Včera při práci na opravě mobiliáře naučné stezky jsem absolvoval diskusi, kterou jsem potřeboval. Aby mi pomohla vyznat se v čase, který úplně nezvládám. V lidech.
Je zajímavé, věřícím jsem omezeně, neorganizovaně a to ještě v prostoru spíše neobvyklém, ale pokaždé když člověk hledá záchytný bod, něco se objeví.
Blog, který píši nyní, má jediné přání – nechat stará sdělení sděleními a písmena přinášet v naději dál.
Moc se přimlouvám za uzdravení a přispívat budu čímkoli, co by potěšilo. Cesty tímto světem jsme si nevybrali, ale když už nás rodiče na ně vypravili – klopýtejme! A děkuji za to postrčení, mnohdy se podobných nedostává. Budu psát dál jak nejlíp umím, budu psát…
Rád bych připravil retrospektivu k 36 letům s kleštěmi. Každý jeden rok uvedu příběhy v čase. O tom jsem přesvědčený, že se bude číst hezky. Dnes ovšem vybírám z truhlice událostí téma, které mi přiletělo posledně nad ránem. Zvu.
Čas zimních hostů
Přilétají s podzimem, a jestli kdy pochyb mám, že ten a ten budníček nemusí být přímo ze severu anebo alespoň zdaleka, tihle ptáci určitě jsou! Severské pěnkavy – jikavci.
Vídám jich tady poskrovnu, když už v podzimu přitáhnou. Zmizí v Žehrovských lesích po bukvicích. Ale včera ráno bylo jinak. A bývá tak při sítích vždycky, když v naději někde je nalíčíme. Vždy něco pro oči zachytí. K obdivování. A jste-li kroužkovatelem citlivým, radost ze shledání vrcholí až v čase vypouštění. Kdy křídla co věřit přestávala, znovu se rozvíří.
Nevím, jestli ten mladý sameček přiletěl kvůli prameništi, anebo za hlasem budníčka sibiřského, to nevím, ale v síti najednou byl.
Oči mi zářily, protože setkání to jsou vzácná. Na pěnkavy se musí opatrně. V síti se nikdy moc nezapletou, snadno vyskočí.
Z kapsy jej vybírám a chválím rozhodnutí natáhnout na chvilku právě v ten čas. Jikavec si mne prohlíží a já opětuji. Je z březových hájů a vzpomínám na hluboké jaro tehdy v osmdesátkách. V rohatských Horách v mladém březoví jsem je nachytal těsně před odletem. Vybarvené pro chvíle budoucích svateb.
Mám rád ornitologii, nikdy bych se jí nevzdal. Pro tato sbližování. Já si ty dálky potřebuji osahávat. Pro snivé vědomí, pro ten můj čas.
Podívej/te, kolik jen barev ta pěnkava má! Nepustím ji dřív, než křídla odhrnu. Viděli bychom tu krásu až při odletu a to pak už nevyfotím.
A taky kostřec, bílý jak mají hýlové!
Vybírám kroužek podle předpisu a zavírám jej. Kleštěmi z třiaosmdesátého, které okroužkovaly na rumu skřivana a teprve nedávno jsem ho přeurčil. Podle vzpomínek. Byl prosincovým skřivanem lesním! Kdo říká, že nemám pokoru, ať ví, že mám. Svou chybu uznat umím. A směji se, jak v začátcích člověk byl nevědomý. Naivní, ale razítkem čerstvě pověřený.
Ten skřivan už nežije. Nejspíše. Setkání ano. Mám v hlavě záznamník a to se hodí.
Jikavec odlétá, zajíknul, jak oni umí. Je před ním celičký den středoevropského pobytu.
Bude už asi opatrný, nebude tolik důvěřovat. Ku prospěchu.
