Rubrika: Články

Takhle si to můžu dovolit napsat proto, že se letos naskytla možnost sledovat slavíky paralelně. Na odchytových místech chytají dva zdatní kroužkovatelé, na hnízdiště jsem si kvůli porovnání vyrazil sám.

Jak sítě u Zlína stejně i u Prahy chytají migrující slavíky na sklonku noci. Slavíci obecní s příchodem srpna rozběhli tah a objevují se jak mladí tak i staří. Já jsem se rozběhl do Sukorad k jezeru, ve strachu, že už tam nic nebude a dva jsem okroužkoval. Byli sobě pobřežím nedaleko, a protože stav pelichání měli zpožděně podobný, soudím, že by mohlo jít o nedávno rozpadlý pár. Druhý z chycených je rozhodně samec (na snímku), prvního určit neumím. V této fázi totiž peří obrysu už roste nové a případná hnízdní nažina zanikla. Pomoct si nelze ani měřením, krom běháku měřit není co.

Dalo by se namítnout – co s takovým materiálem, který je málem jen k nasazení kroužku? Omyl. Fáze pelichání je zajímavá. Jde o stav, kdy v křídlech ani v rýdováku už není stopy po starém šatu, peří buď chybí či dávno roste nové.

U takových zkouším v čase vypouštění, zda už jim křídla dovedou posloužit.

To jsem neobjevil, v zahraničí je to napadlo dávno před půl stoletím.

Ano, teď už zas slavíci popoletět umí. Nejhorší mají za sebou.

Ještě snad jeden postřeh. V této fázi procesu jsou v peří (též na ruce) napadané „lupy“. Zlomky toulců z rostoucího peří.

Je to síla, tyhle dny! Stromy opadávají jak na podzim, Jizera má v Bakově 23,5 stupně a je o ni zájem. Slavíci jsou z poloviny pryč.

Šel jsem si sednout k řece. Ne, to není text od Kainara, to je popis vyplnění času mezi odchyty slavíků. A zaplavat si, podívat se z hladiny na barevný břeh naproti. Netýkavky bílé i červené, žlutá mezi nimi a bílá od kvetoucích svlačců. Voda čistá, plná rybek, protiproud sotva znatelný, dvě teploty vody, jako na rybníku! Protože řeka neteče, stačí se ohřát. Nahoře víc, u dna míň. Ale hloubka v té zátočině je, jen co je pravda!

Krásné schůdky s lavičkou, pěkné místečko. Kdyby sem šlo přeplavit foťák k tomu břehu, vyfotil bych to pro vás.

V korunách volají žluvy, do sítě se chytil mladý střízlík, musel se u řeky narodit. Prvně ho takhle vidím.

S řekou je nádherně. Chtěl jsem se už včera vykoupat v Bousově na Červenském rybníku, voda tam byla zelená tak, že by šel možná přejít po hladině. Tak jsem to odložil a naplánovat dnešní chytání u řeky. Sázka vyšla a byl to zážitek.

Ve sklopce byl jen brhlík, tady to nevyšlo.

A tak jsem se po cestě stavil ještě u Pátku na Budách. Rybník je nenateklý, plný bahňáků, mě ale zajímali slavíci.

Bude tu ještě nějaký prodlévající? Jeden tam byl a štěstí na mne počkalo. Dobře jsem pod keřem „kopnul“! Pod bezinkou, ale nechtělo se mi věřit, co vidím, normálně všechny kuličky zvadly drobné a za zelena a už neuzrají. To je síla! V noci se sice přihnala bouřka jako hrom, nenechala tu však ani kapku.

Slavíka jsem si užil. Prohlížel jsem ho možná tři minuty, komplexně. Byl těžký. Ale ne přepelichaný. To nebyl. I když by se to zdálo. A to je právě důvod, proč je ještě chytám takhle o prázdninách. Podobný materiál potřebuji zmnožit. A umět rozhodnout, kdy odlétají. Jsem rád, že „klíčové“ letky ještě nebyly vyzrálé, zapadá to do mých představ. Neexistuje jiný způsob ověřování, kdy odtud odlétají – zda si dovolí navíc pár dnů, anebo opravdu zmizí s posledním milimetrem křídla.

Ani datalogery by to nezjistily, nenapadá mne jiného než chytat. Prohlížet je opravdu pečlivě a těšit se, že se chytnou občas i ti přepelichaní a pak tedy nejlépe formou kontrolního odchytu kdy pták kroužek už má. Že to je dlouhé čekání a věc docela složitá? Je to tak, jsou to ty časově nejnáročnější úkoly ve výzkumu a já tím musím projít. Už teď mi ale dělá dobře, když vynáším soudy o bezodkladném slavičím odlétání. Proto se těším na každého podobného, nezískávají se snadno, mají však velkou cenu. Jako tenhle.

Vy, kdo chytáte v tradičních časech na svých stanovištích, vy, kteří se věnujete specifickému nadrannímu chytání, vy z horských stanovišť i vy z výsypek a jiní další – veliký obdiv vyslovuji! Jistě, máte tam své zájmy, svá témata, své pokusy a ověřovačky, ale ti slavíci, kteří u toho občas jsou, to je přínosné. Na blog to budu dávat, je to i pro vás pro ostatní, abyste věděli, co se právě děje. Sám oplatím hned, jak vyrazím do Jeseníků. Snad se zas trefíme, a i kdyby ne, komentář určitě dám.

Nebudu všechny vyjmenovávat, protože vás je už docela dost. Jen ještě dodám, že posíláte i slavíky tmavé z odchytů a podobného materiálu není nikdy dost. Například fotky od pražské „králíkárny“ přistihly slavíka, migrujícího s lokálním dopelicháváním. To je zajímavé, sám dodnes nevím (pro obecné), jestli opravdu všichni čekají až na tu poslední „tečku“. Na ten „koncový spínač“, jak říkám.

Je-li dnes datum dvou osmiček, mám tam z něho pěknou věc v archívu. A ve světle nového okna do slavičího odlétání se nabízí i korigovaný komentář k tomu zástihu.

Byl to ten největší a nejtěžší slavík, jakého jsem kdy viděl. Od Března a od rodičů druhově rozdílných.

Jen připomínám, vážil 35,5 gramu. Představte si to, vážení. Když se mi odrazil od sítě (než jsem ho chytil jinak) myslel jsem, že to byl drozd. Takový zanechal první dojem. Kdybych ho ve finále nechytil, měl bych „klid“ protože bych možnost, že to byl slavík zamítl. Kolik nám takových mizí, kolika možností nedohlédnem, patří se na tomto místě říct.

Inu, věci se dějí a osmého osmý, i když na Zlínsku v „sedélku“ tentokrát bez rezavého peří, může být výrazným dnem třeba vašim. Vyčkám zpráv.

Čím dál víc se daří nadšencům, vstávajícím po půlnoci k sítím po zahrádkách, úpolích či sadech. Čím roztodivnější místo, tím víc váží výsledek. A je to průlomové, nový styl pro tuzemskou ornitologii je na světě.

Lákáni jsou mimo jiné i slavíci a tak si můžeme doplňovat vědomosti.

V poště mi přistál slavík z nočního odchytu, kterého mladý kolega po označení hned nevyhodil do vzduchu. Jak říkám – přidrhnul mu v ruce.

Vyfotil ho ze všech stran mobilem a poslal.

A může začít slavit, protože hybridního slavíka u nás ještě nikdo nad ránem hlasem slavíka tmavého z oblohy nestáhl.

Znaky sedí, slavík je starší, míry zajištěny. Zaujme „krátké“ křídlo (86 mm).

Skutečnost, že známe tahové datum, hodinu průtahu místem a ochotu ptáka k zvědavosti nad signály ze země, je k nezaplacení!

Zakončím otázkou – kampak asi a odkud přes nás tento zjev letí?

Odpověď neznáme, proto dál hledáme.

Jak přijde doba, kdy slavíci začnou z domova odlétat, zas to mám v hlavě. Jako lidé před námi, když koukali k obloze za vlaštovkami, vzdalujícími se od svých hnízd.

Kam letí a kdy že se vrátí!

Tak…

Čas ušel od těch dnů pořádný kus cesty, lidé se na zemi povyměňovali a teď stojím před problémem se svými slavíky já. Zkrátím to o druhou část zvolání, ta je jasná – ptáci se vrátí. Ti moji hned v dubnu.

Kam ale odlétají? Co mám k dispozici za zdroje, abych to sem mohl nacvakat?

Kroužkovací výsledky tuzemské centrály na to doposud nedosáhly (nejsou v tom samy), vyjet za těmi odlétajícími a dělat si cestovní poznámky z etap, to taky nejde – přístroje! Ano, tak ty dneska už jsou. Na větší opeřence vysílač, na menší zapisovač. Ano, i tady se o tom už psalo.

Slavíci obecní už byli předmětem takového experimentu dvakrát. Prvně britští, pak výběrově francouzští, italští a bulharští dohromady. To už technika fungovala líp a i přes dosavadní nemožnost být přesnější, k temným místům Afriky posvítila. Dost zajímavě.

Co naši slavíci?

Vždyť sice s anglickými nejméně, s francouzskými něco, s bulharskými vůbec nic a s italskými jakž takž mají společného, ve vztahu k poloze místa výskytu (poledníkově). Budou to mít jinak.

Nemáme tedy jasno, můžeme mít snad polojasno s ohledem na ony výsledky odjinud, ale třeba se to podaří a naši budou v hrubé představě též odhaleni. Třeba brzy, a co vím určitě – bude to zajímavé.

Proč?

Nejbližšími (viz výše v závorce) nám jsou ti z údolí Pádu (naši tím územím /někteří?/ na jaře táhnou, důkaz je i na blogu), ale přesto zimoviště italských nemusí být naším. Kdoví totiž, jak vypadá slavičí strategie „před mořem“ a „za mořem“. Zatímco italští zřejmě (výhodně) odletí Apeninským poloostrovem na jih, naši za odletu mohou uhýbat velehorám (a taky alespoň někteří uhýbají a pokračují k úžině, s první velkou zastávkou buď ještě v Iberii či až v Atlase).

Ví-li se v nástinu, že při „pomalém“ podzimním tahu Saharu převážně oblétají, co se děje dál v Sahelu? Myslím si, že postupují až do Nigérie. To bude naše zimoviště a nemusí už trvat dlouho a na blogu si to povíme.

Zas to mám v hlavě. Ty ptačí dálky v čase končícího léta. S jejich tradičními zastávkami – týden, dva i tři k odpočinku. S místy dnes už přeci aspoň tušenými, po Evropě.

Jistě, na jaře – to je jiná! Překopaný scénář, neklid, spěch. Připravenost ze zimoviště, optimální načasování, zkušenosti. Pořád to ale tajemné zůstává a zůstane dál.

Dnes by se řeklo – fenomén.

Uvažte, vážení, že tak nějak podobně to dokážou třeba motýli. Jen tedy tenhle malý střípek z poznávání přírody a co to s námi dělá!

Zas to mám v hlavě.

Jak je to dlouho co kvetly?

Všude. Jistě i u Žehuňského rybníku. U Žehuňáku, jak mu tady říkají. Teď už dozrávají pod svojí pěknou švestkovou barvou. Vždyť třeba ony jsou právě kalendářem slavičích pobytů u nás! Začalo zrání a z pod větví ptačí odlétání.

Vyfotil jsem je s chutí v jejich výpovědi.

Byl jsem tam krátce na kroužkovacím punktu, po roce. Potkat pobřežní osazenstvo. A taky slavíky. Chytit jednoho – dva u frekventované železnice, stranou rybníka.

Zas vidím vyprahlou zem, je rozpukaná, kopnout se v ní motyčkou nedá. Rozrytá od prasat z doby, když to ještě šlo. Než se gleje žehuňským žehem takhle seškvařily .

Mluvili jsme o kukačkách, o hnízdní strategii i časném jejich odlétání. Vedli jsme i řeči jiné.

Dokud nohy tělo unesou, chci zažívat podobná setkání. Třeba to, co brzy přijde v horách.

