal. A v Krkonoších v houpavé zemi tundráků z Pančavy jsem byl upozorněn na Formánkovu muldičku! Co si myslíte, že to je? No přeci místo hnízdění mrazuvzdorné „sveciky“! Ano, jako Jiří i já jsem se za roky naučil slavičím nahlížením. Dovedu rozpoznat místa jejich zájmu, i kam nejspíše pták hnízdo uloží. Hodiny a hodiny pozorování, učení se, přemýšlení – ty mne protáhly kurzem.

Tak tady koukám, kde Ohře se provléká, a vzpomínám na celý rok. Slavičí. A taky říkám, zda neměl jsem času jim vymezit víc. Měl, jistě, že měl! Ale zahřát mne dovede i ten čas poslavičí. Vždyť tu z nich zůstalo doteků fůra, i knoflíky z kabátů obnošených.

Chtěli byste na závěr jeden takový vidět, i když je z Polabí? I tady bych podobné za chvíli našel.

Už jsem si myslel, že se nedočkám. Že druhá taková neexistuje. Jenomže – naděje umírá až jako poslední.

Nemohl jsem tomu uvěřit, jel jsem se totiž konečně podívat během práce, na co mne v létě upozornil syn. Přeci jen v něm ti slavíci drápkem zůstali zachyceni. Koval koně, když poté slyšel slavíka…

A tady to mohu utnout, dál už pokračuje příběh můj z dneška.

Nejprve obrázek a uznejte, že to je pro slavíkáře už možná milimetr za hranicí snů!

Vzpomenete ještě na povídku Obraz, který jsem hledal? Z minulého století? Pak to tam zaniklo, i když na moji přímluvu alespoň magnólie zůstala. Chodím k ní, když kvete. Starý dům se zahradou už tam ale není.

A teď se vážení podívejte! A zároveň začněte držet palce, ať neskončí jako místo prvé. Podívejte na ten nebezpečný trakař, přistavený?

U toho plotu z výlisků jsem se až neovládal.

Já ho tam vidím, vím přesně, kde sedal! Jak to, že jsem si místa nevšiml dřív? Ani radši nepovím z pověrčivosti, kde je.

Teď vám něco napíšu a kdo chcete, vyškrtněte si mne z přátel. Chtěl bych takový dům mít! S ptačí zahradou. Já už jsem se z toho vyznal v zmíněném příběhu.

Kdyby stál ve Slavičím háji, štěstím bych šílel.

Copak nevidíte tu náladu místa? Ubydlil se tu Čas! V nesmlouvavosti, se zubem, který se výkonem obrušuje a zase dorůstá. Lidé odešli a místo možná i vzpomíná na ty časy.

Na trnité větvi hned vedle rozkvetl sléz. Byl ráno mrazík, on uchráněný nezmrzl.

Hnízdil tu slavík doopravdy? A vrátí se sem? Dám si na jaře pozor..

Včera při práci na opravě mobiliáře naučné stezky jsem absolvoval diskusi, kterou jsem potřeboval. Aby mi pomohla vyznat se v čase, který úplně nezvládám. V lidech.

Je zajímavé, věřícím jsem omezeně, neorganizovaně a to ještě v prostoru spíše neobvyklém, ale pokaždé když člověk hledá záchytný bod, něco se objeví.

Blog, který píši nyní, má jediné přání – nechat stará sdělení sděleními a písmena přinášet v naději dál.

Moc se přimlouvám za uzdravení a přispívat budu čímkoli, co by potěšilo. Cesty tímto světem jsme si nevybrali, ale když už nás rodiče na ně vypravili – klopýtejme! A děkuji za to postrčení, mnohdy se podobných nedostává. Budu psát dál jak nejlíp umím, budu psát…

Rád bych připravil retrospektivu k 36 letům s kleštěmi. Každý jeden rok uvedu příběhy v čase. O tom jsem přesvědčený, že se bude číst hezky. Dnes ovšem vybírám z truhlice událostí téma, které mi přiletělo posledně nad ránem. Zvu.

Přilétají s podzimem, a jestli kdy pochyb mám, že ten a ten budníček nemusí být přímo ze severu anebo alespoň zdaleka, tihle ptáci určitě jsou! Severské pěnkavy – jikavci.

Vídám jich tady poskrovnu, když už v podzimu přitáhnou. Zmizí v Žehrovských lesích po bukvicích. Ale včera ráno bylo jinak. A bývá tak při sítích vždycky, když v naději někde je nalíčíme. Vždy něco pro oči zachytí. K obdivování. A jste-li kroužkovatelem citlivým, radost ze shledání vrcholí až v čase vypouštění. Kdy křídla co věřit přestávala, znovu se rozvíří.

