Zaměřeno na slavíky

Teď už je lepší počítat místa bez slavíků, ještě taková jsou. Docela smutné obrázky. Všechno, co bylo nachystáno k uvítání, jde do popelnice, nikdo se k oslavě nedostavil. Právě slavík je od slavení, a pokud někde zahynul, místo je samo. Žantovská pole – a zdvojená lokalita Pod skalou. Bez zpěváků. V záloze tam jsou šeříky, to až se objeví nějaký mladý náhradník. Rozkvetou ony, a k oslavě zavoní.

Jinak ale, kterého jinde jsem objevil, toho jsem nakonec chytil. A dva dokonce zkontroloval! Kontrolní odchyty jsou většinou těžce vydřené, ale nejcennější. I dnes to bylo tak. Poznat se to dá hned při příchodu, jestli je pták neznalý či zkušený. Když vás svou prohnaností v místě pořádně zdrží, teprve vidíte, o kolik víc lze vyzkoumat. Slavík poslední v řadě je divný, stále zpívá jedním směrem, do střetu nechce jít a ve sklopce skáče první letošní samička. Nejspíš tříletá.

Dávám jí kroužek, on mne sleduje v ústraní cesty, když ji pouštím, upaluje za ní. Zdá se mi, že je tam sotva pár hodin, příliš se ještě neznají. To on se bude snažit… Pak vlezl do sklopky taky, ať už to mají z krku a odrazím pryč.

Kolem táhnou krutihlavi, jsou v krajině rychlí a hlasití. Slavíků z mnoha míst regionu hlásíte dost a jeden začátečník zpívá teď před půlnocí tady z mlýnské zahrady!

Cestu pro materiál jsem si prodloužil o kilometr.

Zem má dnes svátek, tak bych se sklopkařsky dotkl rád její země. Důvod byl hned, slavík do sítě na cestě odchytit nešel. Zahrabal jsem dvě sklopky motyčkou do svahu a šel se schovat. U jedné se playbackem zpívalo – marně. Opilo mne sebevědomí. Slavíka jsem po půlhodině viděl přečteného – že když nejde na síť s přehrávkou, nejde do sklopky podobně, nevlezl ani do tiché vedle, bude zkušený. Přesvědčení sílilo. Jak ovšem vysvětlit jeho bídný zpěv? Jednoduše – ještě neměl čas se rozezpívat. Zabalím, a odjedu pokračovat v práci. Tichá pastička v záhonku svahu je ovšem aktivní, sklaplá! Bude to zajímavé, pokud se pod síťkou zarezaví. Rezavělo, a zajímavé bylo. Prohrál bych boty! Nevýrazný, neznámý „polozpěvák“, loni někde vzešlý, kroužek pro něho právě hledám.

Dávno vím, že chytačské teorie, jsou někdy stavěny mylně. Člověk se nechá dost snadno unést, a každý další z signálů cítí podpůrným. Jak i dnes vidno, vůbec tak nemusí být.

Velmi pravděpodobně dochází v místě k střídání generací. Starý, kroužkovaný a několikrát kontrolovaný slavík, se už nejspíš nevrátí. Objevil se mladý, možná stejné krve. Kolik jen všemožných, jsem tady u Nedbalky, za roky pochytal!

Doba, kdy jsem chytal v jednom kuse od prvního příletu, je pryč. Míval jsem mnohem míň lokalit a mnohem víc času. O archív nemusím mít strach, ten ty nákladné výsledky hlídá. Díky němu vím třeba, že na hnízdištích první staří samečkové – byli-li bez kroužku – neznamená to dnes v hodnocení vůbec, že by „domácí“ musel být po smrti. Kontrola za pár dnů odhalila, že starousedlík prostě jen nebyl z nejrychlejších, ale už dostatečně rychlý k vypořádání se s obsazeným místem. Jak to „zpozdilý domácí“ dokáže, dodnes nevím, ale případy posbírané mám.

Využiji přestávky k rozvržení si scénáře letošní sezóny, zatím spíše jara. Několik dnů třeba počkat, až se ona škatulata vyřeší. To už budou v místech i partnerky zpěváků (některé), a zásah do hnízdiště má větší váhu. I když po letech práce mohu v poklidu říct, že „zásah“ zásahem není a jsou ohrožování docela jiná. Mnohdy právě ta, která by bez návštěv nebyla nikdy pojmenována. Tedy, s pocity omezování, si rozhodně u slavíků hlavu nedělám.

