Zaměřeno na slavíky

To mne napadlo, když jsem posledně zmizel v křoví za slavíkem. Je to můj objevený svět, který mne přejemně odvléká do stavů opojení, školí, obohacuje i ovládá. A uzdravuje, věřím v to 100%ně.

Hned jsem si také vzpomněl na poslední přednášku (která se ještě mohla uskutečnit), kde jsem to, co čtete v nadpise, viděl aplikované v praxi. Trojrozměrně. Od dívky, která seděla s kamarádkou spíše vzadu. Naslouchala, ale do průběžného fóra se nezapojovala. Najednou se však přihlásila a vskutku promyšleným dotazem včlenila. Až potud běží standartní obyčejnost, takhle to za roky znám. Ona ale kamarádce, která hned po otázce, k ní chtěla mít svoji větu, naznačila prstem vztyčeným před svou pusou, že teď určitě ne. Teď, že prostor má ona! Důležitý. Odstartovala totiž její chvíle, vždyť sebe přihlásila o vědomostní posunutí dál. Ano, byl jsem ve škole, kde přesně tohle staví hned za otevřené dveře, překvapit by to nemělo – ostatně, nejsem v takovém prostředí prvně. Ale nezapomenu zážitek nikdy. Jsem člověk, který velmi aktivně všímá si lidí, společnosti. To jaksi přibrané k slavíkům… A neřeknu hloupost, že i pro taková očekávání mezi lidi s tématy chodím.

Soukromí to se slavíky v hustých křovích ovšem být vždycky nemusí. Právě v těch Dolcích, kde bochníky trnek s vtroušenými letitými stromy jsou rozlehlé a cesty dovnitř nevedou, svítily zdálky tři zmačkané krepové kapesníčky. Úplně v nitru, k nepochopení. Přibývá nyní těchto efektů po krajině jistě, jak lidé venčí těla v doporučeních, ale že někdo proleze trnkovými větvemi tunýlkem od zvěře do samého nitra – myslel jsem, že tohle provádím akorát já se sklopkami! Ještě, že jsme se v záměrech časově neprotnuli, i když – i podobný případ jsem onehdy v rádiu decentně uvedl. Bylo před Silvestrem. Teď ovšem bez humoru – rád bývám po křovích sám. Obstoupen Světem ztracených. Nad hlavou bzučí včely a ptáci vás čerstvě integrovali. I slavík se obyčejně brzy uklidní, a vy můžete začít promýšlet podraz. Mimoděk vnímáte, jak z dálných Hoškovic vlečená slepice před ústím liščí nory už ztrácela odřené peří, jak odér ze svahu hlásí: „Ano, jsme doma, a večer razíme zas! Tak tady neokouněj“. Zvláštní prostředí – a dovedu si představit natvrdo alternativně, že pro jednou ve změně vedu tam lidi. Na Vítání ptačího zpěvu. Každý si zaleze dovnitř zvláštního dómu, pohodlně se usadí či znehybní, a počkáme si chvíli na pokračování příchodem narušeného života „hampejzu“.  Ano, i to je moje krajina severovýchodního Mladoboleslavska. Místa, jež lidem neříkají nic, a podobné nic pro ně i znamenají. Možná víc krajinu nezvládnutou, neukázněnou. Jaká však fatální chyba lávky! Právě snad proto ten bláznivý nápad s pozvánkou před chviličkou.

Z čerstvého rozhodnutí vyšší inštance je letošní (pro nás 20. – jubilejní) VPZ zrušeno.

Se synem nás to mrzí. Choďte na blog a do přírody (sólo). Inu, jsou síly silnější nás, silných.

Když nepadl rekord příletů, padají alespoň rekordy návštěvnosti blogu. Děkuji.

Hlášení z terénu by bylo strohé – slavíci chytat nejdou! To platilo dřív a platí i nyní. Když už ho člověk na některém hnízdišti zjistí, utratí fůru času, a stejně jede s prázdnou. Jak moc si ty prohry pamatuji z dob začátků přehrávání! I dosavadní letošní výčet, nesmlouvavě tvrdý, je věrný: První pokus vyšel, ale lokalita byla uzoučká a slavík při chuti. Při jednom z vrchních přeletů síť trefil. Druhý pokus jinde naprosto vyhořel. Na zkušeného ptáka nezafungovalo nic. Třetí o kus dál se povedl jen díky nasazení sklopek, které neznal a dlouho na ni nevydržel koukat. Čtvrtý (včerejší) dobře nedopadl ani přes spotřebovanou časovou náročnost. Slavík se občas připomenul jen kontaktním hlasem, že v místě opravdu je, nic ho ale nezajímalo. Je opravdu čas, nechat situaci dojít do fáze osídlení, a pak již mnohem efektivněji začít schytávat.

Hned, jak jsem vyjel u nás k rybníkům a chtěl pokračovat polní cestou dál, potkal jsem milé překvapení. Osobně jsem mu vadil, auto už ne, tak jsem ho vyfotil, jak se vydatně živí. Úplný kouzelník! Nikdy bych netušil, jak se o sebe tito ptáci na cestách i v takové zimě dovedou postarat. Na tahové linii jihem Kněžmostska je dudek na jaře pravidelně putujícím. Až jsem chvilku uvažoval, že bych před ním v předstupu natáhl síť a zkusil štěstí, ale zvítězili slavíci a cesta k nim. Tak se alespoň podívejte na obrázky ze setkání, vteřin pomíjivých…

A bylo mi smutno, vždyť tito ptáci u nás dřív běžně hnízdili. Krajinu jsme k nim zdegradovali a oni musí dál.

Tento den je ale významný slavíkářsky, proto se za ním ohlížím. Významnost jsem mu přisoudil sám, jde tedy o rozměr lokální, v kalendáři jej nenajdete. Vztahuje se k jedinému mimočeskému výsledku kroužkování, který můj výzkum k dnešnímu dni zažil. Možná už někteří tušíte – 14. dubna 2013 byl v rezervaci nad Pádskou nížinou pod Alpami okroužkován slavík ze Studénky. Ráno v pět, to znamená, že možná po noci, která ho v příhodném místě před rozedněním vyklopila. A italská kolegyně byla na jezerních lávkách správně a slavíka označila. Se spoustou údajů, jen s tím nejpodstatnějším ne. Nezaznamenala věk. Určil bych si ho sám u nás samozřejmě, jenže jsem jej chytil v čase pelichání v létě, kdy právě křídla před několika hodinami poslední stopu smazala. Nic nenadělám – a tolik by to bylo důležité! Vždyť jde o itinerář dodnes přetajemný. Kdy přiletěl hnízdit k nám nevím, to je chyba zas moje. Místo jsem řadu let nenavštěvoval (myslel jsem si, že zaniklo a cesta k němu byla vždy „z ruky“).

Dám připomínku též jednou fotkou, slavík se pak objevil i rok příští. Buďte zdrávi…

Blog včera zaznamenal nejvyšší letošní návštěvnost. Je radost psát pro tolik lidí. Buďte pozdraveni.

Zdá se, jako by první vlna slavíků byla doma. Pro vaši představu, vychází to zhruba na každé desáté hnízdiště. Ne, že by se chytáním nedaly objevovat věci a schytávat třeba i slavíky průtažné, ale čas bude potřeba k zmonitorování hnízdišť kompletnímu. Proto je dobré nechat ptáky „nalítat“, a objet hnízdiště potom. Až budou zpívat. To už budou mnohde přítomny i samičky, a takové kroužkování je nejefektivnější. Vy ale, pokud byste chtěli svá pozorování slavíků ověřit či diskutovat, piště na blog či mailem soukromě. Vyřídíme vše.

Hlásíte vlaštovky, návraty k vám do hnízd. Mnozí to prožíváte možná víc, než já slavíky a moc vám to přeji. Věřte, i mě to posiluje, hodí se mi poznávat podobné. Příroda je pro velikým parťákem a pomáháme si vzájemně.

Vrátili se čápi na obě podložky – bousovskou, kněžmostskou, a vlastně i ke Koprníku. Jen v Matrovicích nejsou, jak jsem včera zjistil, a nejsou ve Střehomi. Věc je složitější…

Jaro nemůže za naše problémy, tak jej vítejme dál srdečně. Nekončeme ani tak příšernou zprávou, že Klenice je už zase skoro bez vody. A to je duben! Pojďme se rozloučit zjištěním, že bělásci řeřichoví a žluťásci řešetlákoví i letos ještě houževnatě ozdobují dny návratu slavíků. Jde o obrázek z mládí a drží se, jako jejich krajina.

