Dnes je to samozřejmost, ale tenkrát?

Žádné komentáře u textu s názvem Dnes je to samozřejmost, ale tenkrát?

Je konec roku a možná tak trochu i čas na nějakou tu vzpomínku.

Nadpisem bych mohl sledovat mnohé, protože opravdu mnohé v kroužkování by se pod napsané vešlo. Třeba pořizování sítí či sahání do ruksaku pro kroužky. Ano, jsou tam. Dnes už ano. Já ale cílím jinam, na výsledky. Moc dobře si pamatuji v roce osmdesát čtyři na jaře, jak chycený slavík měl najednou kroužek. Můj z roku předešlého. Vůbec poprvé! Tam někde se člověku začalo jevit, že právě nyní a v této situaci jede vědecký výzkum. A že díky československému pojetí činnosti může souběžně s Kroužkovací stanicí nad zjištěním zblízka přemýšlet. Pro mne osobně šlo o příležitost příležitostí. Snažil jsem se v hlavě vytvarovat, jaký že mohl být mezičas slavíkův (tedy spíše slavice), co jsme se neviděli. Protože já nyní vím, že to je ta samá z předchozího setkání. Toto mi scházelo, tohle jsem potřeboval. Mít možnost podle skutečné osy dotvářet příběhy dalekých ptačích putování a pobytů někde, kam nikdy nedohlédnu.

Zanedlouho vstoupím do dvaačtyřicátého roku kroužkování slavíků, přičemž je znám ještě o dva roky déle. To jsem hledal hnízda tady u nás pro jiného kroužkovatele. Roků to není málo, vždyť někteří z vás v tu dobu ještě nežili. Jenom chci říct, že na kontrolní odchyty slavíků po roce a déle jsem si trestuhodně zvykl a pocit z tenkrát je pryč. Je to veliká škoda, vždyť rozměr objevu byl tehdy jedinečný. Schválně jsem text zavedl až sem k pocitům, aby v oboru studovaní mohli podotknout – kde že je ta věda, když zrovna pocity do ní nepatří. Věda je v mojí databázi, v kabinetu, v rukou, i nad límcem v hlavě. Dovedu velmi dlouho a precizně otazníky mlátit po těle, dokud se nesrovnají do vykřičníku. A protože i tak s tím kráčí bojácnost, co nejvíc ověřuji. Znovu a znovu. I proto jsem první náměry křídel z času začátků později smazal, pro nedobrý postup. Nepočítám je a to se vyplácí. I tak jdou do tisíců. K získání přehledu pro středoevropskou populaci by stačilo, ale já měřím dál. Co kdyby..

Nevím, jak opsané změnit. Jak obnovit kouzlo překvapení, že slavík se s kroužkem dovede vrátit. Vždyť otrlost letos zašla tak daleko, že u nejčasnějšího – navíc z našeho parku – jsem dopředu věděl že je místním. Že to prostě ještě dokázal. Když jsem jej vybíral, penál jsem nechal ležet. Značka je za roky kalná materiálem, kód krásně čitelný tmavou patinou. Adresa muzea právě tak. A slavík? Dávno už se mnou na konci cesty počítá. To je znát okamžitě. Vědecky jej potřebuji získat. Na chviličku, ale získat. Změřit, zvážit, posoudit zásobu tuku po cestě, prohlédnout obnošený kabát. A z věcí nevědeckých – k němu promluvit. To dělám u každého. U každého trošičku jinak, podle zásluh.

Ohlídejte si dveře

Žádné komentáře u textu s názvem Ohlídejte si dveře

Přeji, ať neodejde, dostavil-li se i k vám. Pocit hezkého, blaženosti. Stoupněte si přede dveře, pozavírejte okna, on vytuší, že by měl zůstat. Je přeci krásně. Vidíte lidi, které jste vidět si přáli, venku kraj, přes všechny klacky házené pod nohy, se snaží vykouzlit zimu. Dřevo v kamnech začalo hořet pomaleji a tolik neubývá. Blíží se chvíle konce roku a věc to je opravdu mimořádná. Nejde o pumelice před domem od, po plechovkách s blesky, nabuzené omladiny, jde o odebrání starého kalendáře a instalaci nového. On nejlíp ilustruje proměnu. Chystá se rok pětadvacátý z nového století, čtvrtka z dějinné etapy. Jsme už málem v něm! Proradujme se k metě každý z vás jeden po svém.

A co dál?

Tady jsme pro cestu udělali dost, blog je zajištěn a může další rok běžet. Po vás chce, abyste na něj občas klikli. Co slíbil kdysi, drží i dnes. Funguje, a to není v podobném prostředí a uspěchané době úplná samozřejmost. Mnoho – spíš většina – jich cestou odumřela a již se nehlásí. K smutku sledujících. Na to má slavičí stránka ještě dost času. Jestliže investuji do kroužkování takových let, nedělá mi potíž nést prapor nad hlavou i tady. Chodíte sem. Vidím to z grafu návštěvnosti. Nejsou to žádné překotnosti, ale navštěvován je. Říká o sobě, že je slavičí, ale v některých vstupech na chudáka mistra pěvce ani nedojde. Následně se mu újmu snažím vynahradit. Nově se objevují zprávy z parku. Na to si zvykněte, přípoj je stálý. Stal jsem se totiž, ač skoro k neuvěření, dost silným pomocníkem krajiny a přírody v ní. Jsme sobě nablízku a věříme si. Ona mně, že pomůžu – já jí, že dovzdělá a mile proraduje. Víc toho od běhu nového tady nečekejte – na druhou stranu – není to málo. A z vás ten, který se naučil chvíli sem směřovat, přesně ten rozměr našel.

Pojďme po slunovratu k dalšímu z vrcholů, pojďme se loučit s kalendářem.

Na samém konci roku

Žádné komentáře u textu s názvem Na samém konci roku

Jizera – řeka drahého kamení i slavičího zpěvu

Myslím, že nastal čas, vyznat se z obdivu k řece, která je ku mne srozumitelnou, mám ji v přátelích. A popravdě- nestojím u ní každý den, abych z ní čerpal nabídku, ale když se tak stane, cítím se v hlubokém souznění. Ohromně rozumím všem skladatelům not, rozumím básníkům i každému tuláku klikatého pobřeží. Co je to za nádheru. Nevím docela, jestli řeka zpívá, ale vím, že vypráví. K ztišeným a vyladěným vskutku vypráví.

Dlouho jsem přemýšlel o nadpisu, tento je těžce pravdivý. Pojďme si to o dnešním večeru vyložit jaksepatří. Totiž, jako vždycky – důkazy mám.

A ještě předsunu jednu věc… jako k prameni Klenice, chtěl jsem zorganizovat cestu k Jizeře. Ohromnou pouť na etapy, to by teprve bylo! S šéfem programu regionálního rádia Jardou Maceškou jsme po ohlasu „Klenice“ při jedněch Dnech rádia plánovali tuto věc. Byla by pro posluchače, pro spolujdoucí v etapách, byla by k nádherné řece. Vysek´ bych jí takovou reklamu, jakou nepamatuje. Jaromír po smrti, já na penzi, rádio jiné, už se nic nenarodí. Možná i proto dnes takové téma, řece s úklonou. Ještě mne mrzí, že už dávno neteče kolem Bousova, to by bylo…

Pojďme už ale nahoru, do kopců jizerních, pojďme k místu pravého vývěru. Tam, odkud řeky začínají. Dokážete si představit, když jste tam sami, jen s místem velkolepého začínání daleké cesty. Hned neodcházejte, jsme povinni v této porodnici pár květů nechat. S gratulací a popřemýšlením.

Jsme na ranní sluneční straně Smrku, stružka se právě rozbíhá. Přibírá sobě rovné a kreslí nazlátle v rašelinách. Barva slatin jí vydrží na pořádný kus cesty. Safírový potok napovídá, že do vztahu s krajinou chudá se vážně nechystá. Nad Kořenovem skočí z bradla a pod osadou vlevo přibere krkonošskou Mumlavu. Posledním z těch horských tahů je půvabná říčka Kamenice. Od Českého ráje přivádí vodu Žehrovka. To už se v Jizeře hezkou chvíli třpytí ametysty, natónované křišťály záhněd, araukarity, jaspisy, acháty, chalcedony. V štěrkovištích mezi valouny křemeniva. Z Podbezdězí stéká Malá Mohelka, i ta pravá. V oblouku skalních srubů se přilije pod klášterským kostelem klikatá a v písku vířící Zábrdka. No, a tady se hladina za večerů, když máj vyzve ji do kola, prvně dotkne tónů slavičích. Ty budou po ruce na každém kilometru, dálkou až k soutoku, kde řeka Keltů zanikne v Labi. Stál jsem kol ostrohu několikrát, chytal a kroužkoval tamní slavíky. Dodnes přiletují, když cesty je z dálek hnízdit přivedou. Labe nalevo líné, ztěžklé, ale naše řeka v kráse! K soupeření na cestě k moři to ale nestačilo.

