Vím, že tu se mnou jsou. Na hnízdištích se většinou nechá chytit nějaký nezkušený dvouletý mladík a starý domácí unikne léčce.
Stojím uprostřed travnaté cesty a myslím na to, jak se slavičí generace střídají. Jak čas dřív poznané mění. Ale ono to je ve skutečnosti jinak. Staří se občas statečně drží. A ani zkušenosti, ani mé bystré oko, je neodhalí.
Dokončoval jsem přípravu stezek na prázdninový čas a bylo by mi líto vodit kosu jen tak. Šel jsem si do vrboví „natáhnout“ a těšil se z toho, jak výzkumem jsem již vzdělaný. Jak nenaletím hrobovému tichu, kdy moc dobře vím, že nějaký slavík tu ukrytý bude. Jak jsem zazpíval, on krátce taky. Z překvapení. A o kus dál vyjekl další – přesně, jak byli rozloženi v začátku máje. Dnes vím o jejich životě opravdu hodně, znám etapy pobytu i chování aktérů v nich.
Studánka vyschla a to je malér. Nepamatuju takový stav. Děsí mne to. Síť tahám napříč a těším se na výsledek. Který z jarních sólistů tady bude. Přiletěl za chvíli – a už jej vybírám. Je celý otrhaný, už aby dostal šat jiný. Označen byl v místě v roce „16“, kdy mu byly nejmíň tři roky – možná i víc. Dívá se na mne, zdržovat jej nechci. Jen nezbytnou proceduru a vrátí se do klidu ukrývání.
Co to mám za práci, tohleto kroužkování? Poskakujeme v čase společně po úsečce životů, potkáváme se – a zase rozpouštíme. Snažím se dopátrat pokaždé kousíček víc. Přemýšlím nad sebou, jestli snad raději nebýt vřazen mezi lidmi na rozpáleném koupališti vedle. Nebo v předzahrádce hospody na náměstí, u oroseného moku. Anebo v slamáku, přidat se k pěstitelům hned vedle u kolejí, a motyčkou rovnat brambořiště. Proč lezu do kopřiv mezi roje komárů, kam nikoho zalézt by nenapadlo? Mám to už delší čas vyřešené a svoje zaměření bych neměnil. Mám tu pod čísly své ptačí známé. Mám tu krajinu – jejich, i moji. Se studánkou.
Podívejte se na peří toho slavíka. Nosí jej rok.
Tady ho za loňských veder oblékl a vzal na cesty. Skončil s ním někde dost daleko, kam odtud nedohlédnu. A když mu přišlo, že měl by se vracet, udělal to, a peří s ním. Přistálo, kde prve vzrostlo. Zpíval v něm a okouzloval, hnízdil – a jsou tu zas prázdniny, čas pelichání. Držím ho v ruce a je mi zvláštně. A když jej pouštím, nad vrbou v rákosí ho slunce prozářilo. Vidíte – a já si myslel, že dávno má po parádě…
Balím síť, skládám tyčky, na hřebíky namotávám vojenskou síťovou šňůru, shýbám se pro mačetu, a s pohledem na studánku, odcházím pryč. Za chvíli zavrčí kosa. Zavedu čepel mezi kytky pod železničním náspem, a až je všechny k zemi poskládám, otřu pot z čela a z místa uklidím se. Domů.
Některých věcí si ve výzkumu cením nad jiné. Pokrok v poznávání slavíka tmavého uherského je jednou z nich. Co to je za ohromná selhávání, když vzniknout má smíšený pár? Co to je za mizérii v mapě, když pták neletí do míst, odkud pochází? Odpověď nemám, ale hledání to je vzrušující.
Na 26. květen 1992 si už nedovedu vzpomenout, ale tam se tehdy ukázal první zajímavý. Kroužkoval jsem při chytání slavíků obecných i samečka slavíka tmavého a dnes vím, jakou bylo chybou objev nesledovat. Ten rok byl ale příznivý a 16. června jsem na hrázi Nového rybníka u Koprníku, zarostlé v tu dobu hustou buření a boulemi vrb, chytil jiného toho druhu. Dokonce v páru se samičkou slavíka obecného, při krmení mladých! Ani tady jsem však zjištění nedovážil a po okroužkování páru z míst odešel. Tam mne chtěla paní Náhoda konečně odměnit za čas a námahu, specializaci věnovanou. Nevím dnes vůbec, proč jsem byl hluchý. Když ovšem s tématem dál a dál pracujete, nabídky chodí. A další opravdu přišly. Toť dobře, protože do časů těch, už paměť dosahuje lépe.
