Včera byl pod Brnem odchycen a okroužkován první letošní slavík. Tady na 99 místech zatím není. Jako by se mi plácky omlouvaly, když házím přehrávač na sedačku spolujezdce, kde leží bunda, kdyby snad po cestě mrzlo.
Za prvními zástihy stojí vždy obrovské štěstí. Slavík je v místě jediný a natrefit jej vyžaduje kliku a soustředěnost. A pak jej dokázat ještě dostat do ruky k detailnímu určení. Vždycky platilo, že se některý utrhne a letí o něco dřív. Pak je pár dnů klid a přijde první příletová vlna. Vln bývá několik, dokud to druhá dekáda máje neuzavře. A je navráceno. V tu dobu ovšem, aby to badatel neměl jednoduché, na lokalitách dochází k pohybům. Zklamaní či z páru po predaci pozůstalí, se různě přesouvají, stejně tak zmatení a krajem bloudící (z loňských mláďat), anebo právě ti nejpomalejší. Vůbec nevíme, jak to někteří mají! Registrován je výsledek slavíka, označeného na severu Moravy, a druhý rok zachyceného na Bílinsku v Čechách. Myslím si, že zbloudí, jak se vypráví i v knize Slavík z dubového lesa. Kdo chcete, nalistujte si, jde o aktuální záležitost.
Pak jsou tu ještě slavíci tmaví, ale to je natolik výrazná nesrozumitelnost – ty jejich výskyty, že to dnes necháme ležet.
I v problematice příletů/návratů máme tolik otázek k odpovědím, že kroužkovatelů, zaměřených na krále pěvců, by mělo být přinejmenším násobně víc, než jeden v Čechách a druhý na Moravě.
Krajina už je ovšem nachystána, jak jara se stávají nedočkavějšími, podívejte třeba jen na momentku od Stržáku. Verše dnes osmadevadesátiletého pana učitele ze Lhotic – Chvíle u Stržáku, jsou v místech rozprostřeny dodnes a i kvůli nim tam rád chodím.
