Zaměřeno na slavíky

Před koncem druhé dekády dubna už z řady míst zpěv rezatého krále zní.

Vyjel jsem monitorovat i dnes, brzy, a pozdě se vrátil. V kalendáři je natištěný svátek, v přírodě je docela klid, ono to ale přijde k poledni.

První zpívá sám od sebe u Kněžmostského nádraží. Za chvíli už dostává kroužek. Druhý zpívá o kus dál na Koprníku u památných dubů. I on kroužek brzy dostává. Pak série lokalit prázdných, bude poledne a já scházím dolů k řece. Bakov – Ostrov. Takovou hloupost jsem ještě nikdy neudělal. Jít kolem chatek v pravé poledne! Všude se vysmáží, peče a griluje, voní polévky a já mám v žaludku vymeteno. Lesnaté bradlo nad řekou – poctivě rozvoněná kuchyně! Ještě, že slavík tu není a můžu odtud padat. Hnízdiště „Oplocenka“ – i tady je prázdno. Pak ale Veselá „Za hřbitovem“, už už bych odjel – a co neslyšet? Opatrný zpěv z ostružiní! Líčím, čekám, vyhlížím. Je hotovo a slavík má kroužek z předchozích let.

Označen byl v místě jako kropenaté mládě 12.7.2016, velmi cenný výsledek.

U jezera ve Veselé zažívám rozčarování, které mne bude držet hodně dlouho. Až jej ověřím, že to tak opravdu může být, ochabne spolehlivost prověřování slavíků přehrávkou. Pak ale v místě, které se jmenuje – Skalní sruby Jizery slavík se rozezpíval a napotřetí ho lovím ze sítě. Radost.

Poslední je bojácný, nakonec to vychází též, jeho místem pobytu je mnichovohradišťský sjezd z R10 od Prahy. Ten už patří určením k těžkým. Peří je klamavé, bude tříletý.

Slavíci přilétají.

Ještě bych rád napsal o tomto čistém rybníčku. Je žabí a nejen to! Je živoucí celkově.

Předně se musím omluvit Husí Lhotě.

Prošel jsem totiž archív, a jen od nového století má prvenství hned 4x! Z počtu míst mi to přijde opravdu neuvěřitelné, taková malá jistota.

Pak jsem také dostal tip na noční zpěv v Koprníku, to musím prověřit.

Nejprve se ovšem vnořím do pracovního procesu k činnosti opravdu velekrásné. Předmětem jsou zámky ze zámku. Práce velice přesná a radostná. Umožním vám nahlédnout do jedné skříňky, ke všem jsou vyráběny klíče a probíhají opravy.

Staletí táhly Lounskem, ale tyto skříňky přežily v čekání a teď jejich čas přichází. Žasnu, jak v době, kdy železo bylo opravdu drahé, mistři pracovali. Jak jsou vymyšleny kombinace, jak dlouho zámek nemluví a poslední „škrábnutí“ pilníkem vše změní. Najednou strojek poskočí. A všechno jako tenkrát! Kolik jen klíčů odlomených skříňky ukrývají. Z toho i vidět, kde slabé místo sestavy. Tam lamely upravuji.

Bude krásný den, provázený klíčů obživlým šmátráním. Utínat budou vyčkávání a navracet život.

S autem, na které nejsem moc zvyklý, brzdím na první zastávce vyvoleného Březenska. Tradičně v Husí Lhotě – a to, co by mne ve snu nenapadlo, se čerstvě odvíjí. Po tolika dnech hledání, po tolika stovkách kilometrů natoulaných po místech, zpod obrovského dubu u průjezdné cesty se line plnohodnotný slavičí zpěv! Přesně z místa, kde vždy. A Husí Lhota už nejmíň jedno příletové prvenství má, to vím určitě, protože si tu chvíli pamatuji.

Nebudu mít příliš času, čekám telefon k vyzvednutí vyléčeného auta, to mne trápí. Nemám rád spěch, nenávidím jej, a dnes už se mu příliš nepoddávám. Ale tady bohužel musím šátrat po náčiní rychleji. Jinak si tato setkání zaslouží vychutnání a skleničkou zatočit pořádně pro jiskru.