Stará Metuje u obce Starý Ples poblíž Jaroměře, a Víkendový výzkumný tábor ornitologů. Běží druhý den setkání lidí stejného zájmu. Po prvním dni monitorovacím, s večerem veselých kalíšků i skvostného vyprávění. Člověk je šťastný za podobné chvíle, že vůbec kdy byly. Ráno se mnozí chystají právě k Metuji a úkol mám na bedrech – seznámit sešlé a sjeté se slavíky. Hostitel vypráví, kde zjara zpívali, vytahuji sklopky a rozjíždím koncert. Dívají se u řeky od topolů, z cestičky pro jejich polobotky, obdivně hodnotí první úspěch. Z křoviska vynáším slavíka a vyprávím, o čem z něho číst. Nikdo v tu chvíli netuší, že příštích pár minut se bude psát velkými písmeny.
Dalším místem, určeným k prověření, je málem směšný lesíček kapkovitého půdorysu, v louce, řece nadohled. Hledám si okénko, kudy vstoupit, pastičky přichystané v ruce. Letní ticho je tísnivé, května je akorát posledního. Podrážkou boty „dělám zrcadlo“ a líčím. Na konci lesíčku průchodem zevnitř natahuji druhou, a než vrátím se k veselé společnosti, která stran sjezdu navýšila početnost, dívám se po první, že takhle nic nenachytá. Je sklaplá, síťka na dálku hlásí, abych ji znovu nalíčil. Ještě, že jsem ji nenadzvedl! Chytil se slavík, věřit se nechce. Jde o slavíka tmavého, a protože v dlani mne začíná hřát, dívám se do peří na břicho… Příběh by zabral celý dnešní den, musíme dál, někde jej na blogu lze najít.
Uteklo hodně času, s výsledky zajímavými právě ke křížení. Naučil jsem se poznat přímého potomka těchto párů, nakreslil znaky pro určovací klíč.
Pak přišlo Mnichovo Hradiště a klasické chytání na hnízdišti. Dařilo se slavíky pochytat z hnízdního páru, už bych byl síť čerstvě zbytečnou málem zabalil. Nic už v ní není. U tyče v pastičce odložené a dlouho netečné, poskakuje pták. Vím, že tam před chvílí ještě zpíval. Lovím jej zpod stanu a divit se nestačím. Slavík tmavý! Kdybych jej nechytil, nikdy bych nerozpoznal, že něco takového se může v místě vyskytovat. Musel zpívat zpěvem slavíka obecného, proto mne popletl! Kroužkuji, měřím, pořizuji bídnou fotografii.
Roky jdou dál…
Je už desátý nového století. Je dvaadvacátého máje.
Červenská kosa je ve vrbinách promáchaná po lijácích, ale slavíci zjara přiletěli, třeba je schytat. Práce jde od ruky, ptáci jsou noví a neznají mne. Zdá se ovšem, jako by tu ještě jeden někde byl. A měl jsem pravdu, už poskakuje v pastičce! Kdyby se choval podle předepsání, po zpěvu bych ho poznal okamžitě. On ale ne. Tak se s ním fotím a pouštím jej žít…
Za pár dní na to, odjíždím podívat se za zpěvem slavíka tmavého k Turnovu. Do míst, kde Žehrovka přitéká do Jizery. Do slepého ramene řeky, odtud je zpravodajem pták hlášen. On tam opravdu je, a dokonce zpívá! Zpívá podle předpisu, tak to mám být. Chytit ale v nevelkém prostředí nejde, dopoledne je pryč, uběhlo, a zklamaní zpravodajové odchází za povinnostmi. Ne ovšem já. Místo je fascinující temnotou, obřími kmeny v tlení, liánami chmele. Mám provinění skoro od začátku. Jedna z pastiček byla sklaplá, a jist si nemohu být, zda léčku pták neprokoukl. Svádím to později na nepořádek kolem, který ji mohl aktivovat, ale slavík v tom místě není, prostě už nikde není. Přišel večer, hladovím rád, celý den v naději ilustruje určitě dostatečně, jak to u mne přečasto funguje. Alespoň vedle u řeky zdravím se s vodáky, prohlížím oblázky a hlavu mám jenom pro slavíka. „Divný“ – je pro něho dost slabé slovo, vždyť se tu za celý čas neozval! Natažena je dokonce příčná síť, dobře přes třetinu komáří tůně, a krom pěvušky nechytla nic. Přehrávka je vysílená, jsme si teď podobní. Vodou z Jizery si už po kolikáté ovlažuji rty, a když je chvílemi neuhlídám, voda mi mizí v krku. Nikdo to ale neví, hlava to nepostřehla a v řece vidět až na dno. Při jednom postávání po straně sítě v poli, náhle zaslechnu hlas, který je pěvušce vzdálený na kilometry. Z černého bezu, hned u přehrávky – tedy u sítě! A pak už při zemi, na tyči vzdálené, se prohouplo tmavší tělo a u mne kouří se od bot. – Jo! Půlnoční zpěvák se dostává pod kontrolu. Kde byl a jak je to všechno možné, řešit budu po cestě domů. Je půl hodiny po osmé večerní. Dopíjím Jizeru, slavíka pouštím a s místem se konečně loučím.
