Rubrika: Články

Jestliže se mě nedávno redaktor novin zeptal na nějaký ten příběh se slavíky, nebyl to problém.

Modráčků jsem potkal během mého chytání zlomkem oproti slavíkům obecným, ale příběhů míň není. Dlouho bych mohl psát.

Jeden se mi připomenul teď, když jsem hledal materiál k Obrazovému průvodci určování věku slavíka obecného, který se objeví na kroužkovatelském webu zkraje měsíce.

Jde o modráčka tady od Kněžmostu, kterého jsem chytil 17. 4. 2008 po půl čtvrté odpoledne v rákosí před vrbou. Takhle tehdy vypadal.

A my si teď můžeme „přehrát“ ten výsledek kroužkování.

Ten sameček měl kroužek z Itálie, což by samo o sobě nebylo nijak unikátní (výsledků u tohoto druhu slavíka je dnes už početně), ale když jsem se po letech začetl do karty hlášení (dříve jsem byl nedbalý), objevil jsem v poznámce datum následné kontroly kroužkovance v místě. Pochopil jsem, že nepůjde o chycení na jarním tahu Apeninským poloostrovem nýbrž o zimoviště! Když se tam totiž dnes člověk podívá prostřednictvím kvalitních mapových vyhledávačů (což dřív tak nebylo), pochopí, jakým je místem region Latina jižně Říma. Kraj plný zavlažovacích kanálů s doprovodnou zelení, lagunami – prostě ráj! To modráčci po světě jistě hledají.

Nebylo to pro mne tehdy úplně snadné rozhodování stanovit věk modráčka na 2K když znaky mírně kulhaly, ke všemu byl nezvykle „barevný“ a „hliník“, ten mi taky nepomohl. Jak oni ti ptáci poskakují slatěmi, bahenní soli s kovem reagují a kalí ho do rezava.

„Nosí kroužek dýl, nebo ne?“ Řešil jsem na mezi nad rybníkem Brodkem. Tu „dvojku“ jsem mu nechal a čekal, co přijde.

Jsou to v ornitologii nádherné okamžiky, takováto domnívání se – čekání – a dočkání se. Třeba. Člověk přitom myslí na kredit – jasně, dalo by se na dálku s kroužkovatelem polemizovat, vymýšlet různé důkazy a nechat to potom „do ztracena“. Svět by se nezbořil, takových neshod archívy znají!

Nikomu jsem neříkal, jak to byl pro mne docela oříšek v tom odpoledni, držel jsem slavíka v ruce o minutu dýl. Pak přišlo hlášení a na něm stálo důkazem, že pták byl označen v předjaří toho roku jako dvouletý. Nechci se tady patlat nějakou „třešinkou na dortu“, je to omleté – spíš řeknu, že to hlášení bylo příjemnou tečkou za setkáním.

Neměl jsem čas, věnovat se druhu během jar a i v létě rákosí dost šidím. Všechno jsem definitivně vsadil na „ryšavce“.

Takovým ještě nadrozměrem může být, že když přišel první (a jediný, stejně jako ten modrák) slavík obecný se zahraničním kroužkem, bylo na něm v záhlaví stejné OZZANO. Tedy zase pták u moře označený ale nemístní. Ukazuje se přitom, jak ta italská „bota“ je pro slavíky důležitá. U toho obecného ze Studénky, co se na ni vrátil hnízdit, jsem zjistil, že ještě chvíli před koncem století se v místě slavíci patlali lepem a končili na tržnici. Jak radostné zjištění, jak důležitá změna! Dnes se u toho jezera učí studenti na chytacích lávkách u sítí stejné slavíky poznávat a při kroužkování jim porozumět. I koukat nad pětašedesáti kilometrovou hladinou kams přes zvedající se velehory a hádat možné výsledky koordinovaného výzkumu.

To si myslím může být laskavý závěr vstupu, čerstvě jarního.

Je dvacátého března podvečer.

Pár minut před půlnocí přijde jaro. Dočkali jsme se.

Nikam do přírody ještě nechodím a tak čtu těch pár fungujících webů lidí, co ven už chodí. A taky stránku o příletech a zástizích, tam už je psáno o modráčcích. Tady bývají první kolem třiadvacátého v močálech. I když, může se to uspišovat za roky, co se jim nevěnuji.

Už odtamtud volají jeřábi, dokážu si představit, jak to tam vypadá.

Teď o mé besedě tady v Kněžmostu toho prvního dubna mám nachystáno spoustu obrázků právě ze slati. Rád bych lidem ukázal, že to, co jsem pro modráčky v 80. letech s dvěma druhy zachránil, má cenu i dnes a snad ještě větší. Téma poběží od Humprechtu k Jizeře a zatočí se nad Kněžmostem. Pár odskoků jinam a skončíme zase tady, doma. Nikdy jsem se na akci tak nepřipravoval jako teď. Nikdy jsem tu nepřednášel, nebesedoval. Zvláštní. Poslední třetinu věnuji králi pěvců. Zazní i ochranářský apel. Ukážu lidem, jak mizí slavičí hnízda. To ještě neviděli.

