Zaměřeno na slavíky

Včera byl pod Brnem odchycen a okroužkován první letošní slavík. Tady na 99 místech zatím není. Jako by se mi plácky omlouvaly, když házím přehrávač na sedačku spolujezdce, kde leží bunda, kdyby snad po cestě mrzlo.

Za prvními zástihy stojí vždy obrovské štěstí. Slavík je v místě jediný a natrefit jej vyžaduje kliku a soustředěnost. A pak jej dokázat ještě dostat do ruky k detailnímu určení. Vždycky platilo, že se některý utrhne a letí o něco dřív. Pak je pár dnů klid a přijde první příletová vlna. Vln bývá několik, dokud to druhá dekáda máje neuzavře. A je navráceno. V tu dobu ovšem, aby to badatel neměl jednoduché, na lokalitách dochází k pohybům. Zklamaní či z páru po predaci pozůstalí, se různě přesouvají, stejně tak zmatení a krajem bloudící (z loňských mláďat), anebo právě ti nejpomalejší. Vůbec nevíme, jak to někteří mají! Registrován je výsledek slavíka, označeného na severu Moravy, a druhý rok zachyceného na Bílinsku v Čechách. Myslím si, že zbloudí, jak se vypráví i v knize Slavík z dubového lesa. Kdo chcete, nalistujte si, jde o aktuální záležitost.

Pak jsou tu ještě slavíci tmaví, ale to je natolik výrazná nesrozumitelnost – ty jejich výskyty, že to dnes necháme ležet.

I v problematice příletů/návratů máme tolik otázek k odpovědím, že kroužkovatelů, zaměřených na krále pěvců, by mělo být přinejmenším násobně víc, než jeden v Čechách a druhý na Moravě.

Krajina už je ovšem nachystána, jak jara se stávají nedočkavějšími, podívejte třeba jen na momentku od Stržáku. Verše dnes osmadevadesátiletého pana učitele ze Lhotic – Chvíle u Stržáku, jsou v místech rozprostřeny dodnes a i kvůli nim tam rád chodím.

Je devátého a na pár hodin stejně večer vyrazím do terénu hledat. Monitorovat. Nedá mi to, nechci tak pěkně našlápnutý výzkum pokazit. Pojedu do Hradiště na místo, kde se drží rekord. Třeba právě tam to vyjde, kdo ví. Je poslední šance.

O co tu vlastně jde? Co se děje s přílety? Jak na tom jsou právě slavíci? Lze věřit v uspíšení návratů s ohledem na „nová“ jara?

Příliš ne, slavíky to zatím nezajímá. Jejich časování je beze změny. A teď to hlavní, vybádané. To příroda pospíšila, ta je v předstihu. Hlavně střemchy. Ty bývaly pěkným odznakem příletů a podívejte se, už pokvetou.

Zvykám si na novou kulisu a myslel jsem si, že slavíci udělají to samé. Že je to postrčí, když seznají, že doma to dávno „jede“. Ne. A tak, ať si tu jaro bouří jak chce, my si počkáme. Itinerář je kamenný. Trpím při čekání, protože nalítávám, ale dál pak už mi to imponuje. Slavík má jméno po slavení a to ať si rozhodne on, kdy do toho půjde!

Ani dnes slavíka nezapíši, pokořit rekord půjde už těžko. Zítra je poslední den a čas na to příliš nebude.

Ukážu vám ale tři místa zájmové oblasti prostřednictvím snímku a poskytnu komentář.

Kdybych tam nejel, neuvidím tuto jedinečnost. Impozantní slavičí chrám u Dolních Stakor. Hnízdiště jednopárové, přizdobeno v úbočí barevnými včelími úly.

Dalším je tradiční plácek u Kolomut, ztracený v polích. Jde o starý písník. Zde hnízdí dva až tři páry.

Posledním představeným je výseč Červenské kosy, lokalita dvou párů. Zde ovšem v některých letech pobývá i slavík tmavý. Několikrát zde byl chycen a kroužkován. Odkvetly devětsily a vrby, kvetou podběly. Viděl jsem krásnou babočku osikovou a hojní jsou v tuto dobu tradičně milí bělásci řeřichoví.