Buďte v pohodě, půjde-li to.

Posílám Slavičí háj. Kvete, co umí. Odpracoval jsem tam jeden předchozí slunečný den.

V ornitologii je to jinak, než bývalo v zaměstnání. Tady čekám na prémie celý mimosezónní čas. Mám ale jistotu léty vyzkoušenou, že když se přičiním, nějaké budou. Kroužkovatelé mezi příchozími, už vědí, o čem bude řeč. Kontrolní odchyty…

V zaměření na slavíky to ovšem není nic jednoduchého, pořizovat tzv. retrapy. Slavík prve označený, si pamatuje v mezích možného událost odchycení a dokáže se poučit. Na tom vládne široká shoda se specialisty mezidruhově. V mém zaměření je výhodou možnost kombinování odchytových metod. Lze použít sklopku i síť. S přehrávkou či – bez. Co když je ovšem region prokroužkovaný výrazně, jako ten můj? Takový slavík má zkušeností víc než dost, a dovede si, hned po odhalení záměru, docela snadno poradit. Nejčastěji nadobro ztratí zájem a uklidí se do ústraní. Čas běží, a vy byste potřebovali být už o kilometr jinde. Vzdáváte, a na to pták čeká.

To mne potkalo právě dnes, pod rybníkem Vražda u Matrovic. Nakonec jsem vzdal a jen tuším, kdo byl v křoví za neobměkčitelnou oponou. Kdybych nevěděl, nebo pochyboval, situace se opakovala hned v zastávce další. V Březně, za hřbitovem. Doma se na zahradním grilu už propékalo maso, síť byla ptačímu mazákovi pro legraci, znovu jsem v zoufalství sáhl po sklopkách. Před chvíli to nevyšlo ani s nimi, dvakrát to slavíci nezopakují! Ve větru dorazilo ochlazení dost citelné. Velikou naději mi vložilo do hlavy, jak průtažní ptáci horlivě začali sbírat potravu v podrostu. A už jsem chodil pro červenky! Podchlumím táhly vydatně. To muselo přinést body, jen vydržet. V tom problém nemívám, chytání mne baví. Když v těžko prostupném pralese odumřelých slivoní, se světélky nádherných petrklíčů, umlkl sporadický – spíše popěvkový – projev slavíka, sklopka s namodralou čeřínkovou síťkou měla vztyčený stan! Jak jindy uvítám, nepřeji si teď červenku. Už z dálky je však jasné, že bude konečně po mém. Následující vteřiny jsou pohledem pravdě do tváře – co je zač? No, samo sebou, kroužek v barvě hliníku! Vůbec si nepřipouštím, že by za těchto situací bylo na značce vyraženo něco jiného, než jsem předešle do zápisníku načmáral. Ano, pták bude zdejší.

Moc potřebný doklad – a podezření, co těžkne

Slavík byl označen jako dvouletý sameček v místě, 2. června loni. V čase před prvním svým kompletním přepelicháním. Takové peří 1K/2K (do pelichání) – tedy první, má rozměry v křídle a rýdováku „nějaké“. Ovšem, téměř vždy, podle mých zjištění pak nové (první velké dospělé) má hodnoty zcela jiné, které už pak u stárnoucího jedince meziročně „sedí“.

A teď se tedy podívejte na ono naměření: běhák, jeho délka se nemění, tedy – 27 mm. Křídlo – dříve 84,5 mm / nyní 88 mm. Ocas – prve 71 mm / nyní 75 mm.  Poměr 1.RL – dřív +4 mm / nyní +2,5 (veledůležité!). Poměr letek ve vrcholu – dodržen meziročně a už zůstane: 3.4.2.5.

Nemohl jsem si přát lepší kontrolní odchyt. Slavík, uvedený zde jako první (minule), byl víceletý, rozměry seděly na milimetr! Samozřejmě, že materiálů mám košatý sobor.

Na shledanou – tady ještě alespoň jeden obrázek z dneška.

Předem bych chtěl poděkovat za zájem o slavičí stránku. Dalo se čekat, že „jak to bude lítat“, na blogu bude živo.