Těším se na výsledky tipování. O tom řeč ještě nebyla. Je zábavné mít v oblasti „naťuklá“ místa, kde si myslím, že už letos slavík zazpívá. Jsou jednak buď drobnější – sílící, nebo křísící se. To je pak teprve pocit, když líčím na neznámou zem, právě rozečteného plácku. K neznámému osídlenci. A někdy, vzhledem k enormní prokroužkovanosti, nestačím opravdu koukat, když slavík je označený. To pak je cesta k archívu napínavá.

Vím, co se tam děje. Co kvete, voní, kteří ptáci se za sousedy uvádějí, představují okolí. Jak stromy připočítaly kroužek obvodu a keře zkadeřavěly. Jak všichni věří, že mrazům letos utečou. Kopřivy, jak spěchají pro ptačí ocenění. Až samičky rozloží při nich stavební manuály. Ty pozdější prvně, nedočkavé klidně už pozítří. Vím dokonale, co se po hnízdištích děje, běží-li čas bez karambolů. Nemusím tam akutně být. Ale těším se. Takové jsou mé dny současnosti, když se od židle zvedám a padám do práce.

Ještě aktualita čerstvá:  V Německu (region Schwaben) nalezen slavík obecný, označený loni v máji v Praze.

A ještě jedna: Celý život jsem pozitivní, ovšem – jen nyní, aby se to člověk bál říct!

A poslední: Zítra překlikněte na – Avifauna.cz – za čtením o slavíku tmavém. Je to za dveřmi.

Nevím, jak to nazvat líp. Ornitologické přemýšlení stále ještě neopustilo událost posledních dnů v zdejším kroužkování, nyní hledám záchytné body – jak zjistit původ slavíka, v létě chyceného v háji. Jednu možnost naznačuje titulek – jinými slovy – že by se povedlo po cestě zotaveného slavíka najít prochytáváním v zdejší oblasti. To začne před koncem dubna, uvidíme. Druhou možností je naděje, že odvodím původ z archívu, s platností silně bez záruky. Lepší ovšem něco, než nezkusit nic. Už jsem hledat začal. Zábavné i vzrušující to je v tom, že kontrolní odchyty vesměs dokáží navodit konkrétní situaci, paměť mám kupodivu pro tuto činnost dobrou. Listuji a vyhledávám údaje vztažené k mladým slavíkům obecným. Není nemožné zjistit, kdy se rodiny rozpouštějí a mladí odlétají na potulky. Několik lokálních výsledků mám přímo skvostných. A pak tu jsou novodobé odchyty v noci, to už je pokladnice též velmi hodnotná. Inu, čas pro výzkum přidělený, nechce být nijakým lakomcem.

Většina z čtenářů tuší, co to je za nádhernou práci. Probírat kapitál, který nikdo nemá. Žít přitom mnohé z chvil pozpátku, uklidněný po výsledku dohlédnutí. Že věci dopadly dobře. Proto jsem schopen už vidět i první mladé slavíky ve vzduchu nad regionem. Dosud to byly jen zápisy schytané v houštích, teď jsem za nimi na letních křídlech. Který je ještě na potulce, a který už odlétá? Mohl být ten z patnáctého srpna ještě odněkud od nás? Listuji a pročítám dál… Porovnávám se zkušenostmi jinými, věřím si. Když ne teď hned, až přichytám. Stojím o další indicie, vím, že i v těch datech dál ještě poschovávané jsou. Je dobré od tématu odcházet a po čase vracet se znovu. S hlavou odladěnou. Dovede totiž začínat jinak. Z úhlů, které mne posledně naprosto nenapadly. Posílá hledat do jiných přihrádek, míchat neuvěřitelnosti. Tedy nápady, které se prve divnými zdály. Hledat k podezírání oporu, pak zkoušet třeba jen na chvíli po cestě jít. Vyvozovat úkoly nové – a plány, nebát se přepisovat. Měnit a doufat v posuny o milimetr. Zpátky podezírat, nachystán být znovu klidně vše přepsat. Publikoval jsem slavičí pelichání. Dnes už vidím nedostatky. Odprezentoval bych téma rozhodně jinak. Trochu to mrzí, „patrona už je vystřelena“ a jiné jsem k dobytí cíle neobjednal. Až tak nazpět vracet se nechci. Alespoň tedy ne v nejbližší budoucnosti. Jak ale dělat to líp? Toť úděl nás – amatérů, kteří jsme postupy nestudovali. Proto krůčky jen milimetrové. Za 37 let ovšem už to je i nějaký centimetr! Což jistým pohybem přeci jen je.

