Šel jsem za Červenský rybník v západní části, kam se člověk běžně nedostává, ani mně se tam kvůli dvěma slavičím pláckům moc chodit nechce. Je to opravdu daleko a traviny mezi plotem a hladinou plné klíšťat.
Slavíci ani sedmnáctého nikde nejsou. Dávno jsem si vyhlédl zaústění drenáže pod rozlomenou vrbou jako možné hnízdiště pro modráčky. Nikdy jsem je na Červenském rybníku hnízdit ještě neviděl, i když chyba je jistě na mé straně. Přepínám zpěv a dívám se kolem. Je slunečný čas s mírným povětřím. Hůře je tedy v rákosí slyšet. Stojím v loveckém průseku, kterých tu je řada a modráčkům svědčí. Oproti pravým slavíkům jsou modráčci při pozorování drobní, v rákosí zejména. A už mi za zády přistál podobně drobný opeřenec. Kdo by podle chování nepoznal slavíka! Jsou tady! Odcházím pryč projet Slavičí háj a místa přilehlá.
Nikde nic není a v hlavě mám předchozí setkání. Ne, to já to tak nenechám. Za pár hodin budu bez dopravního prostředku, třeba spěchat a pokusit se o důležitý odchyt. Už tam jsem zpátky, ale všude je klid. Vypnutá síť je v kapsách jako plachtoví, od písčité šíje křížem v dálce naproti však vlny ustávají. Teď, nebo nikdy! Teď musí přehrávku slyšet! Všude je ovšem klid, nyní se zklidněným rákosím opravdový. Jdu pořádný kus cesty do průseku jiného a tam zkouším druhou krabičkou s poškozenou produkcí lákat. A zpěv slyšet opodál! Vracím se tedy sbalit první léčku a přecházím sem. Nataženo, vyčkávám a nic. Je ticho. Napadá mne jít zahrát ještě znovu na místo původní a zbabělce třeba vystrnadit. A to se podařilo. Chyceným je sameček bez hnízdní zkušenosti – zatím. Ale pozor! Prohlídka těla jasně říká, že tady už je ve vztahu.
Neprohlížím už sousední možnosti, u auta se bojím, že z mokřiny nevyjedu. Daří se, odjíždím. Zpěv bramborníčka černohlavého z louky od plotu je opravdu parádou na konec. Zvláštní místo, stranou od lidí…