Síť na tvrdé cestě nestojí, to je zde obvyklá věc. Dokotvuji přídavně do „V“ a tu nejjemnější anglickou síť v otevřeném prostranství pořádně vypínám. Kapsy neošidím, co kdybych ho „spálil“. Pak ho budu přemlouvat do večera. Síť je instalována jak na kurzu elévů předpisově, krabička na větev nizoučko při zemi a hodně přitlumená. Auto stojí skoro u tyče, jak jsem tu přistál, řešit to nebudu. Dvanáct metrů naděje k zadní tyči je myslím dost. Ani jsem dálkový ovladač nespustil a „ostrý“ slavík přízemním letem rozvlnil síť přímo proti zdroji. Vypínám, a jdu pro něj. Jak dlouho jsem neměl to nadýchané jarní svatební peří v ruce? Letní, chytaní pod hvězdami? Ti jsou jiní.

Slavíček starý kroužek nemá. S lidmi v sousedství řeším, zda se může ještě vrátit mistr z dřívějška. Přáli by si.

Chycený slavík patří k menším, zcela jistě. Málem až „samičím“, jak vidím z měření. A nijak moc starý nebude, to jsem si jist. Hádal bych třetí rok života. Jsou prostě dojmy, která mi tisíce slavičích postav z předešlých chytání, naskakují.

Ale tučnost, tu má neskutečnou. Jakoby neměl být zdejší a ještě pěkný kus někam popoletět. Poznáme později.

Neříkám, že jsem se trápil nad dny uběhlými od kraje dubna. Bral jsem to, jak přichází, ale tady je odměna. Zasloužíme ji – my, co scházíme se s peřím. Já tedy rezavým. Oni jsou spíše mědění, na tom nesejde.

Lhota Husí – prostě musí!

Pak jsem jel ještě po hnízdištích, ale nikde nic. Přiznávám – namlsal jsem se a myslel, že proběhla noční vlna, že budou i jinde. Ne, děkuji – Lhoto Husí! Za tvoji magnetičnost. Čert ví, proč právě tady rodí se rekordy…

Šel jsem za Červenský rybník v západní části, kam se člověk běžně nedostává, ani mně se tam kvůli dvěma slavičím pláckům moc chodit nechce. Je to opravdu daleko a traviny mezi plotem a hladinou plné klíšťat.

Slavíci ani sedmnáctého nikde nejsou. Dávno jsem si vyhlédl zaústění drenáže pod rozlomenou vrbou jako možné hnízdiště pro modráčky. Nikdy jsem je na Červenském rybníku hnízdit ještě neviděl, i když chyba je jistě na mé straně. Přepínám zpěv a dívám se kolem. Je slunečný čas s mírným povětřím. Hůře je tedy v rákosí slyšet. Stojím v loveckém průseku, kterých tu je řada a modráčkům svědčí. Oproti pravým slavíkům jsou modráčci při pozorování drobní, v rákosí zejména. A už mi za zády přistál podobně drobný opeřenec. Kdo by podle chování nepoznal slavíka! Jsou tady! Odcházím pryč projet Slavičí háj a místa přilehlá.

Nikde nic není a v hlavě mám předchozí setkání. Ne, to já to tak nenechám. Za pár hodin budu bez dopravního prostředku, třeba spěchat a pokusit se o důležitý odchyt. Už tam jsem zpátky, ale všude je klid. Vypnutá síť je v kapsách jako plachtoví, od písčité šíje křížem v dálce naproti však vlny ustávají. Teď, nebo nikdy! Teď musí přehrávku slyšet! Všude je ovšem klid, nyní se zklidněným rákosím opravdový. Jdu pořádný kus cesty do průseku jiného a tam zkouším druhou krabičkou s poškozenou produkcí lákat. A zpěv slyšet opodál! Vracím se tedy sbalit první léčku a přecházím sem. Nataženo, vyčkávám a nic. Je ticho. Napadá mne jít zahrát ještě znovu na místo původní a zbabělce třeba vystrnadit. A to se podařilo. Chyceným je sameček bez hnízdní zkušenosti – zatím. Ale pozor! Prohlídka těla jasně říká, že tady už je ve vztahu.

Neprohlížím už sousední možnosti, u auta se bojím, že z mokřiny nevyjedu. Daří se, odjíždím. Zpěv bramborníčka černohlavého z louky od plotu je opravdu parádou na konec. Zvláštní místo, stranou od lidí…

Nečekejte, že budu lát nad tím, že slavíci doma ještě nejsou. Bolí mne nohy. Tento způsob monitoringu je totiž nesmírně náročný. Auto mne sice převeze mezi slavičími regiony, ale pak už musím pěšky. Monitoroval jsem kdysi z auta, ale je to nespolehlivé. Třeba místu opravdu dát prostor a v klidu si počkat.

