Zítra se tu konečně objeví obrázky a nutno říct, že zejména dnešní příběh to potřebuje.
Pokusím se jej ale opsat jak nejlíp svedu, snad se zorientujete.
A stejně ještě věc druhou – jde o téma odborné, ovšem napíšu ho, jako bych vás měl za zády o Vítání ptačího zpěvu.
Před dvěma hodinami jsem se vrátil z dalšího pokusu v rámci specializace.
Než článkem uzavřu téma slavičího pelichání (rozumí se v tomto případě úplné pohnízdní pelichání dospělých), sbírám ještě některé postřehy. Z otázek kde získaných výsledků je málo nebo jediný. Nebo i žádný jen podezření.
Takovou otázkou je třeba prostředí, kam se ptáci uchylují v nejkritičtějším čase, kdy létat příliš nesvedou. A letos, protože je u slavíků vše v mírném předstihu, hodilo se navštívit hnízdiště u Jizery poblíž Veselé, na břehu tamního jezera. Neznám odtud situaci z jara ostatně to z mnoha míst. Čas jsem neměl. Bývá to komplikace ale na druhou stranu i dobrodružství.
Je tam v místě, kde řeka pospíchá, ohromná pobřežní džungle z topinamburů a chmele. Pořádný záhon. Místo má pracovní název „V proudech“ a slavíci tu bývají jen některé roky, záleží na podmínkách.
Měl jsem čas a dobrou náladu.
Došel jsem cestičkou až k místu, které je opravdu slyšet zdálky, řeka zde vybíhá mělce na mohutné kamenné bradlo z travertinu, šumí a žbluňká. Zacházím sem si sednout z okolních plácků i jindy, než se mi slavíci nachytají, tak tu je krásně „živo“. Fascinuje mne řeka v proměnách..
Dívám se po roce do vlajícího hávu svěže zelených rostlin pod hladinou a pak hned za zády pustím testovací tóny. A ono to vyšlo! Jediné hvízdnutí z toho lánu někde doprostřed! I když ho nechytím, budu oslavovat, že poznatek získaný před lety funguje.
Ale stál bych o toho slavíka, vidět jak vypadá. Já to vím – tedy tuším. Spíš tedy vím, bude opadaný jaksepatří. Toho bych potřeboval před objektiv!
Jsem typem vzpomínacím a tak vzpomínám tenkrát, jak jsem ten úkol vlastně řešil.
Je před polednem, slunce řádí jak pominuté, na rybářských chodníčcích si rozkládám náčiní, polní výzkumnou stanici. Ze třech zavazadel, síťových tyček v balíku a mačety s motyčkou. Připadám si důležitě, už odstupuji na cestičce a volím taktiku. Sklopky dám dvě. Jednu pokládám „hrací“ a druhou „na ticho“. Přímo do moře šlahounů a poloslunečnic. Povzbuzuji červy na kolíčcích a odcházím.
Pobřeží je dlouhé a potenciálních hnízdišť několik. Po absolvovaném okruhu si vzpomínám, že takhle už to tu jednou bylo, že se prostě nezvalo nic. Tenkrát jsem to přičítal proběhlé povodni, dnes to ale nemám na co svést. Děje se chyba někde v mém monitoringu, možná to je tím polednem.
Vracím se zpátky a víčka mi pocukávají, tak to u sklopek bývá. První i druhá je natažená, sebevědomí se skulilo pod břeh a pomalu odplouvá. Přinatahuji síť v panice v nádherné cestě, věším zdroj hlasu, který jsem sebral z plácku od sklopky, když se ukázal marný a odstupuji stranou tak, abych do sítě viděl. Na jezeře zatím lyžaři na prknech polykají vodu, aby vstupné jaksepatří zužitkovali, a mně se nedaří. Jak by tu bylo krásně, kdyby…
Jdu na kontrolu sklopek a nakukuji od cesty. Nic.