Nevím, jestli ten mladý sameček přiletěl kvůli prameništi, anebo za hlasem budníčka sibiřského, to nevím, ale v síti najednou byl.

Oči mi zářily, protože setkání to jsou vzácná. Na pěnkavy se musí opatrně. V síti se nikdy moc nezapletou, snadno vyskočí.

Z kapsy jej vybírám a chválím rozhodnutí natáhnout na chvilku právě v ten čas. Jikavec si mne prohlíží a já opětuji. Je z březových hájů a vzpomínám na hluboké jaro tehdy v osmdesátkách. V rohatských Horách v mladém březoví jsem je nachytal těsně před odletem. Vybarvené pro chvíle budoucích svateb.

Mám rád ornitologii, nikdy bych se jí nevzdal. Pro tato sbližování. Já si ty dálky potřebuji osahávat. Pro snivé vědomí, pro ten můj čas.

Podívej/te, kolik jen barev ta pěnkava má! Nepustím ji dřív, než křídla odhrnu. Viděli bychom tu krásu až při odletu a to pak už nevyfotím.

A taky kostřec, bílý jak mají hýlové!

Vybírám kroužek podle předpisu a zavírám jej. Kleštěmi z třiaosmdesátého, které okroužkovaly na rumu skřivana a teprve nedávno jsem ho přeurčil. Podle vzpomínek. Byl prosincovým skřivanem lesním! Kdo říká, že nemám pokoru, ať ví, že mám. Svou chybu uznat umím. A směji se, jak v začátcích člověk byl nevědomý. Naivní, ale razítkem čerstvě pověřený.

Ten skřivan už nežije. Nejspíše. Setkání ano. Mám v hlavě záznamník a to se hodí.

Jikavec odlétá, zajíknul, jak oni umí. Je před ním celičký den středoevropského pobytu.

Bude už asi opatrný, nebude tolik důvěřovat. Ku prospěchu.

Potkal jsem dnes na výjezdu – mohu to tak říct – příznivce. Fandí Slavičímu háji, fandí mým „železům“ po regionu, chodí na slavičí blog. Není to báječné, slýchat slova podpory, o kterých předem nevíte? Ano, internet je mocný a já jsem paní Haně řekl, že – ne pro sebe, pro slavíky a jejich krajinu to všechno dělám. A že si lidé všímají i kdo za tím stojí, je jaksi navíc.

Vždy za takového okamžiku dostanu chuť něco připsat, kousek dopovědět. A příroda? Ta můj kalamář vyschnout nenechá!

Vzal jsem tedy pět obrázků, co mám po ruce a připravím čtení na příští dny. Ano, musí tu chvíli vydržet, blog se uklidí do zimního režimu a frekvence vkládání zmírní.

Ježka východního jsem vyfotil před pár dny na jihu Moravy.

U nás v zahradě bydlí ježek západní, který má bodliny uhlazené (jednosměrné, nikoli křížem).

Jsou to hluční chlapíci, ale vítaní. Každý rok najdu obydlí z listí, kde přezimoval. Patří do mé společnosti, vážím si kolem opravdu všech. I v trávníku květy dál kvetou. Poseču později.

Kalous ušatý je sovou, kterou lze k síti pro okroužkování přilákat i ústy přisátými k hřbetu ruky v čase oddálení. Anebo kouskem polystyrenu s navlhčeným sklíčkem. Anebo přehrávkou téměř čehokoli. Tento přiletěl na hlas kulíška u vycpaného sýčka. Ještě teď mám hřbet ruky poškrábaný, ale hojí se. Drápy jsou opravdu ostré.

Poznali jste králíčka obecného? Nejmenšího opeřence Evropy? Teď je můžete potkat i ve vaší zahradě! Zejména mladí ptáci letos narození se stěhují na jih. Jsou pospolití a životem upsaní jehličí. Však také se svou muší váhou dovedou jako jediní viset na jehličkách a vybírat ukrytý hmyz. Drobné tělíčko potřebuje energii pořád „točit“ a tak je vidíte stále v akci.

Při prvních nočních odchytech v horách tehdy s přáteli na Rýchorách jsem je viděl za silného protivětru srážené do trávy, ovšem vždy v urputné snaze dostat křídla znovu do vzduchu a rvát se za postupné vítězství. Od těch dob držím k nim hluboký obdiv.