Letošní pokus zachytit přílet slavíků obecných na hnízdiště z bodu nula, zápis zatím nemá. Potřebuji však takový výsledek znát. Když budu sedět doma, bílá místa narostou.

Myslel jsem si, že se mohou slavíci vracet takto brzy. Není to tak, nemohou. Jejich časování pohybu od zimovišť to neumožňuje. Jsou konzervativní. V posledních zastávkách to zřejmě urychlit nejde, pobyt v nich potřebují. Na konci dekády už nějaký sólista přiletět může, ale ani to mnoho neznamená. Byly roky, kdy nešlo slavíka zjistit ani v půli dubna, prostě nebyli. Objektivně je ale potřeba říct, že pro chyby v Knize příletů je prostor ohromný! Třeba jen způsob získávání dat… V minulém století jsme neměli přehrávací možnosti a slavíka po příletu pak pozorovatel daleko hůře zjistí. Nebo spíš nezjistí. Také míst možného setkání nebylo tolik – prostě, oblast nebyla výměrou 220 čtverečných kilometrů!

Jsou možná druhy pěvců, které na časnější jara reagují, slavíci v Česku zatím ne. V prvním týdnu dubna je vyhlížet jeví se zbytečné. Navíc jde o velice náročný výzkum, fyzicky i materiálně. Bylo by příjemné i směrem k blogu rekord příletu posunout. Do nekonečna však vzhledem k napsanému se to moc nedá. Rekord (10. 4.) z minulých let je opravdu vydřený. Na druhou stranu – je krásné tam pobývat v čase, kdy ještě je rozhled po okolí. Kdy leží koberce, které pak člověk už neuvidí. Květena ano, ta je určitě aktivní dřív. A větve slivoní, ty opadávají už teď. Mnozí ptáci už hnízdí a všechno se rozběhlo. Každý den přináší změnu.

Stál jsem na předměstí s bezdomovcem. Vylezl na mne z křoví, pozdravil (česky – „dobrej“) a říká – co tu dělám. Já k němu – na to se nejdřív zeptám já Vás, když dovolíte. A to jsem neměl dělat. Bylo toho málem na hodinu. Potetovaný skoro i na náušnici, vyprávěl o práci. Fakt. Bydleli s kámošem v křoví ve stanu. Bude slavíky zaznamenávat. Za týden se na to sejdeme.

Co už chtít víc od přírody, od života, než smět se naplno radovat a užívat si. Jednomu v kelímcích od jogurtu nádherně letos vylezla rajčata, jiný, vpasovaný v kukle jásá, že včelstvo přezimovalo a začíná snášet. Já usedám do auta a dojetí střídá dojetí. Tedy, myslím dojetí jako pocit, ale ono i v rozměru druhém je senzační. Že věrné auto odškrtává cíl za cílem. Jak doktor, co vyšel za pacienty s taškou i slůvkem podpory.

Brzdím na první štaci. Ano, proč tomu tak neříkat, budu tu hrát. Cestou ze slavnostního setkání na nejvyšším místě hradu Zvířeticím na dohled, brzdím v Bakově. Počasí jsem vyjednal pro všechny překrásné, jsem v krajině, co mne ráda vidí.

„Za veselským hřbitovem“ je první pokus. Je tu tak nádherně, jak bych mohl sedět doma? A hned zkraje – to jsem neuvedl – místo je naživu! Roznětka pro náladu! Přežilo. Padají břízy, není se co divit. Hájek nebude bílý, bude jiný. Ony si už stromy nové pozice vysoutěží. Hraji a pak hned poslouchám. Úžasné, co tohle dovede! Celý kout v zvědavosti nezměrné se přijde, jak v okénku na orloji, podívat. Slyšet ale i ten zvoneček. Mnozí samečkové se blíží se zpěvem. Jak – mnozí?! Moc jich tu ještě po zimě není, všechno teprve přijde. Ale pěvuška s červenkou jsou první. Přezvědavé.