Do prvního jarního dne jsme stihli v Slavičím háji vyvěsit se školáky budku. Vyrobili ji šesťáci o dílnách. Je pro sýkory, snad se to povede. Spolupráci už teď chválíme.

Když slunce zesláblo, zakryto zčásti měsícem, byla obloha divná. Na západě, jako kdyby se furt zatahovalo k dešti, ale žádný nepřicházel. Pak se to zlomilo a světla přibývalo. Tady je obrázek toho zlomu, fotil jsem to přes svářecí sklo přímo z kovárny.

V stárnoucím předjaří už toho moc nestihnu. Jen dopsat tenhle text.

Možná bych mohl zmínit, co všechno už v zahradě, anebo poblíž sídlí.

Oba druhy vrabců, konipas bílý, konopky, zvonci, hrdličky zahradní, špačci a zpěvný drozd, sýkory koňadry a modřinky, odněkud sem po letech přilétají v páru mlynaříci, byla tu sojka, holub hřivnáč, nechybí kosové a to je zatím všechno. Jo, ještě se tu ozývala pěnkava a červenka a od mlýna střízlík. Žluna zelená a strakapoud taky odtamtud.

Provedl jsem úpravy jezírka, ale ty podstatné už musíme odložit.

Z vrchní vrstvy černozemě máme zatím jen zlomky keramiky glazované, o štych níž pak neglazované a kus mohutné kosti, zvířecí. To si vzpomínám, že kostí se tu při kopání základů nacházelo hodně, koňských i hovězích. Tuhle bude muset někdo určit. Chceme k tomu přistoupit zodpovědněji. Je zajímavé, že v té hlíně nejsou skoro vůbec kameny, jde o nějakou náplavu, řekl bych přímo bahenní. Vím, že když se projde tou havraní slojí níž, pak přijde písčitožlutý jíl a přesně na tom rozhraní to čpí plynem, leží tam jasanové listí nezetlelé, větévky a větve, no a fůra všemožných drobností.

To je knížecí most přes močály při dávné obchodní stezce – Kněžmost. Každý metr země by měl k nám takových sdělení, jen kdyby se našel někdo naslouchavý, příliš nefantazírující a zodpovědný! Ten, jaký dosud nepřišel. A tak si tu naši „konzervu“ opečováváme, ony základy dřevěné stavby konzervujeme pod hladinou – a věřte, tak výrazně romantické duši jako je ta moje, se tam blaženě sedí na klenuté lávce, nad těmi dějinami. Do toho nedočkaví opeřenci, všichni by se chtěli v té vytvořené mělčině cákat a já jim to hatím.

Beru do ruky listový pruh orobince, myslím při tom na nedaleký Bakov nad Jizerou, kde je snad jediná mystryně, která to s ním ještě umí: A jaká tam bývala dílna! Orobinec se mi vine po prstu, krásně se „obrábí“, jen to s ním neumím.

Doutníky jsem radši sklidil a spálil v kamínkách, popukaly a už by se byly dávaly vzduchem pryč. To jsem nechtěl.

Stulíky, které jsme sem zavlekly s vodou se slunkami, už se zelenají. Dřív než lekníny na straně druhé.

Zítra bude jaro! Stmívá se, venku zpívá kos, že se letos vůbec nedočkal sněhu ze závějí.

Už to je fajn.

Špaček dávno, drozd se vrátil předevčírem. Ještě nezpívá, dohání síly a nebo se jen prostě těšil na nějakou tu krajovou specialitu. Skáče v trávníku a přivádí jaro.

Vychystal jsem první letošní reklamu na moji krajinu a slavíky v ní.

VÍKEND DNES, tenhle magazín MF přinese příští sobotu krom nějakého širšího pojednání o ptactvu i zdejší slavíky. Bude to stát za to. Dopadlo to s redaktorem, kterého obdivuji a na kterého jsme si se slavíky už od jejich odletu mysleli. Že bychom byli zvědavi, jak zrovna tenhle člověk… ..A zpracoval to báječně. To budou mít reklamu! Jste-li někdo poetickou duší, jen líp. Mám ten text, nejradši bych alespoň úvod dal, ale radši ne.

Budou na jedné stránce, musí jim to stačit. Už jsem za ně poděkoval.

Moc jsem chtěl tam dostat i Slavičí háj a slavíka z naší zahrady, příloha ale není nafukovací.

Poprvé bude někde napsáno, kolik jsem jich vlastně okroužkoval, tam se to hodí, jinak čísla neřeším. Spíš mne trápí, že teď zmizela další dvě slavičí hnízdiště. Furt tady píšu, že ty lidi chápu – jasně, jak jinak. Mnohdy je to dokonce i jejich majetek a odstartovaná cesta ke zkulturňování svého okolí. Já ale za sebe – co bych za to dal, kdyby mi ke plotu slavíci přilétali. Třeba o tom ani nevěděl, i když bych se divil. I proto o nich pořád někde mluvím, promítám obrázky, upadám při tom do lehčí polohy transu. A je to málo! Přidat musím. Chystám se na rádio, na živo.

Nikdo neví, nebo někteří z vás možná, jak mi je, když vidím plácek uhlazený křovinořezem, z kterého konečně vykoukl drátěný plot a před ním letité plechovky.