Po většinu chytání jsem v krajině sám, tohle je příležitost mít to chvilku jinak. Pomohl jsem tam týmu při kroužkování nocujících vlaštovek a břehulí. Bylo tam sucho, dokonce na šněrovací boty! A máta tam byla v ulici a voněla do stmívání nad plnými sítěmi.

Pojďme k slavíkům.

Dráhy položily nový svršek k Coťovicím a upravily okolí. Slavíci přišli o pár stanovišť, ale dvě obsazená jsem ještě zjistil. Věděl jsem, že v prvním potvrzeném půjde o některého z rodičů a na druhém, že bude mladý, jak tady říkají – mlaďocha. Podle ohlasu. A tak to bylo nakonec i v součtu pod síťkou.

Už i z toho Kolínska slavíci odlétají. O tom, že tah začal, svědčí zprávy od vás, třeba ze Zlínska. I s důkazy. Jde zatím o mladé ptáky, ale ostatní už též mohou odlétat. Jsou připraveni.

Pak už jsem zase jel půl stovky kilometrů nazpět. Od pravého Polabí pryč až na okraj samý. I odtud už slavíci odlétají. Vím to navzdory tomu, že jsem za nimi mnohde nebyl. Nestihl jsem to. Nic se neděje, vydrží-li jejich místa v krajině, vrátí se. Pokud vydrží. Tady na Kněžmostku to v posledních letech vypadá, že příroda je pro některé soupeřem. Prohrávajícím.

Červenec končí.

Jak tak slavíci zvolna odlétají, tlačí to na mne a žene z baráku ven.

Sotva jsem vyšel na zahradu, z modřínu zpíval králíček. Kdepak, tah se už rozběhl!

Napadly mne dvě věci k té mojí ornitologii. Jedna sebemrskačská a druhá oslavná.

Tou první začnu.

Není dne, abych neprolézal archív fotografií a nehledal souvislosti. Je to taková příprava na časy, kdy venku v křoví už nic nebude a budu přemýšlet doma.

Chtěl bych napsat všem, kteří se specializovat na druh, prostředí či roční dobu teprve chystají, aby si hned zkraje sehnali informace, zkušenosti a nastudovali techniku výzkumu. Optimální by bylo sehnat „závodčího“. Nestihne je pak lítost, jež stíhá mne, za nedostatečně až špatně provedené posuzování objektu. Je to jistě i tím, že nemám vystudováno a chybí „tah na bránu“. Že jsem neměl žádného „učitele“, a byl i trochu flákač.

Teprve poslední roky jsem pochopil, co je od každého podobného zaměřence vlastně vyžadováno, jak precizní přístup by měl ovládat i aplikovat. Teprve teď dokážu chyceného slavíka opravdu přečíst a odnést si z těch dvou minut potřebné.

A naučilo mne to hlavně pelichání. To je tak těžká disciplína, žádající soustředění a znalostní základ, že bez toho (a bez foťáku) je zbytečné ptáky chytat. Stává se totiž (sám sobě pokusným králíkem), že když přistoupím k materiálu po roce nebo po dvou, vidím věci a posloupnosti, které jsem dřív nemohl vidět. Proto by měl být materiál kvalitní. Moc lituji obrázků, z kterých už nevyčtu neviděné a poznámky „mlčí“. Hodnota takových se propadla na polovic.

Přál bych všem budoucím specialistům, aby si v duchu napsaného čas ušetřili, byli pečliví a především vytrvalí. Potom uslyší, jak poutavě k nim téma zničehonic hovoří a nadějně neutichá.

A druhá věc s tím souvisí.

Když bývalý šéf kroužkovací stanice hledal první modráčky v slati u západních hranic i na kopcích u hranic severních, vtělil se jim do života natolik, že hnízda tipoval „pohledem“ modráččích samiček. Je to už hodně dávno, ale já si to zapamatoval, přidával do chlebníčku na cesty za svými slavíky a naučil se s pojetím pracovat.

To je klíč k úspěchu.

Připomnělo se mi to před pár dny.