Nelze očekávat, že by slavičí blog nyní řešil téma jiné, než první zahraniční hlášení.

Co dalšího lze vysledovat ze situace, uvedené na kartě? Třeba to, jak je pro v noci migrující pěvce (tak nějak nově) důležitá mozaika rozsvícených měst. Dnes (nebývalo tak ještě docela nedávno) jako by se „hvězdná obloha“ zobrazovala nejen nad křídly, ale i pod nimi! Ano, jsou to ona rozsvícená města a jiné novodobé konstanty na mapách tažných ptáků. Z archívu už mi spěchá naproti událost, kdy mladý slavík na odletu, okroužkovaný (ve dne) u rybníka Pátek na Budách, se začátkem září zabil v noci/nad ránem ve Škodovce o plochu skleněného nadchodu k šatnám. Proč letěl do svítícího města? Nyní se podívejte na mapu z Francie, vztaženou k čerstvému hlášení. Není to stejné? Zde navíc atraktivní řeka…

Díky dnešní technice bychom pod stromy byli možná i schopni nalézt skleněnou plochu, o kterou se rezavý cestovatel přizabil. Jsme díky hlášení najednou uprostřed velkého města na řece Lot, a zamýšlíme se nad průtahem ptactva krajinou. A jak už bylo zmíněno posledně – i nad lidmi nelhostejnými, vzdělanými, kteří vědí, jak se v dané situaci zachovat. Jinak bychom dál nevěděli nic.

Ano, světla velkých měst jsou opravdu jako ony pověstné majáky. Stačí se v noci podívat od Dolního Bousova na západ k Mladé Boleslavi. Zář Mladoboleslavska! Toť značka komunistických novin dřívějška i současný fenomén nočního obzoru. Takový ptáci – nejen, že nepřehlédnou, ale ochotně včlení do navigací. Slavík je pták výrazně noční, napsané se jej týká dvojnásob. Města dál naštěstí drží jistou úroveň zeleně a ptáci si v takovém prostředí mohou odpočinout a nejspíš i občerstvit. Je to i případ dnešní.

I tento text dnešní je napsán pod vlivem. Zahraniční hlášení patřilo právě mladému slavíku. A včera se mi podařilo (nebyl jsem v republice sám) odchytit prvního takového navrátilce z jihu. Můj přiletěl do Bousova na jedno z pravidelných hnízdišť. Jistě, tací ptáci nemusí v místě zůstat, ale myslím, že pokud tam zpívá jako dotyčný a chová se „domácky“, bude z oblasti, pokud ne z místa přímo.

Pojďme se podívat na peří těchto ptáků, čehož se využívá při určování věku. Zde fotografie ze včerejška celková, detailní pohled na křídlo i rýdovák.

U jarních slavíků lze během určování zpravidla zvítězit a jasně rozhodnout, je-li pták loňský či starší. Už je to na blogu několikrát, ale není na škodu si moment připomenout. Krovky na křídle mají více či méně výrazné skvrnění barvy odlišné od podkladu, peří je v obrysech užší, více opotřebované. Pro stav většího otěru vidím dva důvody: Mladý jedinec nosí v tuto chvíli velké peří déle než jeho rodič, strýc i ve stejné kategorii vzdálení příbuzní – a také je jeho peří méně kvalitní (narostlé z hnízda). Slavíci pelichají totiž jen 1x v roce (před odletem).

Jak hnízdní doba postoupí, problém kroužkovatele začíná kynout. Peří hnízděním trpí a opotřebovává se u všech celkově. Determinace je těžší. Teď je však sotva čas příletů, pusťme se do třídění. Mladí už budou ve vlnách statečně rovněž přilétat.

