Rušen pak chci být co nejmíň

Žádné komentáře u textu s názvem Rušen pak chci být co nejmíň

To mne napadlo, když jsem posledně zmizel v křoví za slavíkem. Je to můj objevený svět, který mne přejemně odvléká do stavů opojení, školí, obohacuje i ovládá. A uzdravuje, věřím v to 100%ně.

Hned jsem si také vzpomněl na poslední přednášku (která se ještě mohla uskutečnit), kde jsem to, co čtete v nadpise, viděl aplikované v praxi. Trojrozměrně. Od dívky, která seděla s kamarádkou spíše vzadu. Naslouchala, ale do průběžného fóra se nezapojovala. Najednou se však přihlásila a vskutku promyšleným dotazem včlenila. Až potud běží standartní obyčejnost, takhle to za roky znám. Ona ale kamarádce, která hned po otázce, k ní chtěla mít svoji větu, naznačila prstem vztyčeným před svou pusou, že teď určitě ne. Teď, že prostor má ona! Důležitý. Odstartovala totiž její chvíle, vždyť sebe přihlásila o vědomostní posunutí dál. Ano, byl jsem ve škole, kde přesně tohle staví hned za otevřené dveře, překvapit by to nemělo – ostatně, nejsem v takovém prostředí prvně. Ale nezapomenu zážitek nikdy. Jsem člověk, který velmi aktivně všímá si lidí, společnosti. To jaksi přibrané k slavíkům… A neřeknu hloupost, že i pro taková očekávání mezi lidi s tématy chodím.

Soukromí to se slavíky v hustých křovích ovšem být vždycky nemusí. Právě v těch Dolcích, kde bochníky trnek s vtroušenými letitými stromy jsou rozlehlé a cesty dovnitř nevedou, svítily zdálky tři zmačkané krepové kapesníčky. Úplně v nitru, k nepochopení. Přibývá nyní těchto efektů po krajině jistě, jak lidé venčí těla v doporučeních, ale že někdo proleze trnkovými větvemi tunýlkem od zvěře do samého nitra – myslel jsem, že tohle provádím akorát já se sklopkami! Ještě, že jsme se v záměrech časově neprotnuli, i když – i podobný případ jsem onehdy v rádiu decentně uvedl. Bylo před Silvestrem. Teď ovšem bez humoru – rád bývám po křovích sám. Obstoupen Světem ztracených. Nad hlavou bzučí včely a ptáci vás čerstvě integrovali. I slavík se obyčejně brzy uklidní, a vy můžete začít promýšlet podraz. Mimoděk vnímáte, jak z dálných Hoškovic vlečená slepice před ústím liščí nory už ztrácela odřené peří, jak odér ze svahu hlásí: „Ano, jsme doma, a večer razíme zas! Tak tady neokouněj“. Zvláštní prostředí – a dovedu si představit natvrdo alternativně, že pro jednou ve změně vedu tam lidi. Na Vítání ptačího zpěvu. Každý si zaleze dovnitř zvláštního dómu, pohodlně se usadí či znehybní, a počkáme si chvíli na pokračování příchodem narušeného života „hampejzu“.  Ano, i to je moje krajina severovýchodního Mladoboleslavska. Místa, jež lidem neříkají nic, a podobné nic pro ně i znamenají. Možná víc krajinu nezvládnutou, neukázněnou. Jaká však fatální chyba lávky! Právě snad proto ten bláznivý nápad s pozvánkou před chviličkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *