Rubrika: Články

Třináctý pokus zachytat průtažné slavíky začal v hospodě na Kamenici. Starý známý fotograf tam měl pořad – vzpomínkový. A to já musívám absolvovat. On mne též podporuje, je spolehlivý.

Vidím na pohyblivých obrázcích z „Osmičky“ kamery archeologa Jirku W., jak byl báječně mlád a vypravěčem už tenkrát. Chodí po nalezišti Poráň nad Plakánkem a hoří a hoří. Jestli někdo v projevu – tak hodně on mi je předlohou, dovede lidi vtáhnout přesnadno. Zavěsit, vyživit. Laská tam v projekci střepy z páleniny překrásně zdobené a z časů, kdy na spočítání století stačily v pohodě prsty. A fotograf i filmař Láďa H. to celé vychystal věrně. I motýláře pana učitele Kropáčka vidím v akci nad špendlíky na plátně. Vše ve mně tančí! Děkuji za tu nádhernou chvíli.

Slavičí háj mne vítá odcházející bouřkou, která nikde nespadla. Znám předpověď a tak na ni dělám dlouhý nos a v klidu do lajny věším sítě. A přidám příčnou, včera jsem to nakoukal těsně nad ránem. I když ptáci si cestu najdou o chvilku později a okroužkovat se nakonec dají.

Měsíc chystá divadlo na obloze, ale usnul jsem a promeškal jej. Stejně zlobily mraky. To už před druhou, kdy jdu sítě dovypnout a rozestřít až k zemi je obloha nad zlátnoucí stepí čistá. Třtiny tu a tam prozradí cvrčilku co ještě ponocuje, jsou skvostně zlaté. Ne podoby slámy, zlaté! A ani se nepohnou, optimální stav. Úplněk k noci vůbec nepustil tmu, je vidět daleko, jestlipak ptáci táhnou? To se uvidí během „superchvilky“ nad ránem.

Usnul jsem spánkem natěšených a mobil do mne kope, ať se proberu. Že když jsem ho zaúkoloval, ať koukám vstávat. Ležíc v autě vidím přesně do linie, vymyslel jsem to letos dokonale, hodně uvidím, hodně se naučím.

Pod centrální mnohokmennou vrbou parkuji sotva třicet metrů od lajny. Musím poslední kontrolu „za tmy“, tu dělám vždycky. Pak už nikam nelehám a z první řady divadla vyhlížím ven. Vzácný stav, kdy dávám na oči dalekohled.

Začalo to! Ještě není docela rozedněno, když velmi citlivé stavěcí tyče prvně se oklepaly. A v ploše už vidím objekt. Po té předehře to nemůže být nic jiného než slavík. Další a další! Síť není bohužel sklopka, příliš jim nevěřím a tak se zvedám a musím vybírat, aby některý nevyskočil. Než si je v pytlících po autě rozvěším, chytají se slavíci další. Sítě hlídám i kvůli kočce, toulá se tady nadivoko.

A pak vidím účet chytací noci a ještě si počkám na ptačí doprovod, co čeká na rozednění opravdové. Rákosníci, cvrčilky taky, pěnice a rehek zahradní. Posledně se chytil domácí – kominíček. A slavíků je přesně jako včera – osm obecných a jeden tmavý. Ten musí počkat na konec, bude se mnou o minutu déle. Toho propátrávám po těle opravdu důkladně a více denního světla se hodí pro vyfocení.

Přijíždí parťák, co háj máme spolu. Byl tu už posledně, dnes v noci slyšel až doma na zahradě, že „v háji se hraje“. O tom příposlechu – jde o zprávu skvělou, potřebuji být s produkcí slyšet. A to oba reproduktory směřují od města, vstříc očekávanému příletu ptáků od Jizerských hor.

Výsledkem je potěšen a poslední cvrčilky chytit se už vidí na vlastní oči. Okem zkušeného zahradníka poměřuje větve zohýbané ovocem. A všude kolem je džungle. Umělá, vyhlížená.