A rád bych tedy ještě dodal, že jsou borci. Odletět do prázdninové tmy sám bez pomoci znalých, najít zimoviště a z něho umět odrazit včas a k tomu neminout cíl kdesi předaleko, to je k ocenění! Rozpoznat skleněnou tabuli a v poslední chvíli alespoň přibrzdit proto, aby náraz ve Francii s pomocí lidí přeci byl k přežití, to též není jenom zásluhou štěstí. Jiní v archivu na fotkách takové neměli. Přihoďme k hlášení tedy ještě pár úklon navíc. K lidem, i zvířatům…

14. dubna se slavík po úspěšném přezimování v Africe objevil po přeletu Gibraltaru a Pyrenejí v nížině řeky Garonny, stranou Biskajského zálivu. Tedy výrazně na západ. Jako by příčný horský masiv přeletěl po jeho západním okraji, odkud vedu v archívu cenný kontrolní odchyt víceleté samičky rákosníka obecného rovněž z Dolnobousovska (kontrolována nedaleko Pamplony – Baskicko), v návratu domů. Rákosníci obecní mají podobnou migrační mapu jako rezaví slavíci. Ptáci pak odtud pokračují – buď dále na sever (k nám přilétají od západu), nebo musí uhnout k údolí Rhóny a podhůřím Alp dorazit od jihozápadu. Ať tak či onak, opisují na cestě výrazný oblouk, kdy snazší návrat mají ptáci z cesty jižní, přes Apeninský poloostrov.

Diskutovaný mladý slavík byl odečten po nárazu na sklo, který nakonec přežil. Město leží přímo na řece, nepochybně zde vládne čilý ptačí cestovní ruch. Pokud vše dobře dopadlo a pták opravdu mohl v postupu pokračovat, dnes velmi pravděpodobně už na prvním svém hnízdišti zpívá. Ze Slavičího háje s největší pravděpodobností není, možná ani z Čech, může být polský, z areálu až po hranici rozšíření druhu, končící hybridní zónou středního Polska. Za přispění výrazné představivosti se mohlo i stát, že nad místem okroužkování před pár dny znovu přeletěl! To už se ovšem nedovíme.

Co říci závěrem?

Je skvělé, když lidé jsou přírodě nakloněni. Pak právě i odraženého pěvce včas zvednou, vidí-li, že je naživu, a pomohou, pokud to jde. Než všechny předběhnou kočky či psi. Znají, co s údaji na kroužku provést. Jsou jistě zvědavi na hlášení, po zásluze. Jak krásné by bylo na konci příběhu „jedné polepšené ptačí cesty“ sdělit dodatečně – slavík hnízdí tam a tam na Mladoboleslavsku! Byl tehdy na odletu kupodivu zdejší. Kdo ví, mám na to nádherné hledání celý český slavičí rok. Čtyři měsíce.

A to jsou královské dny v nočním chytání! Nad naším územím dávno tah běží naplno, ke konci měsíce spadne téměř na nulu, slavíci to během prázdnin stihli.

Po Slavičím háji se dávno rozhostila tma, je teplo, ležím na celtě vedle auta. Předešlé noci se nachytalo dost, tentokrát uvidíme. Podmínky jsou stejné. Hvězdy se rozsypaly po obloze, kostel svaté Kateřiny pár kroků za náměstím vtahují do centra světla pomocná. Město na Klenici k půlnoci tuhne. Až na slavičí zpěvy. Jsou dva, od letošního roku 19, a míří šikmo k horám. Od města pryč. Produkován je slavík tmavý vzadu u sítě přes rákosinovou svodnici na můstku, a přímo ve vrbových třtinách ptačího parku sóluje slavík obecný. Punkty jsou od sebe vzdáleny zhruba sto metrů. Z noční oblohy občas ke zdroji sletí některý z rákosníků či cvrčilka a síť ji nabídne ke kroužkování. Hodinu před rozedněním se zdá, že sad se plní ptačím dorozumíváním. Pobídky zafungovaly. Už se rozednívá, už vidět k sítím a hvězdy kdosi z háje poklidil. Přichází čtvrthodina pravdy. Má-li se uspět, musí sítě tančit. Okroužkováno bylo z pytlíků za mladičkého rána 24 slavíků obecných + 1 tmavý, co přiletěl v noci. Tedy čtvrt sta, a mezi nimi jako (málem) předposlední – i slavík klíčový. Určen jako tohoroční mládě, tedy na cestě poprvé.