Nedávno, začínající moravský specialista na slavíky, k překvapení – tentokrát jeho, namísto slavíka obecného, chytil tmavého. Místo jsem mohl poznat před pár dny, kdy jsem měl úkol pro záměr jiný. A přestože ode dne kroužkování uběhlo dvanáct dní, slavík tam stále zpívá! Ukázal se v celé své zajímavosti, ale chytit se žádným ze způsobů nedal. Byli jsme krátcí. Hlavou mi nad vysušeným propojovacím kanálem v buřeni táhly myšlenky, jak snadno pořád jsme k oklamání. Jak slavíci tmaví taktizují. Jak se z chyb dokáží bleskově poučit, jak čeká nás cesta určitě zajímavá.
Co k tomu říct tady závěrem?
Slavíci jsou mnohorozměrně fascinující. Modráčci tundroví z Krkonoš. Modráčci středoevropští z našich rákosin. Slavíci obecní – praví králové májů!
A i ti tmaví, kterým mé věty uznání, v hlubokém obdivu dnes patřily.
Uplynulý „slavičí terén“ byl opravdu náročný. Bylo třeba chytat slavíky, vytipována byla řeka Jihlava a okolí.
Navzdory některým předpovědím bylo počasí tropicky letní, plné poletujících světlušek. Občas se ve vzduchu objevil roháč, jednou v bouřce útvar prapodivný, „chobotem“ olizující zem nedalekého obzoru. Vlhy pestré zaletovaly z drátů do ptačích třešní slavičích větrolamů, slavíci pelichali. Skokani skřehotaví řvali večerem z mělkého skleněného rybníčku. Byl to čas, kdy člověk vědomostně roste a na sobě to cítí. Čas nespěchavého vzdělávání, báječné chytací dny v prostředí, které nezažívám často.
Na obrázcích před vás postupně předstoupili:
roháč obecný, běloskvrnáč pampeliškový, slavík, s křídlem výrazně rozpelichaným.
A ještě pohotová momentka bouřky (i s vlaštovkami).
Včera jsem během návštěvy lokality u Býčiny pozoroval zajímavou věc. Na dubové větvi, nízko nad zemí, došlo k páření slavíků, na tento čas června velmi překvapivému. Vždyť mnohde už slyšíme poměrně velká vylétaná mláďata.
Oba ptáky se mi následně podařilo odchytit – samička byla okroužkována v místě v roce 2016 (jako starší), sameček se věkově příliš zařadit nedá (nyní +2K).
Samička měla hnízdní nažinu kategorie „2“ – a jednalo se nejspíš o náhradní pokus po prvním neúspěšném hnízdění. Mohlo být v okraji silnice vysečeno.
Slavíci se mohou pokoušet zahnízdit náhradně za předpokladu, že přišli o snůšku či malá mláďata, jak uvádí literatura. Stav nažiny by odpovídal. Přesto jde o zjištění velmi pozdní. Vyloučit lze s jistotou pokus o druhé hnízdění v roce, o kterém některé zdroje mluví. V prostoru střední Evropy si myslím, že k němu nedochází.
Je zajímavé hledat možnou skutečnost tohoto vývoje hnízdění. Neznáme věk samičky, je docela možné, že už obrovský nápor nezvládá. První pokus nejspíš sám proběhl ve skluzu, pokud neuvažujeme, že smůlu si vybrala dokonce dvakrát. Na druhou stranu – starší slavíci disponují většími zkušenostmi, u samiček to bývá vidět jednoznačně.
Co se stalo na hrázi mezi rybníky Býčinským a Horním Střípkem, už asi nezjistíme. Hnízdiště by bylo ovšem dobré sledovat.
Otázka z mnoha: Jak to bude u páru s pelicháním, které za obvyklých podmínek je nastaveno do konce června?
