Je devátého a na pár hodin stejně večer vyrazím do terénu hledat. Monitorovat. Nedá mi to, nechci tak pěkně našlápnutý výzkum pokazit. Pojedu do Hradiště na místo, kde se drží rekord. Třeba právě tam to vyjde, kdo ví. Je poslední šance.
O co tu vlastně jde? Co se děje s přílety? Jak na tom jsou právě slavíci? Lze věřit v uspíšení návratů s ohledem na „nová“ jara?
Příliš ne, slavíky to zatím nezajímá. Jejich časování je beze změny. A teď to hlavní, vybádané. To příroda pospíšila, ta je v předstihu. Hlavně střemchy. Ty bývaly pěkným odznakem příletů a podívejte se, už pokvetou.
Zvykám si na novou kulisu a myslel jsem si, že slavíci udělají to samé. Že je to postrčí, když seznají, že doma to dávno „jede“. Ne. A tak, ať si tu jaro bouří jak chce, my si počkáme. Itinerář je kamenný. Trpím při čekání, protože nalítávám, ale dál pak už mi to imponuje. Slavík má jméno po slavení a to ať si rozhodne on, kdy do toho půjde!
