Když výzkum bolí

Žádné komentáře u textu s názvem Když výzkum bolí

Nečekejte, že budu lát nad tím, že slavíci doma ještě nejsou. Bolí mne nohy. Tento způsob monitoringu je totiž nesmírně náročný. Auto mne sice převeze mezi slavičími regiony, ale pak už musím pěšky. Monitoroval jsem kdysi z auta, ale je to nespolehlivé. Třeba místu opravdu dát prostor a v klidu si počkat.

Rozezpívají se všichni domácí pěvci a je to zábava. Nezažil jsem nikdy, co si dnes vychystal obyčejný černohlávek. Poslechl si mne z krabičky a přišel revival. Ne tedy úplně v délce sloky, ale čím začal a v jaké poloze mne málem omráčilo.

Mnichovohradišťsko i Bakovsko (na tradičních lokalitách) jsou bez slavíků. Jsem si jistý, jako už všechny roky nového století ve výzkumu, že dělám věc dobrou. Že se mi výsledek hodí. Některé jsou prostě drahé a musí se odmakat. Slavíků je na webu ČSO zapsaných pět, ten první je pochybný. Poslední ale z Prahy – a to už zavání setkáním i tady.

Hnízdiště Skalka, které sleduji den co den, stále čeká. Tam si ale slavíci opravdu už koledují! Podívejte, co se děje s šeříky!

Pamatuji doby, kdy dělnická třída měla problém květy pořídit do průvodu – a nově, jako kdyby se snad vědělo, že toho není už třeba, kvetou předčasně.

A když jsme u opon proměnlivých, hnízdiště střední Střípek se vyparádilo jaksepatří. Jenom se podívejte.

Jak tam nechodit? Jak nežít ty překrásné chvíle po hnízdištích? A právě díky množství času, který jsem slavičí krajině obětoval, vidí mne lidé znalcem. Zpěvákem těch míst. Nebráním tomu, je to milé. A i za to platím, pokaždé kdy je třeba. Ne v nádrži auta, to pro mne už není důležité, platím zastáváním se před útlakem, často nadbytečným. A je nám v těch pocitech spolu dobře.

Nikdy bych nemluvil nikomu do toho, co má kde zasít. Taky mi v kovárně neplánují, jaký kus železa do ruky vzít. Vadí mi ale, když keře rozvité lžící od nakladače zmačkají do rance a zneuctí. Když pařez rozjezdí v domnění, že vše je vyřešeno. Když stromy za světlem vykloněné, uříznou v půli dle zaměření, a pak smutné periskopy nechají tak. Neúcta mi vadí.

V nádherné zahradě za Jizerou pomrzla obrovská magnólie. Je mi líto obrazu, kde barvy se pokazily. Vždycky jsem s majiteli v pochvale býval, když pro jejich slavíky cestou jsem hrál. Větve jsou zrezlé a lidi jsem nepotkal. Znám tváře všech mých zastavení a vždycky se těším. Někdy však k radosti cesta je delší. Pak jedu k Zájezdům a vidím Kněžmostku, jak vodu má čisťounkou. Třebaže v betonu, ale čistou! A on ten beton taky už pomístně prohrává! Na soutoku ji přeskakuji, červený luňák prchá se skrýt, slavík ani zde ještě není. Ale dub s tabulkou, po rozlomení s ošetřenou korunou zůstává dál. Tehdy jsem problém po vichřici ohlásil. Tak odtud nespěchám, protože to se mi líbí. Tady jsem rád. Držíme se navzájem, zkouším se naladit do tvrdých kruhů a dlaně nikam jít nechtějí. Co bych nezůstal, lokalit zbývá jen pár. Tady, tady to bylo! Na Zájezdech, kde samota jediná v tichosti stojí, tady jsem pořídil důkaz pro slavičí navracení. Slavíci neumí pod pokličkou noci spustit se do dveří, co v létě opustili. Trefí jen „na široko“ a zbytek během dne doputují. Když místní paměť křídla už naviguje. Z důkazů největší, pořídil jsem si právě tady. Mám ten kout rád.

Co tato noc po ránu udělá? Přivede konečně rezavá křídla, anebo musím vyhlížet dál?

Nohy už bolí, však dobře jim tak!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.