Zase už jsem stál před pelichaništěm úplně zmrtvělým a vysmaženým, tentokrát bez možnosti využít aparaturu. Říkal jsem si – jen prosím Pavle profesionálně, žádné zbytečnosti a tápání! Vybral jsem stranou se hrbící mocný bochník ostružníku s báječně vsazenou už polosuchou bezinkou, kam bych ještě v minulém století neodložil ani kolo. Bezinkou nevysokou, dobrou jen k tomu, aby slavík měl přeci jen možnost posedět v noci na větvi, bezpečně kryt loubím. Rozhrnul jsem si pro každý krok místo a pichlavě došel k cíli. Provedl potřebné úkony – pořád jsem se nad tím tichem usmíval a poté odstoupil. To by v tom byl čert, jestli jsem se ničemu nenaučil?! Zakratičko jsem mohl končit. Naučil.

Jirko Formánku, rád bych ti poděkoval.

Nemohl bez ní být. Pořád se vracel.

Na kraji cesty kvetla štětka lesní a babočce se nechtělo loučit.

Stojím před tou léčivou kytkou a zájmu o ní se nemohu vynadívat (vzadu vpravo dole ještě užívá nějaký krovečníček). A jen co nalíčím na slavíky, vrátím se sem s foťákem. A dám ji na blog, protože se mi hodí. Na konec července v třiatřicátém roku výzkumu. V půvabné barvě lila.

V termice krouží luňáci, nad zemí tmavnou ostružiny a obří pýchavky, ty letos asi nebudou.

Tak, jestli je dneska osmadvacátého, to už někteří slavíci chybí! Odlétá se od léta pomalu pryč. Slavičí rok se naklání. Prázdniny utečou a bude konec definitivně. Pak zaklapnu futrál s kroužky a zhodnotím ten rok. Je to už hodně sezón, co to takhle dělám, prostě na jiného čas nemám, tak už nechytám. Jenom se v závěru s nimi zajedu rozloučit do hor a všechno ukončím.

A jak se mi letos vedlo? Jsou ty sezóny čím dál krásnější!

Není k tomu potřeba víc psát, podívejte se ještě jednou na tu pěknou kytku a mějte hezký čas.

Ať se vám dovolenkové radosti navrství pod kůži a jako slavíci nastřádaného tuku, využijte jich, až bude hůř.

Díky fotografiím všech třech slavíků tmavých, zjištěných na našem území pelichajících, se nabízí možnost vhlédnout do procesu jejich superrychlého pelichání.

Ne, že by se nehodila ještě příležitost další, ale zmíněné tři naštěstí zachycují proces – hned na začátku, v půli a na konci. Kolekce je tím unikátní.

První dvě fotky už na blogu jsou, třetí je čerstvá, ale vyvěšena podobná už taky je.

S tím, co o pelichání druhu víme z dřívějška, dávají momentky za téma málem razítko. A stejně vzrušující by bylo řešit otázku původu ptáků, důvodu volby slezskomoravskočeských končin s přihlédnutím k tomu, že jsme přeci jen stranou areálu rozšíření.

Kdepak, naše republika, i když má ve vztahu k druhu smůlu v otázce migračních cest, tím, že je „těsně“ za hranicí udávaného rozšíření, chová se zajímavě a o překvapení tady nebude nouze.

Ještě tedy pro opravdové fajnšmekry vyvěsím všechny tři obrázky a úplně na konci se za nimi ohlédnu.

Ten číslo jedna byl prostě první a už to je na oslavu!

V každém křídle chybí 4 ruční letky, v ocase dva vnitřní páry per.

Pták vypadá, že je dvouletý, z důležitých krovek mu tam ale pro nás mnoho nezůstalo (poztrácel snad při manipulaci).

Trochu v určování čaruji, ale vypadá to podle skvrnění hrudi na samce. Nikdy v jiných dnech už nebyl chycen ani viděn. Použití nástrahy ve dvou návštěvách neúspěšné.

Slavík číslo dvě. Ten byl pořízen krátce po případu z Orlických hor.