Víte co, já vám to vylíčím, jestli se schválně dovedete vyladit na tu moji frekvenci.

Byl květen roku čtrnáct.

Voněly květy třešní, čepýřené křídly včel. Lehce slunečno, ten šum hmyzu, já v úvozu cesty. V posledním, který tu přežil. Psí fialky pomalu končily, přede mnou v lemu plotu zpíval slavík. Hned nad slepicemi, takovými těmi rezavými, nevím co to je za národnost, hrabaly v zemi jak šílené.

V úvozu se dobře pobývá, člověk se může podepřít a koukat těsně nad zemí pěkně „pod keře“. A nikdo o vás neví.

Od silnice zpíval sameček pěnkavy, vždycky se vypnul, jak kdyby mu Miloš na Hradě měl pověsit metál a potom spustil. Slavík se s ním nijak nepřetahoval, tušil jsem, že má už „namluveno“ a „nemusí“. A už jsem ji viděl, nosila listí na hnízdo. Ji jsem chytil hned, on mne převezl. A převážel dál. Viděl jsem, že má kroužek, ale nepotřeboval jsem za každou cenu opisovat to číslo. Tehdy jsem nikam nespěchal. Síť trčela do louky kvůli tomu plotu, sklopkou chytit nešel. A tak jsem se opřel znovu o svah a žil s nimi ten jejich báječný hnízdní čas.

Sbalil jsem to, když se ze stromu za mnou ozval krutihlav. Jak dlouho tady nebyl!

Byl jsem v náladě a rozhodl, že si slavíka chytnu za rok. Proč by se nevrátil.

Teď je to v hajzlu, nepohlídal jsem mu to.

Redaktor se mne zeptal, jak to je s početností tady a v republice. O republice jsem radši nemluvil, počty jsou docela jinde, tady jsem mu sečet tisíc zpívajících slavíků z oblasti Od Humprechtu k Jizeře. A trend setrvalý. Jestli to ale půjde takhle dál, protože tenhle „plot“ není sám letos, můžem začít šedivět. Zemědělci totiž vletěli do polí a dotačně začišťují lány. Právě křovité slavičí lemy, které se drží na samé hraně lesa, stráně či vodoteče, jsou svižně mýceny. Hranice je hranice! Netuší, že Unie i k nám směřuje změnu, více snad pro život. Ale pomalou, zdá se.

Takže, dosud jsem byl jakžtakž vesel, teď může být po radosti.

Takhle jsem ale končit nechtěl, kupte si radši ty noviny…

Nemám už vůbec tolik času, jak bývalo dřív, ale to hlavně proto, že zaměření na slavíky si bere pořád víc. Ale víc taky dává. To nejde přehlédnout.

VPZ ještě při tom zvládneme. Kdyby se Tom odpojil, pak nevím. Možná bych to ukončil. Letos tedy bude a my se podíváme do zajímavých míst. Zas pobudem v brázdě Od Humprechtu k Jizeře, zas se přidají slavíci.

Takže: Vychází to letos na 2. máje, cílem bude oblast Baby asi východní část. Sejdeme se zas do 7 hodin, ještě upřesním kde. Asi v Horních Stakorách, někde při okraji, nebo dole na Studénce, uvidíme.

Oč půjde: Zachytali bychom někde mimo rezervaci. Nejlépe, vyzkoušíme vrátil-li se ještě „italský“ slavík. To by byl vrcholný zážitek. Tím, jak o něm dopisuji dolů do zpravodaje města na Jizeře, má dost příznivců, i kvůli vydařenému loňskému návratu. Hlavně ale kvůli místu, kde dostal kroužek. Ten obraz zas pro lidi vystavím. I kdyby se už nevrátil. Ale byla by to škoda. Není tak starý, jestli mu je pět let, víc asi ne. Je v nejlepších letech. Pln zkušeností, dobré kondice. A i to jeho místo zatím drží. Nemusí tak být, signály jsou nedobré.

Dál bychom měli slyšet krutihlava, už tam bude. Strakapoudy prostřední zkusíme nalákat, abyste je mohli vidět. Uslyšíme kukačku, bude tam skrytě žijící pěnice vlašská. Ta tam přežívá už hodně dlouho a určitě jsme ji společně ještě neviděli. Jestli to stihnou ťuhýci a cvrčilky zelené, na ně to je taky bohaté.

Taky je z míst nádherný výhled, to třeba taky vyjde.

Hned, jak to pod Babou zabalíme, odjedu k Prosně, za velkým úkolem.

Doufejme, že počasí o VPZ bude lepší, než loni. Kdyby vytáhlo konečně slunečný den, to by prospělo všemu!

Máme patnáctý ročník. Děláme to, jako většina ostatních zadarmo. Lidí jen, co jsme už přivítali. Z těch prvních dětí, co přišli tenkrát ke Koprníku, jsou dnes už rodiče. Je to síla.

Abych využil vstupu do éteru, kdo je blíž, jsem hostem (prvně) tady v Kněžmostě na besedě.

Na Den ptactva od 17 hodin ve škole. Ten první duben je k tomu příhodný. Musím říct, že nic neponechávám náhodě, chci aby to byl zážitek. Nikde v poslední době nevystupuji, tak se do toho opřeme tady. Vyberu věci hezké, mizérii necháme asi přede dveřmi. Připravil jsem 180 obrázků, kterými chci navést lidi, aby se donekonečna nezaklínali Českým rájem, v kterém koneckonců ani nebydlí. Aby si uvědomili, že doma jsou tak nějak před rájem. Že to ale neznamená, že by ta zem snad byla jalová, jen se po ní musí chodit pomaleji a koukat. A víc se o ta místa bát. Tady se životy jinak třesou! O to větší však „metál“ bysme měli krajině připnout. Je nachystán, proto těch fotek.

Doufám, že z místních každý bude po akci držet v hlavě aspoň chviličku ještě ty portréty. Kytek, motýlů, ptactva, kamenů přeživších, i těch poztrácených.

Byl 28. červen loňského roku. Vstupte do archivu.

Psal jsem o hezkém setkání a přehlédl nález.

Tedy zmínil jsem jej, ale jen jednou větou a nedoceněně. Myslím toho prvního slavíka, co jsem tam u Klenice a železňáku nad ní chytil.

Někdo tam kdysi starému kantorovi rozházel seno z kup a my to odnesli. Kolikrát jsem na tý bousovský škole zažil křivdu, to bych musel vyprávět… Jak nás připravili o peníze za sběr kaštanů. Kam se ztratily, nebo jestli to takovým vítězům soutěže, jako jsme byli my dva, prostě klíďo mohli upřít, to už se nedovím. Byl to „balík“ už tenkrát, jak nastavili před nás ten sazebník. Objeli jsme na kole kde co. No aspoň se zvířátka měla (chviličku).

Úplně jsem vybočil a brzy bych se vytočil. Protože v Boleslavi na škole se pak kradlo taky, za to už ovšem soudruhové nějakou náhodou „bručeli“. Brzy po brigádě.

Je to furt ve společnosti stejný, vždyť jsou mnohdy i stejní dobráci u vesel.

Pojďme k slavíkovi.

Dávám fotku, narazil jsem na to před chvílí při psaní pro nový kroužkovatelský web, který vzniká.

Co to je za zjev? Mám tady v zápisníku sice biometriku podtrženou, ale vůbec jsem s tím dál nepracoval. – Vůbec, je to jeden z mála, kde si nejsem docela jist s určením věku. Znaky tam jsou příšerné, jdou proti sobě, potřeboval by víc prohlédnout. To už nepůjde.

Neskutečně zajímavý pták, to je tedy dílo! První ruční o dva kratší (!) na obou, ty skvrny mne zajímají. Bylo už po hnízdění, podle mého ale spíš nehnízdil. Křídlo 84 – takže nic moc, úděsná váha, ale tentokrát dolů: 19,75!

Začal právě s pelicháním 10. letky, úplně bez přípravy, takhle zveden. Všechny tři krycí letky na šrot a přitom si pořád myslím a trvám na určení, že je starší. Mám, že přišel na nahrávku, vím, že tam lítali dva, oba se pak chytli, druhý „na ticho“. Asi o sobě věděli i takhle v pokročilé době a ten třetí fiktivní je „uvařil“ a vrátil na začátek máje.

Že by šlo o nějakého křížence? Přímého určitě ne, to bych přečetl z peří na místě. Až na první letku je formule v pořádku.

Bude mne mrzet, že mám z toho jen šest fotek a ani jedna „nejde do hloubky“. A to chci psát k tomu Určování věku jarních slavíků obecných, jak třeba být dokumentačně pohotov. Uff!

Ale je ten nález slušnou „trenýrovkou“, jak se říkalo na debilní vojně. (Abych skončil, jak jsem začal).

Vydal jsem se po stopách nejčasnějšího zástihu slavíka obecného u nás.

Je uveden v Ornitologických pozorováních z Horusického rybníka a okolí. Je věci ku prospěchu, že autorem je svědomitý ornitolog J. Hora, který mi situaci na vyžádání čerstvě připomenul.

Snad se od Honzy dozvím ještě detaily kolem odchytu, pokusí se je dohledat a doptat.

Pětadvacátého března je datum tak na modráčka, ale jak vidno, stát se může cokoli.

Uspíšené přílety mají průkaznostně větší váhu než opožděné odlety, kde se může jednat o celou škálu kondičních problémů. Na jaře prostě pták přiletí, protože na to má. Co lze z toho záznamu předpovědět s vysokou pravděpodobností, že šlo o staršího zkušeného samce. Ti přilétají první. Dokonce lze i domyslet, že slavík svůj risk ustál a přeživil se. Ono – mezi námi – dnešní kalendář slavičích příletů do oblasti Od Humprechtu k Jizeře zná datum 10. dubna a to není zas tak propastné. A logicky lze očekávat, že místa bližší zimovištím jako je jih Moravy a Čech, mohou ještě nějaký den „trhnout“.

Dobré je též připomenout, že Jižní Čechy mají slavíky „nově“, v dobách aktivních ptáčníků nebyli.

Přijde-li člověk na slavičí lokality po půlce března, nevidí až tak důvod, proč by tam první od jihu nemohli být. Potrava v hrabance je, bylinné patro startuje, keře houstnou a noční teploty jsou k přežití. Možná je jen naší chybou, že jsme nedokázali zopakovat výsledek lidí, badatelsky pobývajících na terénní ornitologické stanici před 40 lety.

Nejsme pozorní, nemáme štěstí, nejsme ve správném čase na správném místě! Ono – mezi námi – takové hledání je hodně drahé, mělo-li by být systematické. Sám si mohu dovolit jen týden – dva, kvůli příletovému kalendáři. A vůbec netvrdím, že není chybný. Dokonce si myslím, že je. Neprojedu prostě těch více jak půl stovky hnízdišť během jediné vycházky a dobře vím, jak to šidím. Kde jsem byl včera, tam dnes ještě nebude, bylo tam mrtvo, jedu podregion jiný. Den uteče stejně, nikde nezjistím nic, a když příště či popříště se vracím na stejné místo, děsím se, aby tam snad nebyl.

Pak zamířím v zoufalství na plácek, který ani pořádně hnízdění neumožňuje pro nevýraznost či nedokonalost, zahraju – a on tam je! Matematická pravděpodobnost v háji, hlava mě bolí, jak se z ní snažím dostat, kdy jsem tady byl naposledy a proč jsem sem ksakru nešel dřív. Když ale vzpomenu, jak jsme přílety skrytě žijících pěvců dřív zapisovali bez přehrávačů, zůstávám v klidu. Jsem dnes přeci jen přesnější.

A tak to je i s tím desátým dubnem. Rád bych ho pokořil, ale nemám kliku na správné místo. V kalendáři je devátého, osmého, sedmého jen na jediné stránce a já mám vybrat cíl výjezdu. Po cestě domů pak v podvečer jen uvažuji, trefil jsem špatná místa nebo slavíci ještě nejsou. A když to nakonec klapne, většinou i sklapne. Pokud není za dveřmi noc a je chvíli čas. Chci totiž vždy ty časné dostat do ruky. Z mnoha důvodů. Už jsem si i vyzkoušel, že nelze věřit tomu, že který zpívá časně, takový tam zůstane. Kdybych byl dokázal při svém chytání ještě kroužkovat mláďata, možná bych měl v těch „výměnách“ dnes jasněji.

Přiletěl takhle totiž „rekordman“ k Husí Lhotě, byl starší, vybarvený, bez kroužku a mě to vnuklo myšlenku o smrti původního, letitého. Za pár dnů jsem nevěřil očím, zpívajícím stranou u lesa v zatáčce byl on – nejrychlejší, čerstvě mnou označený a na tradičním hnízdišti pod dubem bravurně koncertoval mistr, můj starý známý.

A pak do toho promlouvají auta na silnici.

Přemnohé plácky jsou hned za krajnicí a v zimovišti takové obezřetnosti třeba nebylo třeba. Tady zkraje po příletu, než se rozkoukají, často právě proto umírají.

Abych ovšem skončil veseleji. Co takhle toho pětadvacátého nabít baterky a jít to někam zkusit? A nebylo by tedy lepší vyrazit už o den dřív? (Úsměv)

Jak jsem v diskusi napsal, přiblížím vám teď chvíle příletu samic do samci čerstvě obhajovaných teritorií.

Je duben, jeho III. dekáda, někdy za její polovinou, jinými slovy, před koncem měsíce. Neskutečný čas.

Prostředí jsou už v běhu (lepší slovo mne nenapadá). Samci, kteří přilétli mezi prvními, už zpívají i v noci, vědí, že se to vyplatí. Mají v okrsku několik pódií která mění a z nich přitom hlídkují.

Samice jsou v příletu tiché, ale zpěv je okamžitě zaujal a dál přitahuje.

Trefil jsem to odchytem před lety přímo na minutu. Byla chvilka po ránu a na dohled sítě jsem zrovna vážil kontrolou chyceného slavíka. Pustil jsem ho a on se hned za mými zády rozezpíval. Tence jsem to dění podkreslil šotem a viděl, jak z druhé strany střemchovým podrostem topolového háje (ještě průhledného) těsně nad zemí, jen kratičkými přelety, postupuje ke zdroji slavík. V tichosti, ze zaujetí. Ovladačem jsem stopnul produkci a díval se po něm, naplácnutý kabátem v hrubé kůře. Slavík dál přískoky hledal zdroj, bylo ticho, protože samec v místě zmlkl. Slavík přede mnou byl „kulaťoučký“ a působil líně. Přidal jsem jednu umělou strofu a on aktivně popolétl nizoučce až vířil listí, do spodní kapsy sítě. Kontrolou kroužku jsem věděl, že se tak v místě sešel pár z loňska. A myslím, že jsem byl u toho přesně v tu chvíli. Měl jsem jejich čísla kroužků, biometrické údaje, od samice i dvě klíšťata v lihu pro determinaci a vyšetření na borélie. A dál pak už, jako bych tam nebyl. Jak jsem ji pustil po zvážení, laxně odskočila pod keř a z druhé strany už byl u ní zpěvák! Začala v hrabance sbírat potravu, on ji provázel a velmi, velmi tiše se rozezpíval. Jen pro ni. Křídla měl svěšená, ocásek chvílemi do vějíře. Vypadalo to, jako by ho vyhladovělá nevnímala, on však věděl své.

Když kvíčaly nad hlavou spustily kravál kvůli kalousovi, kteří tam hnízdí v stračích hnízdech a chtěly ho trusem zohyzdit jak umí jen ony, slavíci se přesunuli jinam. Když jsem si zážitek odnášel do auta, zjistil jsem, že není zadarmo. Jak byli ti drozdi v ráži, vzali to z jedné vody načisto!

No ale, kde to člověk zažije…

V dalších chvílích slavičího setkávání už vše běží podle zažitých scénářů.

Samec samici hlídá před jinými, jsou-li na okolí tací, provází ji po hnízdišti, chvílemi zpívá. Následující noci pak už pevně koncertuje, zadaná samice se rychle začíná starat o hnízdo. Vybere místo a chystá se stavět. On ji hlídá a zpívá. Samice si tento „bezprostřední zápřah“ mohou dovolit, zjistil jsem totiž, že z poslední tahové zastávky jsou vykrmené a vysoce tučné. Samci povětšinou v takové kondici nepřilétají, zásoby mají „spáleny“ dočista, snad je to tím, že spěchají a pobyt v zastávkách blíže hnízdišti zkracují na minimum. Zbytné z nich vynechávají, jak vypověděly přístroje o slavičím návratu z projektu kolegů v Bulharsku, Francii a Itálii. Některé totiž (konečně) vydržely i cestu zpět a schéma postupu zapsaly.

Já tady mohu ukázat, jak taková samička vypadá v čase příletu.

Jen poznamenám k obrázku, peří je pouze navlhčeno a rozhrnuto pro účel vyfotografování. Mimochodem pro ty, kteří to nemohou vědět, právě tyto partie těla si samičky záhy vyškubávají pro vznik „hnízdní nažiny“. Proto, aby mohly zárodky ve vajíčkách teplem těla začít inkubovat. A tak trochu i pro nás, abychom mohli právě podle tohoto znaku stanovit pohlaví jinak téměř neodlišitelných slavíků obecných.

Pojďme touto chvílí odstartovat Slavičí rok Mladoboleslavska 2015.

Co mám zprávy z hnízdišť, jen jediné je po smrti. Z víc jak padesáti, to je dobré. Mám-li být upřímný, zajímá mne vždy takový malér, z vědeckého hlediska je tím zahájen zajímavý pokus.

Snažím se podle kroužků staré ptáky následně objevit na okolí či alespoň v oblasti. Většinou totiž nejmíň jeden z nich ve světě přežije a na domovské adrese pak v dubnu stane v místě vykopnutých dvěří a za nimi nic. Něco přeci – v lepším případě pařezy, v horším skrývka.

Samci slavíků jsou místům věrní, tříletí a starší pevně. Někdy je to až dojemné, jak z převážně zničeného hnízdiště slavík zkouší torzo udržet. Pak pomůže jaro, bylinné patro dokáže přechodně omezenou nabídku posílit a je-li možnost aby pařezy mohly obrážet, tradice se nepřetrhne. Velmi však záleží na mínění samice, jestli to s ním zkusí, nebo půjde za jiným. Samic je v populaci podstav, mohou si vybírat. A zpěváci se mohou roztrhat prezentacemi.

Aby to však nevyznělo černobíle dodávám, že mám důkazy o slavíkově víceženství a literatura případy zná též. Ale opravdu převládají na hnízdištích samci. A situace graduje během zakládání hnízd. Zvláště mladé, nezkušené samice jsou při práci tak naivní, že se stanou kořistí savčích predátorů. Asi jsem to nezmínil, hnízdo staví samice, samci k tomu „podpůrně“ zpívají. Jistě, mají za úkol též hlídat klid pro práci, ale přelom dubna a května je časem četných půtek a soubojů mezi nimi a to je pod knutou bouřících hormonů úkol největší.

Každé jedno je vzhůru!

Mám místo za mnichovohradišťkou Jizerou, kde v stráni kvetou sněženky, no to už bude obrázek těchto dnů.

Jinde začínají kopřivy a nad nimi lísky. Obecní strnadi tam už jsou v páru, vrabci úpolníci jakbysmet. Má-li místo kde ubytovat šplhavce, už tam některý bubnuje, nejčastěji strakapoud velký – ale pozor! U Jizery Bakovské se drží vitální populace strakapouda malého. No a u bousovské Klenice zas v topolech přežívají žluny zelené.

V oblasti Červenské kosy už startují devětsily. Tahle kytka je ve vztahu k slavíkům až magická. Kde kvete, tam se objeví slavík tmavý. Alespoň tak se mi to z archívu jeví. Ale já si musím každého jara alespoň jedno poupě v ruce rozemnout, já tu jeho vůni k nastartování potřebuji. A už přesně vím, jak jim na ty hlávky posvítí sluníčko, rozvijí se a babočky, co v úkrytech dohlédly jara, na nic už nepočkají! Pak nikam nespěchám ani sám. Jsou odřené, potrhané, vychystané. Kolem včely, čmeláci, kde se to všechno před zimou schovalo?