Nevěřím na všechny nesmyslnosti co lidé pro sebe povymýšleli a tak ani šťastná/nešťastná třináctka (počet odchytů v noci) mne nijak nerozklepala. A ve výsledku ani nevím, jaká vlastně byla. Třeba se mohlo ještě nachytat víc. Ovšem podobně neuvažuji.

Děkuji noci a milému místu i za tohoto slavíka tmavého.

I za rehka zahradního, co se někde letos narodil.

Událo se toho tolik a času na psaní i vzhledem k nastavenému režimu žití tohoto „chytacího“ léta je méně. Blog naříká.

Napíšu zatím alespoň pár momentů z té neskutečně ornitologicky výživné jízdy.

Místa pro chytání jsem vybíral zajímavá „pocitem jistoty“ v nachytání a jiná zas úplně potrhlá, kde chytit by se nemělo nic.

To je prostě výzkum. A tak jsem líčil na svazích rohatských Hor, na návrší stranou Sobotky kde slavíci normálně nejsou, pak jsem se vrátil k Hornímu Bousovu na náhorní plošinu u vodárny a odtud zamířil do Slavičího háje.

Rád bych poznamenal, že nachytal jsem úplně všude, rozdíly v početnosti přičítám více tomu, zda slavíci měli pro pohyb podmínky než místům samotným.

Vodárenská věž a komín města na Klenici. (Foceno zpod rohatských Hor).

V pořadí již druhý doklad, že nocí se potulují/táhnou? i mladí ještě nepřepeření slavíci obecní.

Sobotecko – místo, kde slavíci už nejsou.

A večery, jaké tam bývají, ukrývající možný slavičí tah.

Podivný slavík, nakonec jsem se pro křížence nerozhodl.

Jeho „nebezpečně“ zbarvené krovky ocasní.

A detail křídla.

Jedna z velkých událostí, kontrolní odchyt mláděte ze Slavičího háje pořízený tady u Sobotky. A to jsem ještě netušil, že přijde i v „háji“ kontrola slavíka označeného předešle tady.

Tedy hned dva výsledky pro bádání.

A kolem mezitím spěchalo léto…

První slavík tmavý na podzimním tahu!

Časně, překvapivě, senzačně.

Jeho příkladné znaky pro ty, co je umí číst. Nemívají tmaví mladí takhle pokaždé jasno. Určitě ne.

V před chvílí narozeném dvaadvacátém červenci osmnáctého roku jednadvacátého století pobýváte se mnou na náhorní plošině u Sobotky.

Humprecht bude už zhasínat fasádu, sítě jste postavili večer po západu slunce. To když se bouřka hnala od Prahy a někde v poslední chvíli odbočila namlátit jinému. Tady v 317 metrech by to bylo dost ostré. Jiná nepřišla, znal jsem předpověď.

A teď začíná svítat. Jsou čtyři čtyřicet čtyři místního času a umělý slavičí zpěv vzlétá k Jizerským horám.

To byl nápad vláčet vás sem. Zkušenosti s tím nemám, slavící tady nehnízdí, kdoví co bude…

Hlava mi dávno v napětí odklusala, nechce u toho být. Nejspíš. Ve chvilce se však vrací – ne, tohle si ujít nenechá. Třeba i chvíli, kdy jsou sítě prostě prázdné. I nula je vědecky cenná. Ať jich je ale co nejmíň!

Z auta hned před sítí bylo vidět mihnutí nad oraništěm. Mohl to být stín, anebo taky ne. Byl asi. O kus jinde další, budou to stíny. Už mám mžitky před očima z toho. A pak se tyč zaklepala, jak někde v jejich patnácti metrech došlo ke kontaktu křídel. To už je zajímavé, to už vidina není!

Z dubu na konci lemu cesty se snesl pták. Chtěl mířit do louky, ale lekl se dálky. Sedl na tyč a já lovím z krku pozapadlý jazyk. Jsou to všechno slavíci!

Tak přeci to funguje, přeci se dají nachytat i jinde než dole v nížině.

Jeden je ještě kropenatý, všichni mladí a všichni sem museli přiletět. To je výsledek důležitý!

Kdesi za Osekem, kam se krajina odtud blíž mořské hladině propadá, je už od slunce pruh. Bude nádherný den. On už ale dávno přeci perfektní je!