Cíl dnešního výjezdu byl jediný – chytit a nově okroužkovat šest slavíků.
Šest proto, aby pěkně vypadalo etapové zastavení. Celé té časově náročné akci by slušelo kulaté číslo, a než se od plechového města odpolední bouřka dohnala ke mně, zastavenému v Sukoradech u jezera, povedlo se. Pak to sice už bylo s úprkem, ale dvoustý okroužkovaný letošní slavík je zapsán. A k tomu se váže navíc pětadvacet kontrolních odchytů po roce a déle. Čili 225. Takový výkon jsem samozřejmě nikdy za celý dlouhý čas nepodal.
Oblast je tím nahrubo zmonitorována, přichází přestávka. Chytání přineslo řadu cenných informací, solidní přehled o prostoru, projezdil a prochodil jsem zajímavá místa. Krom slavíků je například vidět po kraji, že luňák červený tu je málem nejběžnějším dravcem a hnízdí zde dudci. Uvedl jsem pozorování na webu jiném, ovšem bez lokalizace. Konkrétní nebudu ani tady, byl jsem v těch místech po pětačtyřiceti letech, nejsou daleko od Klenice. Až jsem žasnul, jak hlinitopísčitá zem plná cvrčků a světlé listnaté lesy s dutinami, tolik připomínající Polsko, tady jsou. Však jsem také jednoho chocholáče s potravou v zobáku odlétat viděl. Můj zájem ale poutají slavíci, a tak jsem v místech dál nehledal. Těší mne, pro neznalost našeho regionu, že tu mohou být takové kameje k hrdosti nachystané!
Ukázkové křídlo loňského slavíka obecného. Pelichací rozhraní mezi 5.-6. loketní krovkou.
Když se přiblíží půlka června, ve vztahu k slavičímu pobytu u nás, mláďata již dobře létají, rodiče je však stále krmí.
A vydrží spolu do doby, než mladé peří doroste. Pak se rodiny rozpadnou. Mládež se připraví na odlet přeměnou drobného obrysového peří (velké jim zůstane původní) a uložením kraje do paměti, staří kabáty převléknou docela. Je to čas, kdy hnízdiště utichají. Ten, kdo se vyzná v slavičí řeči, dokáže ještě zachytit z vyprahlých křovin kontaktní hlasy či projev úleku. Až ale ostružiny na podkresu obrázku dozrají, bude se u slavíků myslet pomalu na odlet.
A zrovna ostružiny jsou na letním ptačím jídelníčku podle mých poznatků vítané. Je to i proto, že ve spleti jejich keříků ptáci skrytě pelichají. A pokud by vás zajímal zapsaný rekord k začátku pelichání – je z 12.6.2011. Pochází od osady Trní. Samozřejmě, že při chytání, zvláště ptáků nehnízdících, již křídla v prostředku poctivě prohlížím, nechybí-li tam už symetricky desátá ruční letka. Ani včera jsem nic takového zatím nezjistil.
Slavíci jsou velmi nesnášenliví, domnívám se, že po celých dvanáct měsíců. Za pobytu v Česku zcela jistě. Stále je o co se rvát, a podle toho mnozí vypadají.
Zastavuji na dotek krabicoidním stavbám boleslavského předměstí, v cestě, kde odpočívají před nákladem posádky velkých náklaďáků. Cesta nikam nevede, končí za zatáčkou závorou a keřový doprovod tam slábne. Tady, v místě napojení na asfaltku, ptáci kdysi bývali, dnes to tu nevypadá. Než jsem otočil auto ve škváře, slavík se do okénka přeci ozval. Nakonec vidím, že jsou tu shluklí nejmíň tři a chytání je to zajímavé. Tyče nikam zarazit nejdou, stojí silou vůle, a už u nich brzdí stylově zelený cyklista. Je hodný, nechytil se. Síť totiž stojí napříč cestou. Měníme věty o kroužkování a on pak odjíždí. První, druhý – a třetímu se nechce. Musím se sítí kus dál. Oba předchozí jsou trhany, tady jeden z nich.
A když se chytá poslední – obří, je jasné proč.
Ten slavík třikrát podletěl síť, a pak se rozhodl pro bitvu pozemní. Rýdovák vztyčený do vějíře, vyskákal z okraje křoví a míří ke zdroji v prostředku cesty. Ten byl poházený trávou do podoby kupky, slavík však trávu odházel. Jdu ho splašit, takhle se nechytí. Přišel jsem k němu na pět kroků, rozpačitě zmizel v okraji. Měním způsob provokace a on na nic nečeká a skáče do spodní kapsy. Křídlo má délku přes devět centimetrů, peří z vějíře neskutečných 77 milimetrů! Oškubaný není, nedivím se. Jen, co seskočil z váhy, už zase zpívá v sousedství.
