Zaměřeno na slavíky

Jednou se mne zeptali, zda je po tolika letech ve výzkumu ještě co objevovat. Nadpisem odpovídám i dnes. Téma má obrovský potenciál, nejspíš nevyčerpatelný.

Teď se na jedné sociální síti aktéři zlobí, že je kdosi omylem nazval amatérským ornitologem. Já jsem amatér celých sedmatřicet let, obor jsem nestudoval, ale nijak mne to neponižuje. Kdysi v Bakově nad Jizerou jistý Pavel Vašák (už bohužel nežije), když mluvil na slavičí vernisáži, uchopil moje amatérství a amatéry celkově báječně. Vyšli jsme z toho s velikou ctí a vzpomínám, že to udělal i o výstavu dříve v Mladé Boleslavi Jarka Klápště (už bohužel nežije). Já si dokonce dnes myslím, když se můj výzkum usadil, kde je, že se amatérský přístup k tématu hodí. Stále se člověk podezírá, nemá nastudováno, chce mít důkaz i v banálních záležitostech – těch, které vědce nezdržují a mohou je přeletět. Já si při tom amatérství mohu dovolit k slavíkům mluvit, děkovat kopřivám a zhluboka dýchat na cestách mojí krajinou. Copak by to mohl do seriózní studie vědec napsat? Ale ano. I já potřebuji v odborném prostředí být. Jsem, a informace o tom, ke kolika citacím z mých textů za období kde došlo, jsou těšivé.

No, pro dnešní úvod snad stačí, pojďme k zajímavosti, která mne opravdu probudila. Nikdy jsem se s podobným nesetkal, věc – jeví se – unikátní.

První zástih je z 20.4.2019 a druhý z 25.5.2019.

Kde je chybějící peří rýdováku starého zpěváka? Ano, pořád je nad čím přemýšlet, co objevovat. A přestože práci v ústavu za pár minut u mne nahradí uprášená kovárna, myšlenky zůstanou s problémem dál. A večer se uvidí, třeba už na něco přijdu a s velikou chutí budu prolézat archívy při hledání ozvěny.

Jo – a slavík u mlýna už zase zpívá! Předevčírem jen od půlnoci, včera i ve dne.

Další podnět k úvahám…

Nemůžu psát o slavících, protože to, co letos předvádí babočky bodlákové, je prostě neskutečnost!

Kolik těch motýlů musí být? Jak to, že průtah je tak spontánní? Jediná neletí jinak, všechny, jako sluky na rýchorské podzimní louce, jedním směrem a navazují na sebe. Před tímhle já prostě držím hlavu skloněnou. Kdykoli mám čas – a možno kdekoli, koukám se k severovýchodu, jak přiletájí. Jsou rychlé, špatně viditelné, a občas některá zastaví. Viděl jsem jich pár na jizerské louce předevčírem, vrhaly se na květy a lokaly. Hned se zas zvedaly a dálka je už zas chtěla. V těch hlavách pod tykadly je vložen úkol – přežít! A ony postupují. Jedna, osmá, stodvacátá! Větší samičky, menší samečkové. Večer usednou – a ráno, když to půjde, vyrazí pokračovat. Není. Není větší vzpruhy pro mne – sledujícího, než toto divadlo. Energie a odhodlání dočista vlní vzduch, jež na sklonku máje roku devatenáct, po širých krajinách patří právě jim.

A tah neslábne. Zdá se, jako by spíše se stupňoval. Kolik těch motýlů musí jen být?! Některé křídel už omlácených, ale nesou je spolehlivě. Krása bere za své, třeba doletět!

Drobný problém s tabulí na výšině u Bítouchova mne vrátil po čase na místo. Stačil jsem si v těch pár minutách všimnout, že v budce krmí mladé vrabci úpolníci. Tak přeci to bydlení ještě někdo na jaře našel tady o samotě, kde jsou sotva dva stromy.

Je tady zajímavě.

Pak ale mizím a řešit chci dluh od posledně – ještě jednou navštívit Dalešice, kvůli hlasu, který se mi moc nezdál. Jde o místo, kde měl zpívat prve slavík tmavý, proto obezřetnost. Ne, není tam, jen řeka je jiná. Jinak krásná. Unáší poztrácené květy vrbin, je v pilné službě a já mám zase už problém končit. Stál bych sí dlouho. Nemluví, ale vlastně ano! Samozřejmě, že mluví. Řečí, které už pár pěkných let rozumím.