Slavíci se rozlétli po křovinách, veliké hejno brávníků míří z Českého ráje k jihu. Jeřabiny se třpytí, strniště varuje, že rok nebude nekonečný. Že ikdyž jsem vás v čase teď o pár hodin vrátil, zabrzdit jej nelze. A je to poctivé.

Ornitologie je báječnou disciplínou. Oči vám namáčí v krajině, než odkapou k srdci. Jak nesložité!

Pět z dní jejich nocí.

Pět pokusů najít klíč k nočnímu tahu mladých slavíků.

Každý pokus docela jiný to aby byl případ co nejsložitější.

Chrastím na kroužku klíči a žádný zatím nepasuje do zámku ryšavých tajemství. Nic se o tématu nikde nedočtu, šlapu vlastní cestu.

Od rohatských Hor schází ke mně léto ve zpěvu.

Mám ta místa rád a dobře je znám, myslím si to. A třeba taky ne! Čekám tu na slavíky v novém nápadu, poctivě vyhecovaný a vychystaný obětovat čas kolik ho bude třeba. Dvě sítě, výkonná aparatura, příhodný biotop.

Jedno ráno se slaví výsledek a druhý zalamují ruce. Co se děje na obloze jež ukrývá noc? Proč, jak a kudy? Kolik, jací, kdy to začalo a kdy skončí?

Je to vědecky vzrušující. Je to omamné a napínavé, je to k navracení.

Dnešní chvíle nad ránem a osm slavíků. Přibrzděných na první cestě k jihu. Na dvě či tři minuty, déle je nezdržuji.

Dobře si všímám i toho, že se ptáci chytají do sítě převážně z jedné strany. Sletují přes náhorní plošinu s polním letištěm do kotliny Klenice a Polabím z ní odletí. Myslím si to. Důkazy nemám i proto je kroužkuji.

Jsou hebcí, trochu ustrašení, ale když vidím, jak peláší zpět do větví, vím, že jim to v životě nepřekáží. A já mohu být s nimi.

Pole jsou sklizena, ale nefouká ze strnišť to ne! Teplo se rozlévá, ze dne – to „posluneční“. Znáte to jistě.

Špendlíky namáhají větve, že praskají, mohl bych myslet, že je to tím dneska, kolik slavíků je přetížilo. Každý má jeden dva přes dvacet gramů – ne, to samozřejmě žertuji.

Ti ptáci jsou tiší, ale zpěv je zajímá. Létnou se podívat a tam už je síť. Jemné a v šetrnosti držené ruce, kleštičky s kroužky, vážidlo závěsné a měkká tužka. Blok taky měřítko – těch tedy víc!

Srpek měsíce, vůně z těch Hor, rány od padající nervozity, věžička kostela za oraništěm, bousovská vodárenská věž s komínem od fabriky, vzpomínky na dětství pod keři šípků v zařízlém a barevně otravněném cestoví, dřevěný žebřiňáček když krátičké nohy už nemohly a máma u oje. Ty noci teď v autě jsou přesně takové. Krajina nešetří a sype a přisypává. „Ať ti je dobře, příteli, když po letech zbylý jsi na místa nezapomněl„.

Šípky už tady nejsou i cesta je pryč. Jenom ta od léta prohřátá zem je stejná, však na to stačí – ona vše zařídí!

Tou nejkrásnější dílnou, nejinspirativnějším ateliérem je mi ta krajina pro bádání. K nacházení, chcete-li obrat méně vznosný.

Červenec se zlomil v půlce a to je čas, kdy lze už čekat slavíky na obloze.

Jsou mladí, letos narození, bez zkušeností, ale připraveni.

Úkolem současného chytání je dovědět se víc o nástupu tahu slavíků obecných.

Bylo vybráno místo nové – takové, jež není hnízdištěm.

A takto vypadá začátek noci v čase, kdy člověk ještě netuší, jak dopadne.

Noc byla světlá, teplá a nabádající. „Neusínej, bude to stát za to!„, viselo ve vzduchu, jen jsem to ještě přeslechl. Tomu však člověk neuteče, což mi přijde poctivé.

