Ještě že máme Husí Lhotu!

Žádné komentáře u textu s názvem Ještě že máme Husí Lhotu!

S autem, na které nejsem moc zvyklý, brzdím na první zastávce vyvoleného Březenska. Tradičně v Husí Lhotě – a to, co by mne ve snu nenapadlo, se čerstvě odvíjí. Po tolika dnech hledání, po tolika stovkách kilometrů natoulaných po místech, zpod obrovského dubu u průjezdné cesty se line plnohodnotný slavičí zpěv! Přesně z místa, kde vždy. A Husí Lhota už nejmíň jedno příletové prvenství má, to vím určitě, protože si tu chvíli pamatuji.

Nebudu mít příliš času, čekám telefon k vyzvednutí vyléčeného auta, to mne trápí. Nemám rád spěch, nenávidím jej, a dnes už se mu příliš nepoddávám. Ale tady bohužel musím šátrat po náčiní rychleji. Jinak si tato setkání zaslouží vychutnání a skleničkou zatočit pořádně pro jiskru.

Síť na tvrdé cestě nestojí, to je zde obvyklá věc. Dokotvuji přídavně do „V“ a tu nejjemnější anglickou síť v otevřeném prostranství pořádně vypínám. Kapsy neošidím, co kdybych ho „spálil“. Pak ho budu přemlouvat do večera. Síť je instalována jak na kurzu elévů předpisově, krabička na větev nizoučko při zemi a hodně přitlumená. Auto stojí skoro u tyče, jak jsem tu přistál, řešit to nebudu. Dvanáct metrů naděje k zadní tyči je myslím dost. Ani jsem dálkový ovladač nespustil a „ostrý“ slavík přízemním letem rozvlnil síť přímo proti zdroji. Vypínám, a jdu pro něj. Jak dlouho jsem neměl to nadýchané jarní svatební peří v ruce? Letní, chytaní pod hvězdami? Ti jsou jiní.

Slavíček starý kroužek nemá. S lidmi v sousedství řeším, zda se může ještě vrátit mistr z dřívějška. Přáli by si.

Chycený slavík patří k menším, zcela jistě. Málem až „samičím“, jak vidím z měření. A nijak moc starý nebude, to jsem si jist. Hádal bych třetí rok života. Jsou prostě dojmy, která mi tisíce slavičích postav z předešlých chytání, naskakují.

Ale tučnost, tu má neskutečnou. Jakoby neměl být zdejší a ještě pěkný kus někam popoletět. Poznáme později.

Neříkám, že jsem se trápil nad dny uběhlými od kraje dubna. Bral jsem to, jak přichází, ale tady je odměna. Zasloužíme ji – my, co scházíme se s peřím. Já tedy rezavým. Oni jsou spíše mědění, na tom nesejde.

Lhota Husí – prostě musí!

Pak jsem jel ještě po hnízdištích, ale nikde nic. Přiznávám – namlsal jsem se a myslel, že proběhla noční vlna, že budou i jinde. Ne, děkuji – Lhoto Husí! Za tvoji magnetičnost. Čert ví, proč právě tady rodí se rekordy…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.