Vzhledem k rozběhnutému procesu už bylo měněno i drobné peří obrysu, což je škoda (zarůstalo břicho). Přesto si myslím, že jde o samici, věku neznámého. Měněno je hned sedm ručních letek v každém křídle, rostou pera krycí (TL) a roste rýdovák (RP). Zjištěn byl použitím přehrávky hlasu SO. V pozdějším čase již nepotvrzen.

Použití nástrahy k odchycení (i opakovaného) neúspěšné.

Pták číslo tři mimo jiné odhaluje datum ukončení procesu a tušit můžeme následný odlet.

V tomto případě jde zcela jistě o samce a zřejmě staršího než dvouletého. Vidět jsou všechny znaky druhu, které hledáme v křídle. Vzhledem k tomu, že byl již téměř přepelichaný a s sebou jistý, dovolil si v reakci kratičký text. Z repertoáru SO, jen v tvrdším provedení, s přechodem v závěru do rachtavého oznamování.

Stupeň tučnosti: Číslo 5.

Pelichání zakončováno 3.-5. loketní letkou. Ruční letky plně vyvinuty stejně jako peří obrysu (dokonce i na tvářích, kde ptáci pelichají nejpozději). Pouze oboustranně spodní krovky křídelní v oblasti lokte ještě v toulcích.

Potvrzen ještě v následujícím dni. Později (zatím) nezkoumáno.

Použití nástrahy pokusem o následující kontrolu neúspěšné.

Jel jsem se podívat, jestli tmavý slavík už odletěl a odpověď nemám. Protože když se nechytne, neznamená to, že tam nemůže být. U ptáků jako jsou slavíci, jsem v tomto ohledu už velmi opatrný.

Přichytil jsem tam ještě dva obecné – mladého a adultního a pak, když bylo po poledni, tak se to stalo. Musel jsem se pochválit za chytací přehled a skvěle volená odchytová místa. Na každé lokalitě to je jiné.

Právě jsem stál pod břízami s nádhernou trávou u jejich pat. Ten obecní lesík se stává čím dál krásnějším. Když jsem byl politikem, za nás se právě doplňoval a teď krásní. Žluvy tam v korunách osik a bříz volaly a zřejmě už dolaďovaly odlet. Seděl jsem v tom pažitu dávného smetiště a vzpomínal na všechny zážitky z tohohle místa. Užívám si výzkum v krajině domova opravdu dost.

Soustava rybníků co končí Pátkem je pořád krásná a živá. I teď to tam jelo. Přestože bylo po poledni červencového času, hýbalo se to.

Budníčci už pohvizdují, to s nimi šije tahový neklid, přesně v tomhle čase začínají. To kdybych náhodou nevěděl, že ve vzduchu už to sviští. Především v noci a nad ránem.

A teď slyším hlasité cvrčení, které se blíží zprava proužkem hráze, jako by dlasci křičeli na rodiče. Jenže hlasitěji.

Věděl jsem, v jaké chvilce mám tu čest pod břízami být a jen si ve vteřině přál, aby to vyšlo. – A hotovo! Tomu se říká být včas na správném místě. Čekají mne krásné momenty, kolik mi jich štědré místo už připravilo!

Teď mám mladou kukačku.

Provázeli ji malí rákosníci, buď obecní nebo zpěvní, nemohu sloužit, nechytil jsem je.

Pojďte, znovu si ten jejich příběh připomeneme, když máme obrazový doprovod.

Krásně už lítala a každou změnu místa ohlásila, aby se snad pěstouni někde nezašili. Ještě je chvíli bude potřebovat, ještě s nimi nekončí. Žežulička.

Takovou má z toho člověk náladu, že se umí včlenit do přírody a brát si z ní obrázků, co jenom unese.

Tak tuhle nádheru před časem zplodili ptáci, co už tu dávno nejsou. Nepřestává mne to fascinovat. Kašlou na děti, ale málo pro ně neudělali, to ne. Vybrali dohled svědomitý. Zmařili jim potomstvo vlastní a uvázali na krk tuhle radost.

Fotka nedokáže zachytit ten její kabátek, barvu vnitřku zobáku, pro kterou právě že pěstouni zblbnou.

Nenabídne ani ten pěkný odlet a nové zavolání. Ale stačí mi to tak.

Pro připomínku, třeba na zimu.