Sám mezi slavíky

Třináctý pokus zachytat průtažné slavíky začal v hospodě na Kamenici. Starý známý fotograf tam měl pořad – vzpomínkový. A to já musívám absolvovat. On mne též podporuje, je spolehlivý.

Vidím na pohyblivých obrázcích z „Osmičky“ kamery archeologa Jirku W., jak byl báječně mlád a vypravěčem už tenkrát. Chodí po nalezišti Poráň nad Plakánkem a hoří a hoří. Jestli někdo v projevu – tak hodně on mi je předlohou, dovede lidi vtáhnout přesnadno. Zavěsit, vyživit. Laská tam v projekci střepy z páleniny překrásně zdobené a z časů, kdy na spočítání století stačily v pohodě prsty. A fotograf i filmař Láďa H. to celé vychystal věrně. I motýláře pana učitele Kropáčka vidím v akci nad špendlíky na plátně. Vše ve mně tančí! Děkuji za tu nádhernou chvíli.

Slavičí háj mne vítá odcházející bouřkou, která nikde nespadla. Znám předpověď a tak na ni dělám dlouhý nos a v klidu do lajny věším sítě. A přidám příčnou, včera jsem to nakoukal těsně nad ránem. I když ptáci si cestu najdou o chvilku později a okroužkovat se nakonec dají.

Měsíc chystá divadlo na obloze, ale usnul jsem a promeškal jej. Stejně zlobily mraky. To už před druhou, kdy jdu sítě dovypnout a rozestřít až k zemi je obloha nad zlátnoucí stepí čistá. Třtiny tu a tam prozradí cvrčilku co ještě ponocuje, jsou skvostně zlaté. Ne podoby slámy, zlaté! A ani se nepohnou, optimální stav. Úplněk k noci vůbec nepustil tmu, je vidět daleko, jestlipak ptáci táhnou? To se uvidí během „superchvilky“ nad ránem.

Usnul jsem spánkem natěšených a mobil do mne kope, ať se proberu. Že když jsem ho zaúkoloval, ať koukám vstávat. Ležíc v autě vidím přesně do linie, vymyslel jsem to letos dokonale, hodně uvidím, hodně se naučím.

Pod centrální mnohokmennou vrbou parkuji sotva třicet metrů od lajny. Musím poslední kontrolu „za tmy“, tu dělám vždycky. Pak už nikam nelehám a z první řady divadla vyhlížím ven. Vzácný stav, kdy dávám na oči dalekohled.

Začalo to! Ještě není docela rozedněno, když velmi citlivé stavěcí tyče prvně se oklepaly. A v ploše už vidím objekt. Po té předehře to nemůže být nic jiného než slavík. Další a další! Síť není bohužel sklopka, příliš jim nevěřím a tak se zvedám a musím vybírat, aby některý nevyskočil. Než si je v pytlících po autě rozvěším, chytají se slavíci další. Sítě hlídám i kvůli kočce, toulá se tady nadivoko.

A pak vidím účet chytací noci a ještě si počkám na ptačí doprovod, co čeká na rozednění opravdové. Rákosníci, cvrčilky taky, pěnice a rehek zahradní. Posledně se chytil domácí – kominíček. A slavíků je přesně jako včera – osm obecných a jeden tmavý. Ten musí počkat na konec, bude se mnou o minutu déle. Toho propátrávám po těle opravdu důkladně a více denního světla se hodí pro vyfocení.

Přijíždí parťák, co háj máme spolu. Byl tu už posledně, dnes v noci slyšel až doma na zahradě, že „v háji se hraje“. O tom příposlechu – jde o zprávu skvělou, potřebuji být s produkcí slyšet. A to oba reproduktory směřují od města, vstříc očekávanému příletu ptáků od Jizerských hor.

Výsledkem je potěšen a poslední cvrčilky chytit se už vidí na vlastní oči. Okem zkušeného zahradníka poměřuje větve zohýbané ovocem. A všude kolem je džungle. Umělá, vyhlížená.

Nevěřím na všechny nesmyslnosti co lidé pro sebe povymýšleli a tak ani šťastná/nešťastná třináctka (počet odchytů v noci) mne nijak nerozklepala. A ve výsledku ani nevím, jaká vlastně byla. Třeba se mohlo ještě nachytat víc. Ovšem podobně neuvažuji.

Děkuji noci a milému místu i za tohoto slavíka tmavého.

I za rehka zahradního, co se někde letos narodil.