Jsou tam dvě borovice, lavička a přibyl svatý obrázek. Není kolem lavičky nepořádek, jen jsem tam ještě nikoho nepotkal. Místo je ovšem impozantní. Než se olistí vrby, lze odtud dohlédnout celé bahnitopísčité šíje a pozorovat bahňáky. Volavky i čírky, co tam k stmívání zapadají. A všechno to čeká na zpěv budníčka, střízličí, na rozvrzaný nápěv pěvušky, na první vlaštovky v dálce nad hladinou, na černohlavou pěnici až to rozjásá – a pak, na samého krále slavíka!

Jistě, po něm ještě žluvy, obyvatelstvo rákosin, co to má k domovu dál a taky kukačky. To už jsou ale devětsily bez květů, zdola ženou listy.

Tam ještě nejsme.

Zapomněl jsem na vůni, co té bude kolem!

Pro mne je to zážitek, nejdřív vyrazím k bledulím. K petrklíčům, fialkám a jak rozkvetou keře – trnková sluší, ale co umí slivoně? Ty divoké v prutníčcích, právě ze slavičích plácků. A pak naprosto královsky – jabloně. To nejde minout. Pak divoké růže šípků i tu galskou plazivou a ještě před tím střemchy a hlohy. To už je ovšem jiný odér! Ale proč být bez toho, když jaro to má na soupisce.

To jsou jen některé z pohlednic. Uvažte, že vás teď vedu do kraválu mimoúrovňového křížení silnic k „erdesítce“, kam osázeli snad všechno, co šlo do země zastrčit. To je parfumerie! Kdyby šeříky, jasmíny, nebo hlohyně. Jiného, docela neznámého tam je!

A pak je tu místo, nebudu ho jmenovat, kde se ucpala svodnice šlemem ze siláže a spáchala okoralou lagunu. Je to na gumovky, položit si tam pod ten bez sklopku, ale je to fofr. Tam se to zjara rychle točí. Když to však člověk prošlápne, zvednou se roje nějaké pakáže, co se v tom kuklí, zasmrádá to neskutečně, ale pro ptáky funguje.

Jinde to zas páchne po liškách. Břehy jsou v tom trní oklouzané, jak to v noci žije. Slavík kolem nevyhnízdí jediný. Jsou to totiž naprosté profesionálky.

A pak tu je vůně vody. Tam, kde padá odněkud někam, tam to voní po ní. To znám z rybařiny.

A ještě jednu „vůni“, současnou – moderní. Kolem čističek to je cítit po saponátech. Na druhou stranu, ještě že tam jsou.

A pak třeba ještě vůně deště, tu asi taky znáte. Buďme za déšť rádi, kdoví, jak to jednou bude. Vytáčí mne někteří průvodci z rádií, bědující nad oprskanými okny studia, nad kalužemi budoucích cest. Pro ně dávám obrázek a pro dnešek končím.

Slavíci už se zvedli ze zimovišť, už jim to začalo. Napsal bych ještě, jak to nemají na cestách lehké, spíš těžké, ale až jindy.

Buďte blaženi. A jestli se nedostanete na svátky ven, vysejte si za oknem řeřichu. Zelená docela uklidňuje.

Už když jsme hloubili základy, s místem jsme si padli do oka.

Bylo posledním v ulici, vše ostatní bylo rozebráno. Stálo tu rákosí a v nich rákosníci zpěvní. Podloží je zvlněné a místy nestabilní. Třeba právě u nás. Nikdo nic nevěděl, tudíž nás nevaroval, když jsme hloubili rýhy, namísto 80 centimetrů jsme betonovali piloty skoro třímetrové. Někteří se nám po straně posmívali i proto, že cement v tu dobu v Československu nebyl. Křest ohněm!

Zem byla jak havran. Stejně černá, stejně lesklá, jen nekrákala. Zato čpěla bahnem a sjížděla dolů. Třásla se jako želé na bezkonkurenčním dortu ze sobotecký cukrárny tam v podloubí. Asi víte, kdy tam pro ně jet. Vozí je z Hořic.

Voda v základech do rána vystoupala necelý půlmetr pod okraj. Problémy jsme časem i houževnatostí přebrodili, dům nám nepadá (jak soudili někteří) a zůstalo ono romantično.

Třeba: Vzpomínám, jak v hloubi půldruhého metru nám překážely v zemi opracované klády. Stroj některé vytrhal, jiné obešel či zpřelámal. Na výsypkách bylo po dešti keramických střepů, nebyl čas se tím zaobírat. Cement bylo třeba sehnat a ještě horký z vagónu vyložit! Člověk by si ho štěstím snad namazal na chleba!

Zhruba po měsíci dřiny jsme měli podobné zakládací podmínky jako ti, kteří měli „štěstí“ na podloží, anebo se na to vykašlali.

….. následuje střih …..

Kněž-most = knížecí most přes močály. Té strašné hlíny jsme si užili pak už v klidu a s úsměvem při hloubení jezírka.