Vyšlo to hned napoprvé a naučit se z odchytů je velká příležitost.

I noc následující byla úspěšná.

Zde je slavík ještě částečně v šatě mláďat, i takový už se může vydat na cestu.

Příroda.

Kdepak, nedám na ni dopustit a chtěl bych si nabrat víc. Rozdává, tak ještě víc! Učit se z ní ještě rychle dnes, zítra a rád bych v lavici usedl i za rok, pokud to půjde.

Než vás vezmu pod dva motýlí keře do zahrady za toho příznivě slunečného dne, řeknu, že jsem si posledně vzpomněl. Díval jsem se do vody „Továrňáku“ kde jsem koupal udice jako kluk. A pak jsem na to přišel, vždyť já jsem se naučil dívat a obdivovat tehdy s navijákem v ruce a právě tady! Co všechno lze ve chvilce uvidět, co zažít, čemu se přiučit, čím obarvit tu chviličku života.

Pojďme do zahrady.

Vzal jsem si tam původně práci, studuji totiž všechny dostupné tabulky tukových ptačích zásob, co kde pro kroužkovatele vyšly. Moc spolu „nemluví“ to se dalo čekat. Jak je pak vzájemně porovnávat?

Ani jsem toho moc nepročetl, kolem motýlích keřů to vonělo a žilo třepetáním. Letos je motýlí rok, ale kdo všechno dokáže přiletět za opojením je až neskutečné.

Nebude to ale pohádkový příběh, tak to v přírodě nechodí.

Otakárků ovocných je letos víc v této době (letní generace) než fenyklových. Nakonec bude ten „z kopru a mrkve“ vzácnější. To snad není možné!

Ovocní přilétli čtyři a to jsem ještě neviděl ten karambol v trávě…

Kvete dům, tedy jeho fasáda a to je šílenství šílené.

Bzukot včel v loubincích a za nimi přilétají loupeživí sršni. Přepadají medáky a konzumují. A přitom útočí i na motýly. Bohužel. Moc to ovlivnit nejde. Jedná se o několik dnů, než loubince opylí a vše se přelomí k zrání. Pak zmizí i sršni.

Lidé musí být kolem opatrní, je to daň za skvostný pocit v žáru usínat na celtě za zelenou oponou na balkóně a prostrkovat zrak ke hvězdám skrze uklidňující potichlé listoví.

Žijete Kněžmost, on o vás neví…

Tady jsou obrázky a zítra už nejspíš vyjdeme do terénu za doutnajícím slavičím létem.

Samička otakárka ovocného už s čerstvě otrhanými křídly.

Ještě jeden „Podalirius“.

A tady hodovní stůl sršně.

Krom baboček admirálů, kopřivových, bodlákových a pavích ok, bělásků zelných i řepových a z baboček ještě perleťovce stříbropáska i tato vzácná návštěva! Denní lišaj – dlouhozobka zimolezová. Dlohozobka svízelová (ta častá) tu byla včera.

Ovšem tato je radostí nade všechny!

A ještě třeba alespoň otakárka fenyklového…

Slavíci byli už toho roku pryč, ale z krajiny se mi odejít nechtělo. Po léta jsem měl dluh, scházelo mi vidět místo, kde končí cestu drobná Kněžmostka.

Vytéká z Žehrovských lesů v Českém ráji v místech kde zem je měkká, smrkový vysoký les a kopečky mechů.

Znám ta místa z dob, kdy jsem měl chuť chytat a kroužkovat všechno. Dělal jsem si ten koníček zajímavý.

Byl jsem v těch lesích pozorovat hýly, abych je zažil na hnízdišti. Bylo tam ticho, nádherné lesní ticho, kdo to zná. A pak jsem je uslyšel jejich tiché a smutné hlasy. Hodili se tam svým vystupováním ti úhlední ptáci. A kolem putovala Kněžmostka. Mrňavá a čistá, nezkažená. Ale špinit ji nebudu ani já teď, vždyť na středním toku žijí ještě raci!

