Letití

Žádné komentáře u textu s názvem Letití

Vím, že tu se mnou jsou. Na hnízdištích se většinou nechá chytit nějaký nezkušený dvouletý mladík a starý domácí unikne léčce.

Stojím uprostřed travnaté cesty a myslím na to, jak se slavičí generace střídají. Jak čas dřív poznané mění. Ale ono to je ve skutečnosti jinak. Staří se občas statečně drží. A ani zkušenosti, ani mé bystré oko, je neodhalí.

Dokončoval jsem přípravu stezek na prázdninový čas a bylo by mi líto vodit kosu jen tak. Šel jsem si do vrboví „natáhnout“ a těšil se z toho, jak výzkumem jsem již vzdělaný. Jak nenaletím hrobovému tichu, kdy moc dobře vím, že nějaký slavík tu ukrytý bude. Jak jsem zazpíval, on krátce taky. Z překvapení. A o kus dál vyjekl další – přesně, jak byli rozloženi v začátku máje. Dnes vím o jejich životě opravdu hodně, znám etapy pobytu i chování aktérů v nich.

Studánka vyschla a to je malér. Nepamatuju takový stav. Děsí mne to. Síť tahám napříč a těším se na výsledek. Který z jarních sólistů tady bude. Přiletěl za chvíli – a už jej vybírám. Je celý otrhaný, už aby dostal šat jiný. Označen byl v místě v roce „16“, kdy mu byly nejmíň tři roky – možná i víc. Dívá se na mne, zdržovat jej nechci. Jen nezbytnou proceduru a vrátí se do klidu ukrývání.

Co to mám za práci, tohleto kroužkování? Poskakujeme v čase společně po úsečce životů, potkáváme se – a zase rozpouštíme. Snažím se dopátrat pokaždé kousíček víc. Přemýšlím nad sebou, jestli snad raději nebýt vřazen mezi lidmi na rozpáleném koupališti vedle. Nebo v předzahrádce hospody na náměstí, u oroseného moku. Anebo v slamáku, přidat se k pěstitelům hned vedle u kolejí, a motyčkou rovnat brambořiště. Proč lezu do kopřiv mezi roje komárů, kam nikoho zalézt by nenapadlo? Mám to už delší čas vyřešené a svoje zaměření bych neměnil. Mám tu pod čísly své ptačí známé. Mám tu krajinu – jejich, i moji. Se studánkou.

Podívejte se na peří toho slavíka. Nosí jej rok.

Tady ho za loňských veder oblékl a vzal na cesty. Skončil s ním někde dost daleko, kam odtud nedohlédnu. A když mu přišlo, že měl by se vracet, udělal to, a peří s ním. Přistálo, kde prve vzrostlo. Zpíval v něm a okouzloval, hnízdil – a jsou tu zas prázdniny, čas pelichání. Držím ho v ruce a je mi zvláštně. A když jej pouštím, nad vrbou v rákosí ho slunce prozářilo. Vidíte – a já si myslel, že dávno má po parádě…

Balím síť, skládám tyčky, na hřebíky namotávám vojenskou síťovou šňůru, shýbám se pro mačetu, a s pohledem na studánku, odcházím pryč. Za chvíli zavrčí kosa. Zavedu čepel mezi kytky pod železničním náspem, a až je všechny k zemi poskládám, otřu pot z čela a z místa uklidím se. Domů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.