Nevelkého, zahradního, přírodního. Zapíchli jsme rýč a řekli: „Tady bude stát!“. Když při druhém štychu čvachtal, vzpomněl jsem si na dvě malé děti ze začátků, jak v místě tehdy v „kaluži“ zapadly a vytáhnout jsem je musel tak, že tam gumovky po nich zůstaly. I moje se v třetí šichtě „nalepily“ a nešlo odejít. Neskutečné, kdo to nezažil…

Zkrátím to, dám fotku z časů, kdy už jsme byli hloub a kolem nás zase „to dřevo“. Jenže, o něco menší a „v sestavě“. Tam už na nás dýchla historie doopravdy (vše najdete v knize od J.Waldhausera Český ráj očima archeologie).

Tady jedna momentka.

Dřevo je olšové s kůrou, přisekané do „půlkulováčů“, s přesazenými rohy stavby. Neshnilo díky té úžasné vodě.

A ještě jednou jsme toho „průšvihu s vodou“ využili. Hladina si u nás vždy vystoupá podle toho, jaká je právě ve studni.

To byl výlet do historie, dám druhou fotku, ta je ze zdi kovárny a obraz je ze zmíněné knihy. Dal jsem si ho tam, protože ta ruka v brnění ukazuje z Hrádku bohužel dolů k nám! To už se Kněžmost podle scénáře rozhořel.

Je možný vůbec, že tohle všechno ta havraní zem v sobě má a najdu-li si prý na ni chvíli, podělí se ráda. Ona už se i podělila, fůra všelijakých předmětů včetně kamenného sekeromlatu. Podkovou právě zřejmě od těch žhářů z Hrádku – jestli pro štěstí, kdo ví. Dneska bysme jim ji dokázali znovu přibít, kdyby o to stáli.

Já se chci už ale posunout dál k té přírodě.

Začnu obrázkem aktuálním, takhle teď jezírko spí.

Tady jsme posledně okroužkovali toho ledňáčka. Do zahrady jednoho dubna přiletěl slavík, naprostá síla! Taky jsme ho chytli a okroužkovali a pak jsem ho zjistil o pár dní později jižně od Kněžmostu. Kněžmostka ho vedla krajinou, byl mlád.

Další pro mě naprostou neuvěřitelností bylo setkání v létě přímo na té vrbě s tesaříky pižmovými. Než abyste je museli někde gůglit, dám fotku. Je sice z Jeseníků od světla, ale takhle vypadali i ti naši. Jen byli větší, tohle je asi sameček.

Skoro pět centimetrů leskle modrozelené barvy! Vylíhli se v tom dřevě a na listech se pak pářili. Ta vrba už je našrot, už by snad spadla, čím dál víc se naklání, ale teď jsem zjistil, že povrchu – jako po kmeni – normálně doplnila mocný provazec úplně jako že svalstva. No, nechce tam spadnout. Já jen prostě v tomhle všem vidím tu neskutečnou vůli po životě a taky příležitost, když necháme něco žít, třeba obyčejnej trávník o něco dýl, nestačíme pak koukat.

Nemám moc čas, ale v létě si lehnout na tu žebřinatou lávku a koukat do vody na slunky, jak si vyjedou a co v tom světle nedělají, to je relaxační dost!

Vážky a šidélka, jak se přeměňují. Jezerní skřípina jak žene z vody ven! Stulíky, ty sem přines od rybníka s vodou a těmi slunkami, asi. Jak jinak. A teď ještě koukat na ta staletí pode mnou…

Jindy. Dívám se na oštípaný pazourek, reju s ním po hřbetě ruky a říkám si, kde jsou ty kostry zvířat, která tím opracovávali nebo v běhu snad lukem zastavili. Možná tady kolem, protože kostí (zvířecích, prý koňských), těch jsme našli dost. Je to strašně zajímavý, hloubíte opatrně rýčem, černava nic nedává. …A pořád nedává, a pak přijde vrstvička, kde jsou větvičky, listy jasanů, opálené smolné tyčinky (prý z loučí), šindel střechy, jakési tenké sklíčko, zbytky nádob. Tady jste na žíle!

Do vody skočil skokan s zeleným pruhem na hřbetě (jako kdyby měl skafanrd snad obráceně zipem). Ten, co tu večer tak skřehotal.. Bylo léto.

Zahradní slavnost

Půjčil jsem si slova od pana prezidenta docela pro jiný účel, nezlobil by se. Vzal bych ho k hrstce příběhů těch našich několika metrů za kovárnou a vysvětlil mu důvod. Myslím, že by se usmál a řekl, že to tak lze, že to je pro něj srozumitelné. To by byla pocta pro zahradu! Nic by tady neukradl a taky by se nemotal.

Když procházím tím přírodě blízkým dílkem kněžmostské krajiny, našlapuji zlehka. A říkám si, co ještě by šlo trochu vrátit, přiblížit obrázku, kdy jsme sem v půlce 80. let přišli. Do luk mlýnské zahrady. Co tohle bylo za kout?! Však jsem povodí Klenice za to Kněžmostky vyměnil právě kvůli přírodě. Jistě, mnozí z vás, kdybyste se dneska stavili, řeknete – co blázní, to neviděl, kde bydlíme my? Pro mne je ale tenhle svět můj, s nabídkou na okraji jeho možností.

Ve pár vstupech o tom napíšu.