Co bude dál?

Osvědčilo se nejvíc za roky výzkumu, nechat teď slavíky do míst nalétat, a připravit se na poctivé prochytávání míst. Zatím, i podle webu ornitologů, slavíků nikde mnoho není, ale každá další noc začne stav proměňovat. Po půlce dubna nás to uhodí přes uši. Ke konci měsíce už bude nutno skutečně tvrdě pracovat po hnízdištích. Kontrolou/návštěvou většiny lokalit jsem schopen už vyčíslit míru devastace hnízdišť. Zaniklo několik, není to dramatické. Některá nová určitě vzniknou.

Kdo by si myslel, že jsem na včerejšek už zapomněl, není to tak, a být nemůže. Zážitky ze setkání jsou silné. Jako odborník nejlíp vím, co ptáky všechno během života čeká, jak nelehké stanout za rok na známém místě. Pro mne snazší, u nich daleko obtížnější. A přeci se potkáváme. Tam, právě tam – je rozměr chvíle! Již dříve označení slavíci sice nenavýší seznam kroužkovanců za sezónu, pouze však krátkozraký, šel by touto cestou. Kontrolní odchyt je bankovkou, od přírody vstrčenou do peněženky. K utracení dle chuti. Sám efekt investuji podílem. Část k pověřovateli z Prahy, druhou pro sebe. Do archívu svého, do koše vzpomínek a vztahu k místům. Jak vidno, magnetická nejsou jen pro mne. I ptáci o ně stojí, vzdáleni kdesi k nutnému přežití. A to je i případ včerejšího slavíka z kontrolního odchytu. Přečtením značky a následným vyhodnocením údaje bohatneme. Vidíme o kousek dál. Nebo vzešel i nějaký otazník, ale tak to chodí. Tuží chuť po vědění dalším, příběh je teprve rozečtený. Volám si do hlavy na pomoc zkušenosti z odchytů předešlých, aby napověděly, jak objevený oříšek uchopit. Jak se s ním popasovat, dostat k jádru. Jedete krajinou, a říkáte si – jak to, že dokáže na takovou vzdálenost přivolat k sobě své děti? Nechme dnes příspěvek nedopovězený. Tímto nádherným otazníkem.

Jeden z loňských slavíků z mnichovohradišťských hnízdišť mne zaujal nejvíc tím, jaký to byl v ruce kliďas. Dal jsem mu jméno Pohodář. Nikam jsem si to nezapisoval, taková věc se pamatuje i v množství rezavého peří, jež člověk za sezónu prolistuje. Pohodáře jsem pohladil před odletem dvakrát, protože mne až dojal. Přišel mi, ke mně nenaštvaný. A on se dokázal vrátit!

A nejen to – je prvním! I když rekord nerozlámal, moc si setkání vážím. Nevím, kolik mu je let, označen byl loni jako nejmíň tříletý.

Pohodář ale nejspíš nepamatuje Dubový les, zánik hnízdiště. Může být ale tamní krve, docela klidně. Pamatujete – Slavík z dubového lesa? Když člověk chodí v těsném okolí, dva plácky dál existují – Strž a LIAZ (LIAZ je nyní diskutovaný), nemůže nemyslet na ty časy. Na psaní knížky, na šustění dubových jarních kabátů, na trnky, co tam všude v lemu rozkvétaly. Na slavíky. Na cestách po krajině mi je opravdu krásně. Jdem dávno ruku v ruce, je ku mne důvěrná, a já dojímavý. Tato slavičí setkávání, plná emocí z dočkání se, jsou zlatinkami třpytných potoků. Nelituji hodiny ani minuty, utracené v terénu! Budu tam chodit, dokud to půjde. Málokdo si dovede představit, jak vypadají následné kontroly lokalit jinde, když úspěch máte už v kapse. Jel jsem k Veselé za kontrastem kontrastů – smuteční vrba a Veselá. Ten strom na kraji louky za jezerem je olámaný, jak tyto bývají. Ale teď převisle rozevlátě kvete, zlatozelený. Vždycky v tuhle dobu tam musím přijít. Přehraju pár strof do křoví a nespěchám s odchodem. Vedle je řeka. Moje řeka Jizera. Její nálady jsou silou sil. Cítím v každém pohledu, jak mi pomáhá vyjít ze stínu ven. V proudech. Další lokalika slavíků. Řeka se tu hlučně láme o kamenné bradlo a kus cesty utíká. Tady bych postavil brod. Slavík ale ani tady není. Vždyť je jedenáctého, co bych po krajině chtěl!