Pak ale vstupuje do betonu, jedna z těch hloupostí socialismu. Panely ji vedou napříč plochou krajinou okolo Koprníku co nejrychleji k řece. Co s vodou v krajině?

Našel jsem si před dvěma lety v máji čas a zašel tam do zbytku křovisek. Úzkých, jen coby k vodě se přimáčkly. Ale slavík tam byl a já v tom novém místě zažíval úplně nové doteky krajiny.

Ale k tomu dluhu…vydal jsem se k soutoku do Bakova nad Jizerou.

Protékala kolem a moje pocity byly už zase zvláštní. Jako u soutoků všech, které jsem za život viděl. I sebemenší jako když se přepeřská Pteč vylévá do Klenice. Dvě šňůrky, které se v krajině měly potkat. Každá docela na jiném místě v počátku přivázaná.

Kněžmostka mi v Bakově přišla odevzdaná. Už kousek nad soutokem. Protekla u mlýna přes staré stavidlo docela váhavě. Vy ji na obrázku vidíte vpravo jako malý zářez v pobřeží.

A přeci se mi odchází těžko. Silně mne ovlivnil seriál Zpět k pramenům. Vůbec mne v životě ovlivnily zajímavé věci. A zajímaví lidé. A děje se mi to stále jak vidíte podle otisku seriálu.

Tenkrát na podzim jsem z té mojí krajiny pochopil zase o něco víc.

Viděl jsem nedávno v rohatských Horách jednoho z bělopásků. Vzácného motýla dříve mi neznámého.

Nevěřím, že když si člověk svojí zvědavostí pořád o něco koleduje, že by ho příroda pustila s prázdnou. A každá příležitost doučuje. Najednou se o objekt víc zajímáte, najednou je tak trochu váš. Čerstvě váš.

Padnul nedávno dotaz, kdy něco pro lidi připravím. Kam byste mohli přijít si poslechnout. Je pořád sezóna tak nechystám nic. Mohu alespoň s předstihem pozvat na podzimní přednášku do Dobrovic. Pozvala mne tamní muzea a podílet se budu i na výstavě. Ostatně přednáška je navázána k události.

Je spousta času, ale kdo to máte blíž tak si poznamenejte. V Dobrovici jsem slavíky nikdy ještě nepředstavil.

Tak se chystám do rachoty…

Končí pomalu dopoledne, slunce už pracuje, budeme spolu. Čeká mne údržba další z dolnobousovských naučných stezek.

Nejdříve zastavuji u druhé, abych opravil můstek nad vodou. Kdosi mu ulomil část zábradlí. Za chvíli je vše jak má být a odjíždím na tu první.

Košili jsem propotil, ještě jsem ani nezačal. To ale nevadí. Startuju motorovou kosu ponechanou ve formě „křovinořez“ tedy s růžicí místo struny a jdu na to.

Železnice na Bakov, která se po čase oživuje, má v polích vyměněný přejezd a přibyly značky. Když bude lidi zas vozit, uvidí naši stezku, která se zčásti podle trati vine.

Je tu tak jako když se člověk vrátil domů. Do míst co dobře zná. Tady jsme na pole v sousedství chodili sbírat drahé acháty jako děti (na fotce vpravo). Galská růže tu kvete dodnes, teď tedy chystá šípky.

Mám vysečeno, úsek, který není možno opracovat strojně. Není krátký, ale baví mne.

Květena chudých trávníků mi je společníkem. Jsem takový cvok, že ty krásné kytičky mnohde obcházím kosou a nechávám v dráze. Nechci je položit. Je mi tu báječně. Nikdo mne nehoní, až práci dokončím, pak teprve bude. A přejedu dál.

V náspu jsou ještěrky a v trávě saranče pruhované.

Je motýlí rok! Letos ano. Je to až neskutečné, však taky než jsem vyjel z Kněžmostu, pořídil jsem na zahradě doklad, který pamatuju jen z mládí. Úplně zmizeli ti sametoví motýli. Lhal bych, jednou v horách před roky v sedle Jeseníků při svícení ptactvu pod křídla. Tam jedna letěla. Fotku jsem tenkrát pořídil bídnou zato dneska? Tak se na toho čerstvého motýla podívejte. A v Kněžmostě!