Rozezpívají se všichni domácí pěvci a je to zábava. Nezažil jsem nikdy, co si dnes vychystal obyčejný černohlávek. Poslechl si mne z krabičky a přišel revival. Ne tedy úplně v délce sloky, ale čím začal a v jaké poloze mne málem omráčilo.

Mnichovohradišťsko i Bakovsko (na tradičních lokalitách) jsou bez slavíků. Jsem si jistý, jako už všechny roky nového století ve výzkumu, že dělám věc dobrou. Že se mi výsledek hodí. Některé jsou prostě drahé a musí se odmakat. Slavíků je na webu ČSO zapsaných pět, ten první je pochybný. Poslední ale z Prahy – a to už zavání setkáním i tady.

Hnízdiště Skalka, které sleduji den co den, stále čeká. Tam si ale slavíci opravdu už koledují! Podívejte, co se děje s šeříky!

Pamatuji doby, kdy dělnická třída měla problém květy pořídit do průvodu – a nově, jako kdyby se snad vědělo, že toho není už třeba, kvetou předčasně.

A když jsme u opon proměnlivých, hnízdiště střední Střípek se vyparádilo jaksepatří. Jenom se podívejte.

Jak tam nechodit? Jak nežít ty překrásné chvíle po hnízdištích? A právě díky množství času, který jsem slavičí krajině obětoval, vidí mne lidé znalcem. Zpěvákem těch míst. Nebráním tomu, je to milé. A i za to platím, pokaždé kdy je třeba. Ne v nádrži auta, to pro mne už není důležité, platím zastáváním se před útlakem, často nadbytečným. A je nám v těch pocitech spolu dobře.

Nikdy bych nemluvil nikomu do toho, co má kde zasít. Taky mi v kovárně neplánují, jaký kus železa do ruky vzít. Vadí mi ale, když keře rozvité lžící od nakladače zmačkají do rance a zneuctí. Když pařez rozjezdí v domnění, že vše je vyřešeno. Když stromy za světlem vykloněné, uříznou v půli dle zaměření, a pak smutné periskopy nechají tak. Neúcta mi vadí.

V nádherné zahradě za Jizerou pomrzla obrovská magnólie. Je mi líto obrazu, kde barvy se pokazily. Vždycky jsem s majiteli v pochvale býval, když pro jejich slavíky cestou jsem hrál. Větve jsou zrezlé a lidi jsem nepotkal. Znám tváře všech mých zastavení a vždycky se těším. Někdy však k radosti cesta je delší. Pak jedu k Zájezdům a vidím Kněžmostku, jak vodu má čisťounkou. Třebaže v betonu, ale čistou! A on ten beton taky už pomístně prohrává! Na soutoku ji přeskakuji, červený luňák prchá se skrýt, slavík ani zde ještě není. Ale dub s tabulkou, po rozlomení s ošetřenou korunou zůstává dál. Tehdy jsem problém po vichřici ohlásil. Tak odtud nespěchám, protože to se mi líbí. Tady jsem rád. Držíme se navzájem, zkouším se naladit do tvrdých kruhů a dlaně nikam jít nechtějí. Co bych nezůstal, lokalit zbývá jen pár. Tady, tady to bylo! Na Zájezdech, kde samota jediná v tichosti stojí, tady jsem pořídil důkaz pro slavičí navracení. Slavíci neumí pod pokličkou noci spustit se do dveří, co v létě opustili. Trefí jen „na široko“ a zbytek během dne doputují. Když místní paměť křídla už naviguje. Z důkazů největší, pořídil jsem si právě tady. Mám ten kout rád.

Co tato noc po ránu udělá? Přivede konečně rezavá křídla, anebo musím vyhlížet dál?

Nohy už bolí, však dobře jim tak!

Sice ještě nepřiletěl ani jediný, ale když je porovnám s modráčky, jsou zlatí. Určování modráčků je mnohdy velmi složité, odlišit věk občas až nemožné.

Při monitorování slavičích lokalit jsem si znovu odskočil do bažin. Dlouho mi totiž vrtá hlavou jedna možná podobnost se slavíky ve vztahu k chování samiček. Když to umí slavičí dámy, proč by tak nemělo být u příbuzných?