Cestou domů mě veze Pohodář. Jen tak se ho nezbavím – to byl tedy odchyt! Měl jsem strach, že odletí, že se posune, že je tažný. Nekoukal jsem v tom spěchu na nohy, kdybych viděl kroužek, zpomalil bych. Komunikoval báječně, mohlo mne napadnout, že je doma. Kroužkovaní ptáci jsou těmi – k nám upovídanými. Tady má chytač prostor k růstu. Kroužky pomáhají!

Na závěr trošku zalžu. Poznal bych Pohodáře i bez kroužku, když jsem ho měl v ruce. Po nátuře…

Provoz na silnicích už zase sílí, přibývá zvířat, která za cílem nedorazí. Zastavil jsem auto a prohlížím červenku, zda třeba nemá kroužek. Pak ji odklízím z asfaltky do trávy kvůli důstojnosti.

Tento druh táhne teď intenzivně. Kolem kamenného dvojvrchu nad Studénkou bych jich napočítal hodně. Na konci dubna budou pryč a zbude několik místních.

Dnes jsem přečetl třicet slavičích hnízdišť, všechna jsou bez slavíků. Nevykouzlím je mezi větvemi, kdybych se rozkrájel. K nasycování lokalit schází týden a už lze prohlásit i letos – oproti loňsku se nic neuspíšilo! Prošel jsem před chvílí údaje v kabinetu, a ono je to v podstatě tak. Odmažu-li několik rekordmanů, odpovídá to.

Spoustu let si při tomto monitorování připadám nevytíženě. Člověk, který je zvyklý na pracovní proces, přešlapuje spoustu dnů před keři, pouští přehrávač, vypíná – a naslouchá. Letos nejsem podivným samotářem, spousta lidí v krajině pobývá kvůli obavě o zdraví. Nelze ovšem nad nulou vykřikovat, že můžu dát pauzu a počkat si pár dnů na jistotu. Člověk neví, co bude za další zatáčkou, třeba tam prvního rozezpívám. Je to vždycky loterie, logiku to nemá. Kalkulem se mohu snad těšit do míst, kde bývají tři – čtyři páry. Tam je přeci naděje silnější. Ale ono to nefunguje. Stavíte se rezignovaně posledním pokusem vedle mostu, kde ani není jasné, zda loni vyhnízdili, a úspěch třeba přijde.

V republice přibyly zápisy dva, což není moc. Opravdu je jasné, že u slavíků vše zůstává při starém. Což je poznatek dozajista cenný.

Je to trochu nezvyklé, když vyjíždím do krajiny Bakovska a vracím se z Boleslavska. Z rozbitých cest se práší, ale najdete v objetí řepky takovouto. Musel jsem zastavit, zalehnout a zexponovat tu neobvyklost.

Přesně tolik jsem projel hnízdních okrsků. První cifra značí návštěvy nové, druhá – kontroly po dvou dnech, na jednou již navštívených místech. Slavíci nejsou.

Výzkum, jeho váhu, si můžete vyzkoušet následovně: Kdybych prvně vyjel třeba následující pondělí, nádrž budu mít stále ještě plnou a práce v dílně splněno nad plán. Kdyby ale slavíci v křovinách už byli, nevěděl bych, že ještě ve čtvrtek tam bylo prázdno. Nevěděl bych, odkdy jejich přílet počítat. Takhle si projíždím hnízdiště a zapisuji prázdno. A věřte, prověřuji poctivě. Proto nestihnu za odpoledne víc, než číslo sečtené v nadpise. Vždy je třeba počkat chvíli, pak ještě jednou krátce zahrát, počkat – a pak se může startovat jinam.

Už jsem to tu psal. Místa, teprve čekající, jsou krásnější. O napětí. Podívejte, na ten krásný obrázek. Cítíte v něm tu ohromnou nedočkavost? Všechno se dívá k obloze.