U auta zkouším hrát slavíka, protože hlášení od kluků obsahovalo na plácku obecné slavíky dva. Je ticho, jen nad cestou přeskočil rezavý pták. Už tahám síť, doufám, že cyklisté mají teď přestávku, jinak jsou v síti. Dřív tam je ale slavík, úplně tichý, jedinkrát se neozval.

Jestli proto, že je tak drobný? Spíše však pro „vysoké datum“. 

Odjíždím ve spokojenosti. Asi jsem usnul a odbočku na Podlázky u Boleslavi minul. Jdu tedy na dluh jiný – zahrádkářská kolonie pod Kosmonosy. Ve vršku cesty jeden je, nikdy jsem takto hloupě nechytal. Jíl je tak vytvrdlý, že tyče pořádně nestojí, jedna jakž takž, druhou při plotě držím. A je mi do smíchu. Lidé za plotem grilují, divadlo nabízím obří. Mají tam zelenou plotní rohož, ale na scénu vidět je. Slavík je naštěstí „ostrý“, zpívá mi hned u ucha při levé ruce, jen do té svěšené záclony vletět. Nevletěl, tedy až potom z druhé strany. Balím, kroužkuji, odjíždím rychle – směr podlázecký jez na Jizeře a jeho houfy lidí u vody. Jedu k čističce, loni jsem se k ní nedostal. Nádherná jizerní louka se chystá k výbuchu, ohniváčci po šťovíku rovnají mladičká křídla do sezóny. Jdu na to. Po straně u řeky není nic, keře jsou na půdorysu ugumovány – vymalováno! Přes louku už ale jednoho slyším a chystám sklopku s podporou. Zbytečně, vůbec ho nezajímá. Pak tedy další z šílených instalací, přímo do cesty, s keři od sebe vzdálenými. Sem, jestli ho vylákám, stane se zázrak! Nakonec vylákal, a věřit se mi nechce. Slavík je nádherný, bíle přizdobený, mohutný, s hodně olítaným kroužkem.

Naprosto neznámým, série nízké. No, a na hlášení se můžete podívat, je z luxusních!

Prémie za houževnatost. Dosud nejlepší důkaz pro odlétání mladých z oblasti, včetně časování. Na místě okroužkování u Prahy jsem nedávno návštěvou byl, jde o punkt na pěnice černohlavé.

Jdou kolem dva mladí lidé a já je seznamuji s tím, co tu dělám. A nyní jim vzkazuji: Druhý slavík s kroužkem (ten, kterého jste viděli v ruce), byl kroužkován v místě kolegou předešle. Patří rovněž k starším, označen byl ovšem loni.

Přeji všem – pokud možno – laskavý čas. Je k němu solidně nakročeno, tak příležitost čapněte a žijte!

Blog vám příště nabídne z odchytů další zajímavou věc. I na fotkách.

Možná jste si všimli, že kde zjara zpíval virtuos a teď tam krmí mladé, zpívá při okraji lokality dost zašmodrchaně slavík jiný.

Možná jste si všimli na ornitologickém pozorovacím webu, že se tam víc objevují údaje o slavících tmavých.

A možná jste si všimli, že v krajině slavičí zpěv oslabuje.

I v Kněžmostě je už u mlýna ticho. Ano, tak tímto způsobem doznívá slavičí tah.  A když už jsme pod těmi letícími křídly, rád bych upozornil na událost z dnešního dopoledne, kdy po okraji bouřkové oblačnosti intenzivně táhly babočky bodlákové. Seděli jsme právě před turnovským pódiem, a zatímco všichni žasli nad výkonem tria muzikantů, já stíhal víc. Tleskat i koukat nahoru o něco výš. Mezi svěží větve městského parku, přes který velmi přísně z jednoho směru motýli vyletovali a za pódiem mizeli k náměstí. Jediný z nich směr nepopletl, jediný přelet nešidil! Podobné jevy mne vždycky dokáží nadchnout. Je to naprosto neskutečné, nikomu jsem o tom neřekl a jen soukromě čekal, zda to některý z motýlů nesplete. Babočka bodláková není z nejmenších a je výborným letcem. Na třináctou hodinu se už zatáhlo, řeka stačila ještě první oblačnost odklonit stranou, odjížděli jsme domů. I po cestě od Liberce motýli táhli krajinou ve směru přečteném v turnovské zahradě.