Čas je nejpříhodnější, v močále by už měly být kompletní páry – přeci jen – je půlka dubna, jdu to v pravé poledne zkusit.

Samečci okrsky ohlašují zpěvem, ve špičce tahám síť a budu čekat. Na co? To je ta odpověď, kterou očekávám. U hnědých slavíků se stává, že když v utvořeném páru samička začne snášet, objeví se mnohdy „příživník“, který by navzdory svému neúspěchu v seznamování rád přeci jen geny uplatnil a čeká na příležitost. Samičky, jak ukázaly studie, to vidí občas podobně a přírodě je to ku prospěchu. Proto stojím a hraji, přiklopený bezem – a přeci o mne domácí ví! Kroužek by měl mít z prvního chytání i s dvěmi kontrolami, takže si o mně myslí již své. Sedí nahoře na třešni, odkud síť vidí dokonale a je opatrný. Zpívá ovšem fantasticky, to musím uznat. Pokřik brhlíka jsem od modráčka ještě neslyšel. Je asi půl sta metrů od „soka na baterky“, v půli cesty trapně stojím já, vše zdá se spíš pro srandu králíkům. Vím ale, proč tady straším. Kdyby se to povedlo, povezu odtud úspěch jako hrom!

Mám rád, když mne hlava v přírodě úkoluje. Hraji dobrých čtvrt hodiny, modráček se náramně baví, slunce svítí v síti – ta je jako zrcadlo – najednou akce! Od břehu z náplav se nizoučce vyhoupla samička a rychle za přehrávkou. Tam ovšem postává síť a je vymalováno! Skrývám ji do ruky, nejspíš však marně, modráček nás provází po cestě na stanoviště.

No a samička – zdá se – v jiném stavu.

Přesně situace, s kterou jsem počítal. Až na to nešťastné určování. Základní odlišovací znak – nepřítomen, spíše prolhaný. Ještě, že tam jsou záchytné body jiné.

Modráčky určovat? Záležitost, čím dál složitější. V minulém století bychom ji automaticky podle „samčího“ modrého vousu brali jako víceletou.

Balím věci, na výsost spokojený. Dívám se, jak v louce svačí pár jeřábů, pak je holka na koni plaší a odlétají. Já taky padám. Kolem bekasin, blatouchů a kolem houpavých mokřin odjíždím.

Jsem na sebe přísný a mohu si to dovolit. Mám podporu a tak vyjíždím vyhlížet den co den. Navštíveno 140 míst, zbývá jich osm.  Najeto 500 kilometrů a slavík žádný. Jak jsem se ovšem loni opřel do letních odchytů prachy – neprachy, letos chci pochopit definitivně přílet. A též to stojí čas a peníze. I v tom je můj výzkum svéráz. I když – na rovinu – asi bych se bál uvidět všechny investované prostředky na soupisce a přemýšlet, co jsem si za ně pěkného mohl pořídit. Já jsem si pořídil luxusní cestu za poznáním. Schopnost rozumět krajině, snažit se cílový druh prosvítit co nejvíc a nechat uhnízdit vztah. Nevadí mi tak, když jedu domů s prázdnou – a co to vůbec je ta „prázdná“? Zažil jsem nové vůně kolem keřů, umím rozezpívat na povel všechny ptáky okolo, směji se tomu zeširoka. Nemálo. Kdyby tam slavík byl, rozpoznám to. Jsem za léta zkušený a vím, že bardi mazaní by jen tichounce zavrčeli kdesi v ústraní. Ale zavrčeli! Projel jsem další letos ještě nenavštívená místa a i mnohá dotknutá. Existují, a to je důvod pro návrat zvesela!

Pak vidím u cesty, že slavíky nevyhlížím sám. Plíží se za zpěvem z přehrávače, nejradši bych ji tady… ..neviděl.

