Je sychravo. Čtyřiadvacátý říjen mne vyhání z kovárny už v půl deváté ráno, ani jsem vlastně nezatopil. Posoudit rozsah zakázky jedu do slavičího kraje stejného, jako je náš. Do království bez krále v tuto dobu, do Poohří.
Nejdříve ale tato hromádka. Vtipů co přitahuje. Ale i poselství v rovině vážnější.
Ohře. Ta řeka je krásná co vidím za oknem a doprovodné biotopy, slavičí jsou zcela jednoznačně. A kdo ví, budu-li pro areál pracovat, bude to na tak dlouho, že návrat krále pěvců zažiji možná několikrát.
Přes Žabovřesky nad Ohří míříme k cíli. Ale kraj za oknem pořád mne láká. Jako by přemlouval: „To se tu nezastavíš? Nepřipomeneš si odbíhající slavičí rok též u nás?“ Abych se vylhal, slibuji, že některé jaro – třeba, snad, možná…
V křovinách přenádherných, stačí jen kousek cesty podél vln a hned se keře rozestupují v malou světlinku a jen co ji oběhnou, znovu se do sebe zaplétají. Vím, že to tady musí o mladých májích vibrovat. Ohře pak hrdá, že dočkala se, lidé to možná vědí též.
Je mezi starými kolegy člověk, který k řece jezdil až od Plzně chytat slavíky na jarní tah. A je odtud i jeden z výsledků kroužkování v naší stanici. Jeho.
Říkal jsem si tenkrát, když on to líčil na aktivu kroužkovatelů, jaké že tam chytání musí jen být. A vidíte, možná to v životě ještě stihnu.
Bývaly časy, kdy jsem slavíky kroužkoval jen doma. Ve snaze pochopit domácí osídlení, odhadnout početnost. Se slovy, že doma je taky hezky, jsem se po jiném neohlížel. Dnes kdy čas popošel a já za ruku s ním, chce se mi vyjíždět. Poznávat místa jiná a poměřovat je. Cenit si, jak jsou si podobná, jak umím podmínky číst. Doktor Jiří Formánek, dlouholetý vedoucí stanice, od něhož mám knížku o hnízdech, mi neřekl tenkrát jen ona slova při předávání průkazu. Jeho jsou i ta z Postřekova, kde první modrák doložen byl: „Musíš se dívat po hnízdech očima samice!“ Když je hledal. A v Krkonoších v houpavé zemi tundráků z Pančavy jsem byl upozorněn na Formánkovu muldičku! Co si myslíte, že to je? No přeci místo hnízdění mrazuvzdorné „sveciky“! Ano, jako Jiří i já jsem se za roky naučil slavičím nahlížením. Dovedu rozpoznat místa jejich zájmu, i kam nejspíše pták hnízdo uloží. Hodiny a hodiny pozorování, učení se, přemýšlení – ty mne protáhly kurzem.
Tak tady koukám, kde Ohře se provléká, a vzpomínám na celý rok. Slavičí. A taky říkám, zda neměl jsem času jim vymezit víc. Měl, jistě, že měl! Ale zahřát mne dovede i ten čas poslavičí. Vždyť tu z nich zůstalo doteků fůra, i knoflíky z kabátů obnošených.
Chtěli byste na závěr jeden takový vidět, i když je z Polabí? I tady bych podobné za chvíli našel.