Zažil jsem podobný výjev už jednou, to jich bylo ještě mnohem víc. Dnes na tom místě stojí Slavičí háj, kde jsem je tenkrát zachytil. Vůbec jsem nevěděl, že je u nás možné něco takového vidět. A pak jsem některé druhy uviděl v horách táhnout za cílem. A dokonce i v noci. Asi už tušíte, co teď tady napíšu: Malí jsme před přírodou! Otupělí – až tupí, v dovednostech mnohých. O to s větším obdivem přidejme oči k těmto jedinečnostem!

Před týdnem nejspíš zpíval slavík tmavý u dalešické Jizery.

Byl jsem tehdy vzdálen za hranicemi a dnes tam pták není. Prostředí je to ovšem pro druh naprosto luxusní, chybí už jen bobři, kteří by vrbové shluky zakracovali. Prolezl jsem to keřové přítmí a žasnul, protože biotopové nároky druhu mám čerstvě v hlavě z Polska. Řeka tu vstupuje do hluboké rýhy, niva je galerie. Louky svěží, pestré, se vstavači. Slavíků tu však mnoho není, chytit se podařilo jednoho.

On už slavičí rok totiž stoupá, mnohde se krmí, jak jsem si všiml u Hradiště, když jsem projížděl.

Zachytat jsem si odjel mezi pracovními schůzkami, chtěl jsem to místo prověřit. Kdybych měl víc času, zůstanu u řeky v úžasu dál. Je vrchovatá vodou ze severních dešťů. Podkalená.

Větve stromů se máchají v proudu, který jim ale neublíží. Řeka víc nevystoupí. Nevím, co mne tak fascinuje nad tímto útvarem. Obrovský respekt před její sílou, nádhera, životodárnost. Vůbec jsem nevěděl, že v těchto místech je Jizera tak nádherná. Nikdy jsem tu nebyl. Úchvatné stromy v terasách, nastoupané kamsi převysoko. Plné ptactva pro svou nepřístupnost. Ne, neodjel bych! Louky syté po deštích, jen ten tmavý slavík chybí.

Ale když jsem přijížděl a vyjednal u lidí za dvorem parkování, myslel jsem, že tu bude. Tak to bylo přesvědčivé. Je ale pozdě. Oni se většinou nezdrží, po lehké zastávce pokračují dál. S těmito slavíky se musí rychle. Jak někde zabrzdí, rychle na něj.

Abych se nenudil, v síti skončil pár pěvušek modrých a nakonec čerstvě přilétlá samička ťuhýka. Možná, že ještě pospíchá dál, na snůšce určitě nesedí. Ruku mi ale zmačkala dost.

Nenachytám při specializaci příliš ptáků jiných, změnu vítám.

Jak říční niva vysychá, přibývá kopřiv. A zmizí tmavý slavík. Ustupuje k severu a jeho místa osídluje slavík obecný.

Nad tímto neskutečným a dynamicky se přeměňujícím územím jsem prohlásil, že bych tu chtěl bydlet. To by byl výzkum. Takových skvostných témat! Mám strach, že až vstoupím do křovin tuzemských po čase, budou mi s jediným slavičím párem připadat chudé.

Slavíka tmavého jsem u nás vůbec zjara nepotkal. Musím to dohonit v létě pod hvězdami, když už je umíme nachytat za průtahu nad českou krajinou.

Není u nás obvyklé, že vstoupíte na hnízdiště a slyšet kolem bude hluboký varovný hlas, patřící slavíku tmavému. V Polsku se to zažít dá docela běžně.

Ano, jsou hlasy hnědých slavíků rozdílné, a kdo se je naučí rozpoznávat, má šanci takový zachytit s přispěním náhody i u nás. Nacvičit jdou z umělých záznamů, mnohem lepší je to však v terénu přímo. A pak tu je samotný zpěv, ale i tam se čím dál víc ukazuje obtížnost přiřazení vždy a samozřejmě. Věci jsou ve skutečnosti složitější a v tom si příroda tajemnost drží.