Šel jsem po Studénce a myslel na italského slavíka. Kde je mu konec. Kvetou už trnky. Trnky nemyslím slívy, ty kvetou před nimi. Vůně trnek je taková stydlivější, ale květů po sluneční straně bylo bílo. A přeci ji přebilo něco nepopsatelného. Snad v půl kilometrové řadě v podrostu voněly fialky! Nikdy jsem nic podobného nezažil. Slunce je vyhecovalo, a přestože ani tam slavík nebyl, odchod jsem protahoval, jak to jen šlo. Kdyby veřejnost zažívala, co já – myslím, že by si krajiny cenila víc. Tohle jsou obrázky utajeného neskutečna! Babočky bílé „C“ se koupaly v bílých květech stále ještě černých větví, na zemi zlatily první petrklíče. Měly by zde stát domy – říkala před lety vrásčitá žena v šátku „na babku“, když sedala na nejvyšší mezi na lavičce. Už ji nepotkávám, a jestli měla pravdu, to se ukáže. Výhled odtud je fantastický…

Slavíci ještě nejsou. Mohu říct najisto – rekord ani letos nepadne! Zítra se zavírá první dubnová dekáda. Uvidíme, co bude dál.

Je zajímavé, jak se zážitky dokáží připomenout, když do situace vstoupíte po čase zas. Nyní třeba to objíždění hnízdišť… Tolik let podobné absolvuji, vždycky si říkám: „Proč nezůstaneš doma a něco prospěšného místo toho neděláš? Vždyť přeci zas nejspíš nezjistíš nic.“ Večer, když vystupuji z auta v garáži, je jasno – nemýlil jsem se. Je v podstatě devátého, rekord už znovu nepadne, trochu to bolí, ale za tím vykukuje podivná radost. Přeji si totiž tak nějak potajmu, aby rekord prolomen nebyl. A příliš se toho kolem slavíků zatím neděje ani v republice. Oni zas vůbec na uspišování příletů jiných druhů nezareagují! Ne, je jasné, že všechny nuly z výjezdů cenu mají poctivou. Nejsem z těch, kdo by kdejaké narezlé mihnutí za přehrávkou připsal slavíkovi jen proto, že tam je u toho člověk vlastně sám, a navymýšlet si může cokoli. To už by kopírovalo časy, kdy jistý kroužkovatel vymýšlel a padělal přes cestující známé, zahraniční hlášení svých kroužkovanců. Ano, i podobných úletů je některý člověk schopen pro obdiv a pochvalu. Já jsem to měl navíc vždy tak, že jsem zarputile chtěl zjištěného slavíka čerstvě dostat do ruky. A někdy to býval boj s časem, když soumrak byl pomalu na druhém konci křoví. V noci už slavíka nechytíte, kdybyste se stavěli na hlavu. Přestože třeba zpívá.

…………………………………………………………………………………………………………………

A ještě odjinud z hlavy, abych dnes nebyl krátký. Hodně jsem přemýšlel nad současným děním v našich životech. Při cestách za slavíky má člověk opravdu času dost i na podobné. Mám na sebe vztek a současně se odkopali pořádně jiní, kdo se rád pasuje do role všeznalých či snad funguje vědmou. Jak to, že nikdo současný stav nepředpověděl? Že jsem to netušil ani já, přestože si o sobě myslívám, že cit mám vyvinutý? Vždyť to je dnes tak jasné! Dokážete si představit, jaká by nastoupila kariéra, umět opravdu podobné? Ne, nikdo to nesvede, nic takového neexistuje, teď se to v nahotě ukázalo a doufám, že lidé prohlédli v disciplíně podobně, jako já. Zklamal jsem se v předvídání. Kdyby nic jiného, alespoň následně bude k vidění všeliké kličkování těch, kteří u toho i přes čerstvě odkryté neschopnosti budou chtít zůstat. Já na to nemám. Kopřivy tedy i pro mne za odměnu!

A přeci je tady naděje! Instituce, v níž jsem ty kopřivy pořídil. Už dokonce někde píší, že červen by mohl epidemii konečně zastavit. Snad nás v tom tedy sluníčko nenechá. A pak bych poprosil, až bude vypáleno – trošku té vody pro krajinu. Začíná už zase chybět.

Zde mezitím vyšel psaný text o modráčcích, můžete hned přeskočit: https://avifauna.cz/modracky-jsme-si-zaslouzili/