Taky si všímám, že šeříky mají už vysoká poupata. Tak to jsem zvědav, jak to dopadne. V autě, na přejezdu mezi místy si říkám, že vyjdu z chytací formy tou nečinností. Tak brzdím u Brodku, poznatek by se hodil, protože prve tam modráček nebyl. Rozháním nutrie a jdu to zkusit. To je ovšem docela jiná kávička a už jsem v třesu. Ne, neubylo mi z emocí ani po 36 letech. Hlava mne převádí do jiného programu, jde se za zážitkem. Zpěv je kostrbatý, ale takový byl i loni, když jsme tu kroužkovali. Slavík se kryje, nechápu proč, jiní by létali vysoko nad rákosím. Sklopky se derou o příležitost – ne! Tentokrát půjdu sítí, protože ulice po myslivcích tady jsou všude. A díky nim i modráček. Hraju si s přípravou, dvanáctku poctivě vypínám, kapsičky porovnávám. Je jako plot v té slámově žluté od rákosí, ale věřím jí. Nutrie vedle se hádají, který den řepka už konečně vykvete, pochop se protočil zmateně nad ulicí. Podpora běží polohlasem, dálkově chystám vysazení. Zpěv jeho jde pořád z místa, směju se pod vousy a vymýšlím taktiku do rezervy. A už po ní sahám… Přehrávám tundráka v podzimním mixu s kaliopou – to by v tom byl čert! Nedaleký zpěv utichl, rychle snižuji výkon na – kovářským uchem neslyšitelno – a zprava na vzdálenou tyč přichází zavlnění! Samečkové jsou na dálku tmaví, takový pěvec jiný v rákosí není. Co ale víc, už vidím obroučku! Tak ještě přečíst a mluvím zas nahlas. Jsou fantastičtí.

Vím, že se modráčkové navracet umějí, to vím už dávno. A teď ví i on, určitě velmi starý mistr, že příště určitě nenaletí. Jdu si s ním vyfotit prsty, provážit jej, proměřit, pocivět do hliníku, jestli tam nevyčtu, kde přezimoval. A pak milého slavíka pouštím.

Zná to tu jako své boty. No, jedu dál. Hnízdišť mne čeká požehnaně, chytat jsem, jak právě zjištěno, nezapomněl. A myslím na modráčky. Na jejich prostředí, triumfální návraty. Je jich tu ve zpěvu nejméně šest.

Pak se den naklání, slunce se loučí za tmavnoucí kreaturou sila, pojedu ke stolu. Na návsi balí se stánky od jarních prodejců, čápi na komíně chvíli jsou a chvíli nejsou. Nechápu to.

A zítra? Musím se vrátit do kovárny a večer na chvilku zahraju u Skalky. Pro pořádek.

Ne, neudělají to. Neudělali to totiž ještě ani jednou. Slavíci prostě dřív nepřiletí a hledání onoho „utrženého vagónu“ sice může být radostné, mnoho však člověka nenaučí.

Projel jsem dnes některá hnízdiště opakovaně a jiná přidal. V součtu jsem testoval již výmluvných 128 plácků. Chybí zhruba deset a jsou to takové ty s dlouhým dojezdem, většinou jednopárové.

Kdo chce si zakroužkovat slavíky, musí počkat do dvacátého. Tak to je v knize, tak to má být. To už jsou na přeskáčku některé lokality zabydlené a nachytat se dá. Pro specialistu to však velký význam nemá. Stejně je nutné hnízdiště navštívit přinejmenším když pár je kompletní, než samice zasedne na snůšku. Takové to chytání dříve, má přínos pro sledování případných přeletů, prohraných soubojů či přesídlení pro poškození hnízdiště. Pak se prve přidělené kroužky v kontrolách hodí. Chytání prvních však bezesporu cenu svou má. Provází jej vysoké napětí a jedinečné prostředí, později proměněné. Má stejně tak cenu vědeckou, protože můžeme zachytit ptáky protahující, které tam už příště nenajdeme. Naplněna jsou hnízdiště na konci úvodní dekády máje. To by měl badatel lýtka mít utahaná a futrál s hliníkem poloprázdný! Já ovšem v tu dobu funguji v zahraničí a tak mne v domácím prostředí čeká pak šturm.

Slavičí rok má v Česku – spěchavý krok a ohranou desku!

…a v háji nám pomrzly květy třešní. Mrazová kotlina si opět vybrala daň.