Na hnízdištích podél zmiňovaných řek lze z chování slavíků objevovat mnohé, přesto – nároky na prostředí jsou tam tématem témat. To, co se o obou druzích píše, se v hybridní zóně odbývá meziročně před očima. Jeden ustupuje, druhý se tlačí. A přitom dochází k smíšeným hnízděním. To už je divadlo kolosální. Není, a nikdy být nemůže, pro zájemce o tuto problematiku unikátnější nabídky, než tato momentka z evoluce.

…………………………………………………………………………………………………………….

Kněžmostský slavík nezpíval v noci, ale nyní koncertuje. Naštěstí.

Běží čas, moře času. A pořád se ještě ptáci kroužkují! Už sice nikdo nenaťukává čísla na pásky hliníku v garáži velkoměsta a sklopky se neohýbají z drátů na kola, ale kroužkuje se dál i v roce 2019. Místo kostěné vábničky s měchem se bere do terénu dálkově ovládaný přehrávač se zásobou nahrávek k přepínání, kleště mají čelisti děravé podle průměrů kroužků, k použití už pootevřených na bužírce. „Hudce“ vystřídal „Svensson“, kalhoty lze za vedra pokrátit urváním v zipu pod koleny. A kroužkuje se dál!

Jenom ta čekání na výsledky jsou jako tenkrát, slavíci prostě „nechodí“.

Když kroužky neumí dohlédnout zimovišť, přicházejí na pomoc geolokátory.

Hlídají z hnědého hřbetu rozbřesk i soumraky, zapisují, a program v počítači po přestřižení gumiček v čase znovuodebrání trasu plus-mínus vypoví. Přestřihovali jsme a odebírali. Uvidíme, kolik vypoví…

Slavíci se dovedou vracet, to z blogu přečtete na mnoha místech. Jak to zvládají, dodnes pořádně nevím. Najednou jsou však doma. Tady, v Polsku, i ti bulharští. Všude, kde se sledují. Přál jsem si tolikrát, být přímo při tom, když pták doma zabrzdí. Nejde to ale poznat, jedině, že by se použít mohly už drobounké vysílače. Třeba se ještě dočkám. Pak bych tam doopravdy seděl a čekal. Kleště by nebyly potřeba, nosil bych je pozlacené pod límcem na řetízku. A také si přeji už mnoho let, aby při kontrole úvodní série ražby byla co nejnižší! Ze sezón dávných. Třeba T 303 501. Asi jsem se pomátl, to byl přeci první kroužek, který jsem tenkrát zavřel. Kde asi leží? V Africe, pod dunou, na dně kdesi, anebo tady? Alespoň detektorář, kdyby jej „kopnul“ u Červenského rybníka.

Jak vše strašně utíká. Je to už třicet sedm let!

Aby mne vzpomínky nepřejely, dám radši tři věty poslední: Ten kněžmostský slavík prý v noci zpíval jako šílený, představte si. Byl slyšet i přes zavřená okna našeho domu. Třeba tu zůstane, přál bych si to moc.

Nemohu to říct jinak. Kam v parku Nadwarciańskym šlápnete, tam se něco děje! A většinou věci, co jinde nezažijete. Například bobra flegmatika. Dovedu si ho představit, jak za zpěvu těchto vzácných slavíků sráží mohutné topoly do proudu Warty.

V jednom případě však práci nezvládl a strom „pověsil“ v koruně souseda.

Při těžbě v lese by to byl problém, který se musí z pohledu bezpečnosti vyřešit co nejdřív. Bobr to neřeší a nechává tak. Prošel jsem se po jednom z takových poražených a došel k místu, kde se jej snažil zakrátit. Práci však v půlce ukončil.