„U oplůtky“ je další lokalitou. Brzdím a už z dálky jsem viděl, že žije. Jen jeden z topolových veteránů se nedávnou zřítil. Na májovky je brzy, na domácího slavíka taky, zjišťuji. „Pod rybníčky“, „U koupaliště“ a jede se dál. Ne, nejede! Poslední místo má tak nádherný koberec v zelené, v tom mocné kmeny stromů, koberečkem poobjímané. Což můžu nastartovat, aniž bych slavil? Bakovská místa jsou nedoměrná! Ale odjíždím nakonec přec. Zjištěna nula. Zkušené auto, kdybych snad nevěděl, zatáčí na místa další. Jsem pořád na Bakovsku, ale v prostoru Bud. „U Stržáku“ jsem byl už posledně, ale chce to samozřejmě znovu. Noci jsou rozdávačné a jedna mistra nakonec i sem přivede. Teď ale nula, jedeme dál. A pak už to bolí. „Mezi Střípky“ je vyholeno, keře jsou pryč. Tak tady se v pietě musím pozdržet a o pár příběhů hlavu poprosit. Sotva jsem domumlal, film už se rozbíhá. Jo, tak takhle to mám… Bude muset slavíček jinam, kdepak ho najdu podle čísla? Pokud vše přežil. Ránu si lížu na hnízdišti „Skalka“ a musím tam vlézt. To se prostě nevidí, takový chrám! Pár vteřin, než lístečky rozhledy zablokují, uvidět můžu prostý obrázek.

Po přestávce doma „k vysypání koledy“ (tak to v dětství bývalo) jedu Slavičí háj. Mám tam kus práce – pověsit znak a pak už se jenom utopit. Vím, co tam bude, ta vůně vždy po roce vyzkouší mi srdeční sval. A už to tak je.

Na lavičce mi sedí omladina, nepořádek po nich není, nevadí mi, vždyť pozdravili. Jdu do míst, která jsme získali nově. A už se těším. Kolem kolem projíždí Láďa. Hnátolam skřípe. Zdraví a hlásí, že je rád za setkání. Jede o kus dál zkontrolovat rybník Zvolínek. Vídáme se tady čas od času. Včely se snaží nad pilníky, vše brzy opadá.

Já potom jedu Bousovem dál a místa se střídají. Už stojím u splavu nad obří hladinou, tady jsem nezvládl natáčení. „Na první dobrou“ se nekonalo a v životě prvně si za to nadával. Neměl to ten člověk říkat, nevyjde to. Lovil jsem v hlavě, byl zčervenalý, vteřiny běžely a záznam hluchý. Kameru vypnul a já tam chtěl skočit. Nějak to dopadlo přeci. Jo, a ještě odtud pochází nejstarší slavík! A taky první sklopku jsem tady natáhnul kdysi před lety. V jiném století. Uff. Fotky až večer, musím do garáže a pak padat znovu. Do nádherna.

Hnízdiště „Pod Stržákem“ – negativní

Hnízdiště „Agro“ – negativní též. Ale je tam krásně…

Značka dole – ta vždycky nahání strach. Kdybych tak dovedl všechna ta místa koupit. Udělal bych to.

https://www.bto.org/science/migration/tracking-studies/cuckoo-tracking

Fotku nějakou seženu brzy z té akce…

Děkuji všem, kdož přišli. Záleží mi na vás a souzněme pro chvíli, co tady s tou krásnou planetou můžeme být!

Vážím si velmi, když mezi posluchači jsou z místa ti nejvyšší, místo a starostové. Bylo tak mnohde, ve Vrchlabí, v Českém Dubu, ve Březně, v Dolním Bousově, pan starosta přišel i dnes v Mnichově Hradišti. V Kněžmostě tehdy, nejen že nikdo takový nepřišel, ale nenašel se silný, kdo by hned druhý den stržený plakát s pozvánkou nahradil. Dnes však ve městě na soutoku Zábrdky s Jizerou bylo krásně. A to jsou momenty, které mne dokáží vyhecovat k výkonu, že usínat budu dlouze.

Krásné prostředí, po zatemnění fajn obraz, milé dotazy. Nebyl jsem letos ještě nikde se slavíky, nepočítám-li boleslavské rádio s Lubošem Dvořákem. Sem jsem se těšil a vše se propojilo.

Podívejte se ještě na projekt kukaček v Anglii, jak se takto hnou přes moře, slavíci jsou někde za dveřmi. Nebo ve dveřích? Vyrazím co nejdřív.