Poblíž Úhelnice, na nové lokalitě, jsem chytil dalšího nešťastníka. Ocasní pera dávno přestala růst poté, co o původní přišel. Jsou tříčtvrteční a slavík vypadá úsměvně.
Potom se přihnaly bouřky a byl jsem rád, že vše jsem rychle sklidil. I sebe. Prospěšná chvilka v terénu.
Do slavičího času čím dál víc zasahuje „vyklusávání“ z veleúkolu
rozmnožit se. A před tím – zaujmout. Peří podléhá času. U samečků je
poznamenané tvrdými souboji, u samiček těsnějším kontaktem v bylinném patru
a v hnízdě samém. Je opotřebované. Tam, kde bylo vytrženo, automatický scénář
doplní nové, ovšem chudší (viz obrázek).
Zanedlouho, někde už doslova za hrstičku dní, začnou dospělí pelichat. Mláďata se budou osamostatňovat a projdou určitou obměnou kabátu též. Ne však jako rodiče, kteří se převléknou docela.
Svět slavíků je nádherný pro toho, kdo v něm chce hledat a nacházet. Musím se smát – a mám na to právo – jak jsem byl ještě na prahu století naivní. Jak jsem si myslel, co vše mám vybádáno, jak bych už mohl z tématu přijít před komisi. Nemohl. Dočkám se ale.
Letošní investice stovek hodin do chytání po hnízdištích (první svého druhu a v takovém pojetí) mi přinesla krom úžasných zážitků a překvapení i cenná poznání. Poslední zrovna včera, když jsem pod lampou v Husí Lhotě opět kroužkoval slavíky, dosud kleštěmi nedotčené. A to by se místo pod obřími duby za pomníčkem a zastávkou vešlo málem do dlaně! Když ne tam, tak do batohu jistě. Šel jsem v něj s podezřením, zrajícím dva týdny, posilovaném krůčky předchozími na místech jiných. A ono to vyšlo! Najednou člověk v rozluštění rovná v sobě otazník do vykřičníku. Ano – mám vás, vy slavíci, zase čitelnější! Jenže – ono to hned už zas cestou domů vložilo do hlavy otázky jiné. A taky úsměv nad nepochopením tenkrát.
Ta cesta má aroma po pralinkách. A jsem moc rád, že v pomyslné krabičce, v šuplátku pod obrázky, ještě nějaké tušit. Že jsem je jistě nevymlsal.
Došel jsem, koukám, od nadpisu opět někam úplně jinam, ale ani se nedivím.
Z Kněžmostska, které konečně rezavou z chemií spálených polí vyměnilo za žlutou v nedohlednu, se ocitám o sobotním poledni, v předstihu odepsaném předpověďmi počasí, v ráji barev, vůní a vitality. Nejen! V místě zaarchivovaných keltských věků, kde povstalé slunce dvakrát do roka ukáže na špičatý Veliš, jak se to vědělo tenkrát. Květnaté louky Šancí jen dohrávají v smyslech průvodu dorazivších velerozměrnost místa. Tři obří kameny, složené v portál, objala hudba vážnější, náladu natěsno tónující. Jako by se čas snad nadechnul k vzpomínání a věděl, jak přesně má jít! I pro současné. Jsem hostem mezi hosty. Nemluvím, vzácně. A i kdybych chtěl, nezmohl bych se k ničemu.
Počasí přes ústa dalo škaredým předpovědím. Medard se zlomený válí v prachu cesty – a louka, krom barev z kvítí, pestří se motýly. Od severovýchodu – tak jak už po týdny – směřují po cestě babočky bodlákové, a nad Českou květnicí do jediné účinně brzdí. Ta hemží se po křídlech a cítit z ní toliké odhodlání!
Asi tak za hodinu se odtud zvednu. Až slova vlasatého muže od kamení utichnou. Až oni zas bosí, z místa se vytratí. I všichni zbylí, jen já ještě nepůjdu. Pak, když nikdo se nedívá, když v travách vzdalují se, vykoupu se v okvětích. A silou sil ze vzpomínání, nad všechno zažité, vrací se dětství. Ne, nejsem v keltské svatyni, pár kroků od Markvartic, naposledy. I když se příště už objevím sám. V ruce budu mít slavičí vábničku, protože hradištní valy pod černými bezy, nezdály se mi vůbec…