Úplně zmizely tyto babočky. Ani psát příjmení nebudu, uhádnete.

To mi den nahodilo pořádně do pohody! A teď přejíždějíc k Rohatsku polní nádhernou cestou vyskakuju pomalu za jízdy. I po letech mne to nabudí jaksepatří. Otakárek ovocný na odkvetlé šípkové růži, drobnější sameček, ale nádherně čistý!

Než jsem vylovil foťák, někam se propadnul. První pro tento region! Tak už i Dolnobousovsko. Možná ho lidé už ze zahrad znají třeba od motýlích keřů, ale já si ho připíšu teprve dnes. Hrdost mne pohltila celého. Ne, ještě má krajina neprohrála! Žluťásek čičorečkový – a kdo ví, možná to byl jižní, pořádně jsem ho neviděl. Jsou letos hlášeni.

Jedu dál.

Další a další zastávky na stezce vysekávám, kontroluju mobiliář, jsem s ním spokojen. Vzal jsem tu práci, aby se nestalo, že trasy budou zanedbané a neprůchodné. To by ten nápad víc škodil.

Dvě chyby má však moje konání – neslyším krajinu pro klapky na uších a pro vůni benzínu necítím trávu.

Dnes bylo víc cyklistů než pěších, většinou u tabulí nestavěli. Nevadí to, třeba je dávno znají. A i kdyby ne, dostali jsme lidi za humna na zdravý vzduch a to málo není.

Vysečeno je pedantsky. Jsem na to hrozný, jako u kovadliny. Když vidím trs, že jsem sečením minul, vím, že se vrátím. Je ale třeba mít na hladko zakráceno, potkávám i rodiny s kočárky.

Netvrdím vůbec, že všechny natáhla stezka, cesta je totiž i spojnicí mezi osadami. Je ale dobře, že zase funguje.

Slunce se chvílemi odchází za mraky nadechnout, já toho využívám a po anglicku mizím…

Než abych doplňoval obrázky k předešlým článkům, rozvěším je sem a doprovodím slovy.

Vraťme se do minulých dnů k odchytům pelichajících slavíků.

Budu se snažit o doprovod srozumitelný pro všechny.

Podívejte se na dva typy prostředí, kam se slavíci uchylují k předodletové výměně kabátů.

Jeden obrázek ukazuje lokalitu „Rybník Střípek“, jeho pobřeží, kde slavíci hnízdí pravidelně a jeden z páru (sameček) pak obsadil tuto bylinnou „předzahrádku“ (od cesty vpravo). Ta jej bezpečně schová a nasytí.

Kroužkovatel se snaží zjistit, kde – a zda vůbec – tu pták je a pokud slavíka potvrdí, zahájí odchyt.

Když je dost zkušený a trpělivý, končí to výsledkem.

Vidíte, že slavík mnoho peří na sobě nemá, staré (světlejší) mění, nové (tmavší) narůstá. Létat mu nejde, proto se ukrývá. Dvaačtyřicet dnů intenzivního krmení i péče o nové peří. A pak – vzhůru k obloze do prázdninové noci! Hliníkový kroužek, který jsem mu prve připevnil, se vydává na cestu a jednou se podobnou vrátí. S přispěním štěstí.

Teď se však pelichá tak pojďme ještě na místo druhé.

K Jizeře poblíž Veselé. Tady se nabízí prostředí k pelichání naprosto komfortní.

Temná, neprostupná džungle tvořená topinambury, divokým chmelem s příměsí kopřiv je pevností spolehlivou. Slavík zde poskakuje ze stvolu na stvol, pobíhá po zemi, která je převážně holá v hrabance, potravy v ní je na trakaře.

Nevědělo se o tomto chování před odletem. Až díky možnosti pracovat s přehrávkami se mému výzkumu podařilo fenomén odhalit. A též se naučit slavíka chytit. Na tři – čtyři minuty, než u něj provedu potřebná zjištění.

Tady ho vidíte. Jde o samičku, která má konečně všechen ten zápřah s hnízděním za sebou.