Natahuji kolem dvě další, ze sítě vybírám tři mladé budníčky pro okroužkování a přesto že by se k polednímu nic chytat nemělo, ještě i pěnici slavíkovou. Mám na ně fůru času a tak si determinaci užívám. Zelená žluna chtěla vedle mne na mravence v zemi, nevrle uhnula a plácla sebou na kmen obřího topolu. Vybarvený sameček. Je ta naše ornitologie krásná! Mají už po hnízdění, s partnerkou to rozpustili a tak si žijí.. Hormony je do ničeho konečně neženou, potravy co zobák ráčí.
Jen já v plánu hmatatelně klopýtám, síti se nedaří, i když se nějaký slavík vedle ozývá. Nevadí, aspoň se mají cyklisté čemu podivovat.
Mohl bych propadnout v náladě níž, ale blízkost mé řeky to nepřipustí. Je vedle ní hezky.
Slavíci proti jejímu proudu už nikam nejdou, ještě tak kilometr anebo dva.
Tam v Skalních srubech Jizery což je chráněný výtvor a malý kousíček nad tím je místo vylévající se Zábrdky. Připojuje se do říčního oblouku a přináší písek z Podještědí. Narezlý po tamních slatích krajiny skorců. A nad tím soutokem je kostel s věží i prastarým zvonem, ale ten příběh už odtud znáte. Zestárlé srdce ulitého starce co válka nepobrala. A vrácený hlas, když o velkém uzdravení starý pražský zvoník rozkymácel v duboví ten zvon. Dřevěné žaluzie věže se vymotaly z pavučin a zvonění slétlo k oběma řekám. Po takovém čase! Jak nemá být v takovém kraji člověku milo? Pak i ty sklopky přežije prázdné.
Probírám se ze vzpomínání a mažu na kontrolu. V horku je třeba hlídat častěji. Dvě přidané nechám nakonec, moc jim nevěřím.
První v džungli je tak, jak jsem ji před dvěma hodinami nalíčil. Druhá v místě, co se prve ozval? Druhá má stříšku! Ne, nemůže v tom úděsném prostředí přebývat jiný pták než slavík! To mne jistí v naději – a je to tak! Jeho stav je přesně takový, jaký jsem potřeboval, peří mu po těle rozhodně nepřebývá. Je jejich proces obdivuhodný.
Tak a protože se od prázdné sítě ozývá na provokaci ukuckaný polozpěv jarního mistra, mám v ruce ji! Což je naprosto fantastické. Pelichají od sebe přes cestu, protože buřeň je rozlehlá a místa dost tedy pro dva. Jen tak ji nepustím, vidět chci všechno. Určovat ovšem téměř není co. Ano, toť svízelný čas. Člověk se nemá čeho zachytit. Jen délka běháku se nikam nepoděla, tu tedy měřím a hmotnost se stupněm tučnění. A nafotit pelichání.
Současně se mi dostává odpovědi, proč přehrávka u sklopky ležela ladem.
Jo a ještě vlastně křídlo, to se podařilo z toho „koštěte“ taky vykouzlit. A délka odpovídá.
Po hnízdní nažině se břicho už na rok zase zakrývá. Kůže je šupinatá, rýdovací pera odstupňovaně málem už poloviční. Půjde to rychle letos se slavíky.
Ještě ji držím v dlani, kde působí spíš jako tenisák. Ujišťuji se, že snímky vyjdou, kontroluji číslo kroužku a pak už slavíka odnáším za oponu mohutných stvolů. Prazvláštním způsobem seskakuje z ruky šikmým směrem k patám šlahounů a jako duch mizí. Ještě v konci století o tomto nikdo nevěděl nic!
Zpěváka jsem už nechytil, řeka ale zpívala dál a tak se mi odcházelo fajn.
Vím zcela jistě – dověděl jsem se zase o něco víc. A čas? Dávno se s tím protivou nezaobírám. Jistě, že utekl, je už zas pěkných pár roků svobodný, ať si dělá, co chce.
Zítra přidám obrázky a posoudíte, jestli jsem je opsal poctivě.