Rýdovací pera červenky obecné z odchytu ve zdejší zahradě večer. Podle tvaru zakončení a indicií dalších lze většinou rozhodnout, kroužkujeme-li červenku letošní či z roků jiných, dříve narozenou. Tato se narodila loni či v letech předešlých, není letošním mládětem.

Poslední obrázek je od peří vzdálen. V cestě za prací jsem si vyfotil gotickou branku u kaple ve Vlčím Poli. Ano, je naším dílem, o to by ale nešlo. Zaujalo mne, jak ji lidé přijali a ozdobují.

Díval jsem se jinde na práci jinou, na sluneční hodiny u Kněžmostského uzenářství. Za stupnicí cifer je plastika z mědi. Slunce z obecního znaku s píšťalou v ústech. Ta tvoří gnómus a přijde-li svit do těch míst, stanoví čas. Středoevropský, pravý. I proto bych radil vrátit čas k normálnosti, slunce nás totiž moc vážně nebere.

Slova klasika, beru si ku pomoci.

Je podzim. Vždycky rád hledám poslední naděje. Odvážného motýla, pampelišku, vykvetlou málem před sněhem, a na ní mouchu pestřenku, co v daleké cestě na jih lákavé nabídky využila. A taky révu. Hrozen, který jsem zapomněl odstřihnout o prázdninách. Je letos poslední. Zbobtnalý přidaným sluncem, kterého nabral do sytosti.

Ač se rok čím dál víc stmívá, věrný špaček přiletěl zazpívat i dnes. S včerejším kroužkem! Asi to ode mne přijal.

Mám rád poslední listy jabloní, když vše kolem padá. Drží se na špičkách vrozenou statečností. Přivyklé porvat se o každou minutu navíc. Těším se za souvratí zapomenutou slunečnicí. S kterou se nepočítalo. Vzal bych ji do vázy a postavil do místnosti. Tu však je doma a než zvonci zrníčka porozkradou, točí se za sluncem jak předtím ty dávno poklizené. Nikdo jí najednou nezaclání.

Vážil jsem si – a dodnes vážím – posledního slavíka rekordmana. Byl ze Studénky, odkud vrásčité léto už tenkrát spěchalo pryč. Měl v křídle potíž zřejmě od krahujce, ale odletěl za jedné noci, dobře to vím. Mám rád kopřivy, co mráz nespálí a mám je rád především za slavíky. Staví se za jejich hnízda a chrání v nich čipernou droboť. Dokud neochrání. A pak je potkávám v kabátech zimních, kdy letí pod nocí pryč. Na zkušenou. Ještě bych rád za nimi dosáhl, dotknout se naposledy. Než krajina osiří, než skřípne ji mráz…

Ještě není tma, ale stmívá se!

Pod slívou našel jsem zemního čmeláka, byl chladem omráčený. Vzal jsem ho do dlaně a výdechy hřál. V chvilce byl pryč. Viděl jsem droboučké netopýry, jak protáhli sezónu a ještě loví. Jako by říkali – není tak zle, slunce nás dál pořád hřeje. Já ale moc dobře slyším ten jeho znavený dech, i jak na nohy naříká si. Od východu k západu, po cestě uběhané.

Zlatavé trávy už šustí. Písní všech písní, než první sněžení zláme jim vaz. Chodím teď vyladěný pro každou chvilku. Nemohu si dovolit neuslyšet, nevidět a neucítit. Vím, že rok ubývá, však nechci to vzdát. Ještě je co! Než ulehnu do vzpomínek s osmnáctkou. V sezóně šestatřicáté. Před neznámým rokem devatenáct.

Střemcha naproti dívá se po puntících, jak odlétá k patě jeden za druhým. Neuhlídá už půvabný háv.

V síti nad jezírkem bylo dnes rušno.

Výrazně táhnou králíčkové. Nad zbylým nápadně převyšují, ale ptačí dvojka, která se zhoupnula v kapse nad prameništěm – to bylo překvapení. Mladý pár zelených žlun!

Až jsem si k focení vyžádal pomoc. Rukou se nedostávalo.

Žluny jsou tiché, nekřičí jako strakapoudi. Ne jako datel. Tady se ozvaly jenom spíš pro formu až později v ruce.

A za chvilku letí, spolu, jak dřív.

Pozdravím zimu, až bude čas. Vždyť má tu své místo odjakživa.

Příliš se spolu nemusíme – pravda, ale za jedno vděčen jí jsem. Učí mne vážit si hřejivého.