Na konci týdne už budu chytat. Jako už tolikrát uvěřím v prolomení rekordu slavičích příletů. Mezitím ovšem ještě zítra v Mnichově Hradišti bude beseda (viz stránky města), ale pak už ostrý start sezóny.

Kde to bude letos nejdřív? U nadjezdu v Mnichově Hradišti, nebo o kus dál na Salabce? A nebo v Dolcích? Přiletět může první kamkoli, třeba do Března. Tam už bude koberec z květů v anglickém parku, moc se těším.

Moje oblast má 220 kilometrů čtverečných, každé místo projet nestačím teď zkraje, to je jasné. Je tedy moje kniha prolhaná, líp to však nedovedu. Je to tedy spíš pro zajímavost, vědeckou váhu to nemá. Ale baví mne to a radosti v tom je fůra. A je to napínavé. Jsou první slavíci nádherní – a možná, možná je to klam. Vytoužení, to ano. Tento způsob odchytů je velice drahý. Litry pohonných hmot, stovky hodin jara! A přeci se to vyplatí, dávejte pozor…

Do zpravodajů píšu zadarmo. Práce s tím je nad hlavu, to mi věřte. Některé uzavírají měsíčně, další ob dva, pak jsou čtvrtletníky. Nikdy bych nedal stejný článek tam i tam, jedině omylem. Co z toho tedy mám, když dnes se každá hodina volna přeměřuje většinovou společností dvakrát? Přijel jsem ráno na práci do městečka nedaleko. Do rodiny na první pohled vzdělané, lidí dřív narozených. To je prostor, který mi imponuje. Paní mi povídá – nejste, pane Kverku, příbuzný s tím, který píše do našeho zpravodaje? Ne, jsem to já. Tak to mám radost velikou. Jsem bývalou učitelkou českého jazyka a řeknu Vám, Váš článek čteme pokaždé nejdřív. Nechtěl byste napsat knihu? Ano, už jsem napsal. A tak tam s věnováním hned jednu směřuji. Takže pro tohle to píši taky. A pro slavíky, pro naši krajinu, pro emoce. Končili jsme při kávě a povídání. Kdybych nebyl ředitelem své firmy, musel bych se bát, že mi šéf za morálku vynadá. Ale práce je odevzdaná ke spokojenosti a pro naši společnou chvíli to zazářilo moc hezky.

O víkendu vyrazím prvně hrát. Mám nádherný úkol – rozhodnout, kam pojedu opravdu nejdřív. Mohl bych domů, na Bousovsko. Kdybych ho tam zapsal, kraj by si prvenství zasloužil. Už některé má během předešlých sezón.

Rekord jsem tady už několikrát psal, protože se drží. Je desátého. Ale letos, letos jej pokoříme! A i kdyby ne, čas – jak je pěkný lotr a ubíhá nám, co může – tady se to zatím teď ale hodí. Utíkej čase, utíkej. Ale pak hned brzdi, až první přiletí…

Vzpomínáte, jak v televizi bývala věta z nadpisu?

Chtěl jsem vyhlásit malou pauzu tady, protože pak už to bude opravdu lítat. Chtěl jsem pro tu chvíli dát třeba kamení a vypsat se z obdivu k té kráse. Kráse s příběhem. Pak jsem si ale uvědomil, že dnes je Den ptactva. Takže obrázek ponechám jen jako kulisu a musíme za peřím stejně.

Zvu vás si poslechnout, jak to na hnízdištích slavíků vypadá. Zkusím postihnout vteřiny napětí, spoléhání. Každý jeden z domovů pro mistra pěvce v tichosti věří, že když sám kroky k přežití úspěšně zvládl, že věrní slavíci nezabloudí. Co by to bylo za máje, kdyby v nich slavíci nemohli oslavovat.

Černé bezy už raší, z nich nejen že výborné víno je, ale dal by se podle nich doložit celičký slavičí rok v našich šířkách. Nevěříte? Už po pár letech jsem si toho povšiml.