Mám rád řeky. Vydržím se do nich koukat hodiny a je proměněnou příležitostí, že studijní slavičí území má něco tak nádherného, jako je Prosna s Wartou. Jsou živé, plné všeho možného, od hmyzu přes ryby až právě po ty bobry. Listí po větvích je na chvilku mladé, svěží, uklidňující. Žluvy v něm přeletují s voláním, že žít je tu baví. Droboučká babočka síťkovaná z jarního pokolení létá z květu na květ a nemůže přestat. Slunce totiž konečně vyšlo a to je signál ke všem motýlím úkrytům, že třeba žít. Rorýsi notně vyhladovělí, drží se ještě nad řekou, pro jistotu. Hmyzu tam je přeci jen víc. Taky už přiletěli a vzduch se jimi plní. Naše pozornost však patří zejména slavíkům. Monitorujeme místa zpěvu, aby se vědělo, kam poté natáhnout síť. Největší obdiv patří dvojhláskům. Jde o slavíky ovládající oba repertoáry. Od obecného k tmavému. Vím, že za projevem stojí slavík tmavý, ale žasnout nestačím, čím vším mé uši krmí. Kdyby mi to v konci století přehrál někdo z pásky, vsadil bych na slavíka obecného. Dnes už vím, čeho se chytit a v prostředí společného výskytu se „chytám“ dost často. Přitom si ale uvědomuji neustále, jak málo toho o slavících pořád víme. Jak sám jsem mnoho času promarnil a v postupu tuhnul. Dnes bych tam seděl od rána do večera. Téma mne dočista přejelo! Hlava prosívá informace. Přiřazuje je a některé odhazuje pro neuvěřitelnost. Kolikrát jsem už takto podezíral, kolikrát jsem šel špatně. Jsem dnes už opatrný, neskočím na kdejaký špek. Mám i s čím porovnávat, archív i hlava je mojí nadějí.

Přestože se blog nebude po dalším ročníku polského slavičího dovzdělávání věnovat pouze milimetrům, gramáži a tuku, pár odbornějších vět se vám na monitoru přeci jen rozsvítí.

Není tajemstvím, že plnění úkolů hlavních, společných, provází i mé cíle soukromé. Jedním z nich je důraz na ověření nových poznatků z domácího výzkumu od slavíků obecných s tamními slavíky tmavými. A cesta toť přinejmenším zajímavá! I když ne všechno z představ bylo potvrzeno.

Pohledy do slavičích křídel mne fascinují už mnoho let a okouzlení „drží“. Chci v té disciplíně být dobrým pro případ, že by mne příležitost v čase „vyvolala k tabuli“. Musím při ní obstát. A jestli po školách vzdělávacích mne podobné momenty spíše otravovaly, nyní příprava baví. Každý ze slavíků napříč druhy je jiný, jeden není stejný. Vliv na to nemá jen věk či kondice, podřizuje to sobě pohlaví i roční momentka. Tím zároveň říkám, že chytat i ptáky předešle kroužkované, je velmi potřebné. Není po světě lepší učebnice, než když se oči dívají do reálu. A hlava vykračuje. Není to tedy zdaleka jen touha „zalovit si“. On to lov ani tak není, i když hrst napětí se vzrušením přináší též.

Expediční chytání o hnízdním čase nabízí studijní materiál kvalit nejjistějších. Stav peří je stále čitelný, barvy dostačující. A bonus navíc? Daří se určovat „jeho“ a „ji“. Postaralo se o to hnízdění, až odtud poletí či těsně po návratu, budou si slavíci zase už podobní! Těžko je odlišíme. Obrovskou šancí, rovněž spíš navíc, je možnost učit se jejich vztahu k vybraným prostředím. Mluvit tak o nárocích. Jsou sobě odlišní, i zde je to znát. Dalším – a ne zdaleka posledním momentem – je konání s příchutí zábavy. Sledovat hlasové improvizace. To baví opravdu dost.

A ještě, než odejdu od klávesnice – báječné je zkoušení souznění s krajinou. Cizí, a přeci tak magnetické!

Hlásíte slavíky z mnoha míst.

Po příjezdu domů jsem jich v poště našel od vás dost a děkuji za ně. Nyní, kolem dvacátého máje, je možno uslyšet zpěv potulných – hledajících (a již bohužel nenacházejících), mnohde.

Když už jsem se konečně rozhodl jít pracovat, zastavil mne zpěv z mlýnské zahrady. Bylo po práci, ale během desíti minut už dostával pod střechou kroužek. Přihnal se totiž spásný déšť, proto – pod střechou.

Nabízím snímek (po mnoha letech) Kněžmostského slavíka!

Nevydrží. Myslím, že v noci už bude jinde. Teď se ale do mohutné střemchy vrátil k vyrovnání se s novým stavem. Už o něm tak budeme vědět.