Dnes už dokážu vypočítat přibližně čas, kdy peří doroste a ona odletí. I tento slavík s největší pravěpodobností opustí hnízdiště ještě během července!

Dám ještě jeden obrázek stejného pro uchování textu v paměti.

Zítra se tu konečně objeví obrázky a nutno říct, že zejména dnešní příběh to potřebuje.

Pokusím se jej ale opsat jak nejlíp svedu, snad se zorientujete.

A stejně ještě věc druhou – jde o téma odborné, ovšem napíšu ho, jako bych vás měl za zády o Vítání ptačího zpěvu.

Před dvěma hodinami jsem se vrátil z dalšího pokusu v rámci specializace.

Než článkem uzavřu téma slavičího pelichání (rozumí se v tomto případě úplné pohnízdní pelichání dospělých), sbírám ještě některé postřehy. Z otázek kde získaných výsledků je málo nebo jediný. Nebo i žádný jen podezření.

Takovou otázkou je třeba prostředí, kam se ptáci uchylují v nejkritičtějším čase, kdy létat příliš nesvedou. A letos, protože je u slavíků vše v mírném předstihu, hodilo se navštívit hnízdiště u Jizery poblíž Veselé, na břehu tamního jezera. Neznám odtud situaci z jara ostatně to z mnoha míst. Čas jsem neměl. Bývá to komplikace ale na druhou stranu i dobrodružství.

Je tam v místě, kde řeka pospíchá, ohromná pobřežní džungle z topinamburů a chmele. Pořádný záhon. Místo má pracovní název „V proudech“ a slavíci tu bývají jen některé roky, záleží na podmínkách.

Měl jsem čas a dobrou náladu.

Došel jsem cestičkou až k místu, které je opravdu slyšet zdálky, řeka zde vybíhá mělce na mohutné kamenné bradlo z travertinu, šumí a žbluňká. Zacházím sem si sednout z okolních plácků i jindy, než se mi slavíci nachytají, tak tu je krásně „živo“. Fascinuje mne řeka v proměnách..

Dívám se po roce do vlajícího hávu svěže zelených rostlin pod hladinou a pak hned za zády pustím testovací tóny. A ono to vyšlo! Jediné hvízdnutí z toho lánu někde doprostřed! I když ho nechytím, budu oslavovat, že poznatek získaný před lety funguje.

Ale stál bych o toho slavíka, vidět jak vypadá. Já to vím – tedy tuším. Spíš tedy vím, bude opadaný jaksepatří. Toho bych potřeboval před objektiv!

Jsem typem vzpomínacím a tak vzpomínám tenkrát, jak jsem ten úkol vlastně řešil.

Je před polednem, slunce řádí jak pominuté, na rybářských chodníčcích si rozkládám náčiní, polní výzkumnou stanici. Ze třech zavazadel, síťových tyček v balíku a mačety s motyčkou. Připadám si důležitě, už odstupuji na cestičce a volím taktiku. Sklopky dám dvě. Jednu pokládám „hrací“ a druhou „na ticho“. Přímo do moře šlahounů a poloslunečnic. Povzbuzuji červy na kolíčcích a odcházím.

Pobřeží je dlouhé a potenciálních hnízdišť několik. Po absolvovaném okruhu si vzpomínám, že takhle už to tu jednou bylo, že se prostě nezvalo nic. Tenkrát jsem to přičítal proběhlé povodni, dnes to ale nemám na co svést. Děje se chyba někde v mém monitoringu, možná to je tím polednem.

Vracím se zpátky a víčka mi pocukávají, tak to u sklopek bývá. První i druhá je natažená, sebevědomí se skulilo pod břeh a pomalu odplouvá. Přinatahuji síť v panice v nádherné cestě, věším zdroj hlasu, který jsem sebral z plácku od sklopky, když se ukázal marný a odstupuji stranou tak, abych do sítě viděl. Na jezeře zatím lyžaři na prknech polykají vodu, aby vstupné jaksepatří zužitkovali, a mně se nedaří. Jak by tu bylo krásně, kdyby…

Jdu na kontrolu sklopek a nakukuji od cesty. Nic.