Dříve to bylo jiné. Táhla léta osmdesátá, přešla devadesátá, přišel zlom století. Zažili jsme. Vy, každý někde (mnozí i nikde), já se slavíky. Samozřejmě, že jsem si všímal jejich příletů, kdo by se na takovou proměnu netěšil? Zas ovšem bez návodu jenom tak sám, chodil a poslouchal jsem. A jak to tak v životě mám, cesta se košatila. Kolem dávno jsem měl už několik lidí, s kterými bylo možno názory handlovat, rovněž nad náčiním mluvilo se. Pro červy nebylo potřeba zajíždět do mlýna, do ruky mířily terénní magnetofony. Vidím jako dnes zamotané pásky kazet a zoufalost, že nebude co hrát. Jak rozpoznávat. V slavičích křovích, kam nikdo neviděl, zatím žil kvas, s člověkem šilo – zapíšu dneska, nebo zas ne?!

Nové století – nové možnosti! No a dnes? Docela jiná jízda. Vyrážíte nalehko s malinkou krabičkou a hlavně – s dálkovým ovládáním. Sklopky na chytání opravdu vymakané, větší a spolehlivé, se skládacím „stanem“ naprosto komfortní. Kruhové „dvaatřicítky“. Kolíčky raději z biohlohů, drátky – pečlivě žíhaná měď. Smyčky na nich, kličky na ramínkách, motyčka z katrové pily – přibroušená. „Kde dneska hraje se?“, šlo by zde napsat. Na plácku „V proudech“ u veselského jezera, tam na jizerním břehu! A pak hned kousíček od „Dubového lesa“. A taky „Pod Střípky“, na břehu Pátku i v lokalitě „Psí hřbitůvek“, polnímu lesu nadohled. Na „Červenské kose“ a neminout Slavičí háj. Ano, tak takhle může vypadat soupiska před cestou, kterou už nezvládne kolo. Dnes se pojíždí autem, mobilní kroužkovací stanicí – a i tou „ptáčnickou jámou“ v zemi. Styl je jinde!

Procházím záznamy, vidím, že příletů (novodobějších – spolehlivých) do půle dubna je jenom pár. Tak, co tady plaším, když přijíždím bez výsledku? Snad jenom vliv jiných druhů, přílety svými uspíšených, mne znervóznil. Slavíci itineráře drží a kašlou z vysoka, co má být „in“. Já na ně počkám v místečku „Skalka“. Hrál jsem tam včera a budu i dnes. Počkám si, dokud nepřiletí. A když by čas zbyl, jak právě je vzácný, dojedu jinam.

Rekord už nepadne, jasné je, že snažil jsem se zas pouze já. Mistrové nad mořem krmí si břicha, žasnou nad keři italskými, i těmi z Francie, Iberie, mají dost času. Já tedy ne, ale jak vidno – to je nezajímá. Přiletí. Přiletí jich snad ještě mnoho s kroužky zavřenými a zprávu k nim chystám si dobrou. Z půldruhé stovky domovů jen dva v místě nenaleznou. Toť při tlaku na krajinu nešpatná zvěst! I proto jsem místa potřeboval navštívit. Není v tom sobectví jen „zavřít si kroužek“ na vysoké nohy, pod peří do rezava. Přicházím pro mnohem víc.

Ze 130 hnízdních okrsků v mé oblasti jich je zkontrolováno 115 a slavík žádný. Rekord nepadl, nebyl ani vyrovnán a taktika se změní. Nyní, ať už si slavíci ve vzduchu dělají, co chtějí, pozornost bude věnována jediné lokalitě (dvoupárové, pro jistotu) a vyčten přesný přílet. Může se klidně stát, že tam budu jezdit do samého upálení čarodějnic, než se místo obsadí. A třeba ne. Vybral jsem hnízdiště za humny – kněžmostské, abych to k obsluhování měl co nejblíž. Jmenuje se Skalka a vy si jej můžete prohlédnout.

Místo patří mezi nejkrásnější, která na 220 kilometrech mám. Samozřejmě, kdyby tam nemusela strašit ta industrie, byl by obrázek ještě lepší, ale to by Suhrovice a Drhleny za bradlem byly bez proudu. K přechodu se bohužel využila tato půvabná rokle. Ještě, než jsme pořídili Slavičí háj, měl jsem v plánu neobdělatelné místo získat, daly by se tam pořádat spirituálně laděná posečkání.

Jakmile už jsou slavíci v místě, rozkvete planý šeřík. Drobný, fialový, s vůní nepokroucenou. Asi nepřekvapí, že jsem jej zmnožil do Slavičího háje. Šeříky slavíkům svědčí, mají ty keře rádi.

A trnky už kvetou.

Kdoví, zda je slavíci vůbec zažijí, o slivoně už přicházejí řadu let. Právě opadávají.