Zbytek dne do setmění strávila většina ptáků nejspíš v okolí lokality. Noc další je zvedla do neznáma. Odletěli, jako odletěli ti, den předešlý. Jako k cestě pokračovali i další, pochytaní následně v létě. Jedno místo na mapách jejich cesty bylo všem společné – Slavičí háj u Dolního Bousova. Ten, který si nálezce v dubnu roku 20, přečetl na kartě hlášení z Česka. Místo, které začíná ukazovat kvality ve vztahu k opeřencům.

Až pozdě do noci budu postupně tvořit text dnešního příspěvku.

2657! To je počet slavíků, které bylo nutno okroužkovat k získání prvního zahraničního hlášení. Uběhnout muselo více jak 37 let.

Pozor, nesměšovat výsledek se zástihem zahraničního kroužkovance. Takový v archivu jeden už je, a blog o něm mnohokrát referoval. Dokonce i zcela nedávno.

Současné hlášení se zakrytím některých údajů dávám sem hned, ať si jej můžete pročíst. Diskutovat jej ovšem budeme, až na něj přijde řada.

Nejprve vás pozvu do časů odchytu zmíněného slavíka, za stavu, kdy člověk netuší, co se následně může stát. Kdybych to tušil, s chutí bych se s ním vyfotil.

Víte, co umí? Má své vnitřní hodiny i kalendář. Má nade mnou moc – a ví, proč to dělá. A já na tu spolupráci tenkrát přistoupil. Stal jsem se zajatcem křídel i jejich krajin. Společné domoviny.

Dnes mi znovu vlezla k volantu, když byla zakázka zaměřena. Domů se nepojede. Na to je příliš krásně. Ví na mne dobře, že náčiní mám vzadu nachystané, že problém nezpůsobí. Ornitologie.

Je jedno místo, které – když trefí se čas – jde o neskutečnost. Co tyto slavičí plácky dovedou udělat pro ptačích zpěvavců krále, je až dojemné! Křáčí u cesty? Tak se na ten přeskvostný „květák“ podívejte! Každou hodinou, nejbližší nocí, už musí ryšavý mistr dorazit! Pokud se nevrátí, kdy život neudržel, najde se za jara jiný.

V druhém vstupu pojďte o kousek dál.

První a jediný slavíček, který se přihlásil pobytem, je od Horních Stakor. Hnízdiště s tradicí. Panika mne plácala po zádech se slovy: „Zase jsi vedle, co? Zase nenachytáš!“. Vše jí šlo na ruku, nešlo mi to. Auto nechávám daleko a vždy je dilema, co s sebou vzít na rameno pro případný odchyt. Sem slavíci pospíšit umí, takže ta nejkrásnější „komplikace“ je na pořadu raz dva. Vzal jsem sklopky a jasně promáchl. Chytit nešel na ticho, ani s hlasem. Tam, ani tady. Ale zpíval, to ano. Tedy začínal, velká sláva to nebyla. Je tam hezky, při hraně plechového města. Kolem taková pohlazení, jako že hrstka usedlostí nedaleko, jmenuje se Chaloupky. Co tomu říkáte? Tady leží moje slavičí okrsky – lépe řečeno – tady taky. Muselo dojít na to, čeho jsem se bál. Zpět k autu pro síť. Už ale v tichosti, bez pobídek. Mistr mne zná a rozsvítilo se mu čerstvě před chvílí. Zahrál jsem na moment a výsledek je tu. Kroužek nepřekvapuje. Hlavně se mi slavíčka podařilo konečně vyfotit, jak jsem si řadu let přál. V pozici této…

A potřeboval jsem tentokrát slunce, abych ukázal perlení peří. Slavíci jím přizdobují skromněji jevící se šat svatební. Úkaz, kterému od vědy docela zatím chybí pozornost. Tak si mistra pořádně prohlédněte. Protože byl okroužkován jako víceletý loni, letošní srovnání biometriky sedělo do puntíku. Co ale nade vším vyčnívá zas a znovu? Chyceny mám letos slavíky tři. Dva se nepodařilo lapit. Všichni měli kroužky z minula. Pojďme tady na jejich blogu pár vteřin v tichosti přemýšlet nad sílou, která za návraty do místa předešlého hnízdění stojí. Z ohromných dálek – přes poušť, přes vodu i přes štíty veleskal, domů. Do houští k Boleslavi, ale třeba i na Kladensko, jak zavolal kolega tamní.

Začněme – teď…………………………………………………………………………………………………………….