Pak jsou tu kopřivy, divoký chmel, plamének plotní i víno psí. Ostružník, maliník, židovská třešeň, co vázu na zimu ozdobí. Břešťan i růže popínavá – ano, i růže! Kdybych měl zahledat v galerii, najdu ji z okraje plechového města, i v čase ztracených zalužanských zahrad při dálnici s číslem deset. Barvínek po zemi v kobercích promodralých, jinde zas na vůni hluchavek. Tahám z nich kvítky a sladím se nektarem, bude mi zase tak vzácně! Střemchy už v černé nechtějí být, a když se člověk do lístků nakloní, už tam poupata vidí. To bude exploze k očím a vůně po větvích od všeho sousedního! Kněžmostka peláší z krajiny pryč, o její vodu nestojíme. Pitomí jsme stále víc.

Abych chmury zahnal, dívám se do dymnivek a hlava se rychle čistí. Topoly taky pospíchají, o to dřív listy za létem spadnou. Kdo libuje si v obratu: „Je to o tom…“, přicházím naproti zvoláním: „Je to už fakt jenom o hodinách!“.  Z poslední zastávky pěkný kus za mořem, zkušení slavíci odlétají. Počasí nad Evropou jak loni drží, uspíšené. Začíná přilétání! A pro mne povinnost být při tom jak to půjde.

Vstávám zas časně, nechci spát – jasně!

Na web ornitologů pověsil kdosi záznam pravého slavíka, slyšel ho zpívat dnes před půl čtvrtou v noci. Moc bych to tomu člověku přál a není důvod mu nevěřit, i když jméno pozorovatele neznám, neuvedl však vůbec nic v poznámce a zrovna noční zpěv nad ránem je odvážná představa. První ptáci totiž v noci moc nezpívají. Zpívá však u lampy kdejaký kos a jen chvíli po něm i hlučný drozd zpěvný. Třeba ale pozorovatel slavičí zpěv zná a za svým si stojí. V republice jistojistě už nějaký slavík bude.

Já ale jedu ještě do mokřin. Zjistit, zda přiletěly modráččí samičky, nebo co jsme to včera u sítě zahlédli…

Úkol zní – obejít celý Brodek a ověřit, zda nejsou modráci také tam. Nejsou. Zatím ani jediný! Tak si pak říkám – co takhle v klidu zasklopkařit ve stylu retro? Jak bývalo dřív. Je tedy pravda, že s pastičkami nejmodernější vlastní koncepce to úplně věrné není, dřív sklopky ohýbali z drátů do jízdního kola a síťka byla upletená z provázku typu „plácačka“, ale způsob chytání bez provokace a na „stolečcích“ – to už opravdu sedí. Motyčkou pojednávám plácky v rákosí, abych je rozryl co možná nejvíc, aby se k vousoví stvolisek pěkně odrážely. A prvním chyceným pěvcem je i dnes modrák! Kroužek už ale letošní má, tak jenom na váhu a spěchej prozpěvovat. Je obdivuhodné, jak v slati bahenní soli velice záhy nanesou na hliník okrovou patinu.

V sousedním prameništi, kde kvetou bledule, je modrák taky už dříve kroužkovaný. Nechytám ho, ale bavím se jeho chováním dost. Jsou to neuvěřitelní opeřenci! Jenom, jak mají vymyšleno koncertování. Jak jsou do prostředí vybaveni, včetně běháků. Pak zpod síťky vybírám strnada rákosního. Ti jdou na jaře spolehlivě.

O kus dál jiná ze sklopek „má stan“, jde ale o plátěnku a já dovnitř nevidím. Když ji nakláním, abych se podíval přes dno, dopadlo to takto. Modrého na té parádnici není opravdu nic!

Potom jsem na panelce potkal člověka, který je čtenářem blogu pravidelným. Koukal se dalekohledem po širé slati a těšil se z ní. Slunce začínalo připalovat a my se rozloučili. Ne ovšem nadlouho, večer se zastaví na blogu a v kraji května přijede na vycházku. I to jsme projednali.

Čápi z našeho stožáru slétají k bažinám, vodouši kropenatí v oblecích vykartáčovaných, zastávkou kratičkou na lysých bahnech, debužírují. Potom se zvednou a odletí k horám. Zpívají nejmenší budníčci, na květech jív chytají hmyz. Je to tak každičké jaro, vídáme obrazy, které se v nejmenším nemění. Jako ten s čejkami, když špačci je doprovází. A zlatí kulíci tam bývají též. Některé sázky na zelený ráj vychází na jistotu.