Natahuji kolem dvě další, ze sítě vybírám tři mladé budníčky pro okroužkování a přesto že by se k polednímu nic chytat nemělo, ještě i pěnici slavíkovou. Mám na ně fůru času a tak si determinaci užívám. Zelená žluna chtěla vedle mne na mravence v zemi, nevrle uhnula a plácla sebou na kmen obřího topolu. Vybarvený sameček. Je ta naše ornitologie krásná! Mají už po hnízdění, s partnerkou to rozpustili a tak si žijí.. Hormony je do ničeho konečně neženou, potravy co zobák ráčí.

Jen já v plánu hmatatelně klopýtám, síti se nedaří, i když se nějaký slavík vedle ozývá. Nevadí, aspoň se mají cyklisté čemu podivovat.

Mohl bych propadnout v náladě níž, ale blízkost mé řeky to nepřipustí. Je vedle ní hezky.

Slavíci proti jejímu proudu už nikam nejdou, ještě tak kilometr anebo dva.

Tam v Skalních srubech Jizery což je chráněný výtvor a malý kousíček nad tím je místo vylévající se Zábrdky. Připojuje se do říčního oblouku a přináší písek z Podještědí. Narezlý po tamních slatích krajiny skorců. A nad tím soutokem je kostel s věží i prastarým zvonem, ale ten příběh už odtud znáte. Zestárlé srdce ulitého starce co válka nepobrala. A vrácený hlas, když o velkém uzdravení starý pražský zvoník rozkymácel v duboví ten zvon. Dřevěné žaluzie věže se vymotaly z pavučin a zvonění slétlo k oběma řekám. Po takovém čase! Jak nemá být v takovém kraji člověku milo? Pak i ty sklopky přežije prázdné.

Probírám se ze vzpomínání a mažu na kontrolu. V horku je třeba hlídat častěji. Dvě přidané nechám nakonec, moc jim nevěřím.

První v džungli je tak, jak jsem ji před dvěma hodinami nalíčil. Druhá v místě, co se prve ozval? Druhá má stříšku! Ne, nemůže v tom úděsném prostředí přebývat jiný pták než slavík! To mne jistí v naději – a je to tak! Jeho stav je přesně takový, jaký jsem potřeboval, peří mu po těle rozhodně nepřebývá. Je jejich proces obdivuhodný.

Tak a protože se od prázdné sítě ozývá na provokaci ukuckaný polozpěv jarního mistra, mám v ruce ji! Což je naprosto fantastické. Pelichají od sebe přes cestu, protože buřeň je rozlehlá a místa dost tedy pro dva. Jen tak ji nepustím, vidět chci všechno. Určovat ovšem téměř není co. Ano, toť svízelný čas. Člověk se nemá čeho zachytit. Jen délka běháku se nikam nepoděla, tu tedy měřím a hmotnost se stupněm tučnění. A nafotit pelichání.

Současně se mi dostává odpovědi, proč přehrávka u sklopky ležela ladem.

Jo a ještě vlastně křídlo, to se podařilo z toho „koštěte“ taky vykouzlit. A délka odpovídá.

Po hnízdní nažině se břicho už na rok zase zakrývá. Kůže je šupinatá, rýdovací pera odstupňovaně málem už poloviční. Půjde to rychle letos se slavíky.

Ještě ji držím v dlani, kde působí spíš jako tenisák. Ujišťuji se, že snímky vyjdou, kontroluji číslo kroužku a pak už slavíka odnáším za oponu mohutných stvolů. Prazvláštním způsobem seskakuje z ruky šikmým směrem k patám šlahounů a jako duch mizí. Ještě v konci století o tomto nikdo nevěděl nic!

Zpěváka jsem už nechytil, řeka ale zpívala dál a tak se mi odcházelo fajn.

Vím zcela jistě – dověděl jsem se zase o něco víc. A čas? Dávno se s tím protivou nezaobírám. Jistě, že utekl, je už zas pěkných pár roků svobodný, ať si dělá, co chce.

Zítra přidám obrázky a posoudíte, jestli jsem je opsal poctivě.