Odtušeno z Afriky

Žádné komentáře u textu s názvem Odtušeno z Afriky

Protože tam nejsem (teď jsem v Slavičím háji počítal zimující strnady rákosní), jen odhaduji situaci za mořem.

Vánoční čas je dobou, kdy by slavíci měli být konečně na pozicích. Světlejší, i ti tmaví. Nejeden toho má po cestě akorát, ale cíle dosaženo. Kdo doletět měl, zimuje. Jedni budou moct uvidět Zambezi v tamní kráse, druzí se zastaví možná o záliv Guinejský. Dnes se usuzuje pro adultní jedince, že jak drží hnízdiště, počítají i se stejnými místy k zimování. Důkazy už se sbírají. Co tomu říkáte? Nikdy mne nepřestane opájet ptačí migrace. Nevím, co k tomu mám v hlavě navíc, ale já snad, když slavíci letí, cítím po těle brnění. Jako že – sítě nechat pověšené a zvednout se od parku s nimi.

Tmaví jsou tmaví, na ty v regionu moc nedosáhneme, hnízdí spíš jinde. Ale obecní, krásní jsou neméně a stačit ke štěstí musí. Každý jeden z nich je mi reprezentantem zdejší krajiny, velvyslancem. Od Trní – z míst dávné protržené hráze, kde nazelenalému šeru vévodí ohromná babyka a podobně stará jabloň koženáč. Jenomže přátelé – ta když rozkvete! Pro vůni byste se s nosem přenastaveným vrátili znovu až od silnice. Té krajské, co vypadá jak v Rumunsku. Tam mikrospánek za volantem nehrozí, i kdybyste měli nabráno.

Jiný se vydal z anglického parku v intravilánu Března a s ním jich odletělo víc. Další od Kolomut a od Řepova. Od Boleslavi jich do končících prázdnin odrazily stovky! Další se zvedli u Bakova, jiní od Veselé. Od řeky v Hradišti, z Horky i z bažantnice. Ano, to je ten dubový les z knížky, co příběhy svěřil vyprávět suchému listí. Odlétli i ti od Kněžmostu, z Bud, od Dobré Vody, prázdná zůstala i Stará Studénka. Násedlnice, Koprník, ticho zavládlo i v romantickém zákoutí rybníčku u Obrubců. Odtáhli z Obrub od staré pískovny a také z Hor nad Rohatskem. A nejsou ani v Slavičím háji, to bych si dávno všiml. Nebudou ani kol červenské kosy a od Kosmonos jsou také pryč. Z Ošťovic a určitě také od Sukorad. Víte, co to je slavíků?! Ti všichni zkusili slétnout k Africe. A fůra se jich vrátí, to mi můžete věřit. Někteří pro smůlu ne, ale tak to po ptačích krajinách chodí. Hned, jak třeskuté mrazy v předjaří poleví a v parku se ozvou naši skřivani, začnu dobíjet baterky v přehrávačích. Abych si mohl pak stoupnout pod hradbu větví a tužku mít k zápisu připravenu. Co kdyby to zase bylo na rekord…

Odletěl za sluncem i ten od Samšiny, z míst, která k hnízdění nejsou. Prozpíval kus máje za smírčím křížem, co pro výpověď vybíral z nejsmutnějších slov.

Odletěli všichni do jednoho. A jestli to vyšlo, odletěl i tento budníček. Taky k Zambezi.

Čekání na otázku

Žádné komentáře u textu s názvem Čekání na otázku

Jeden z nejkrásnějších momentů kroužkovatelského vyhranění. Soustředěně sledujete děj, hlava přihazuje jednu zkušenost za druhou a pak se to narodí. Otázka. Máte vystaráno, je tady možnost popojít dál.

Čím kvalitnější otázka, tím větší výzva k napřažení sil pro zvládnutí. Odpověď může přijít v momentě, po neděli, nebo nikdy. Ano, znám takové situace a je to nemilé. Prostě, téma má i svá trvalá tajemství, na která zatím nedosáhnu. Někdy však některý z impulsů strhne ze svahu lavinu a výsledky se valí jeden za druhým. Čekáte dole v údolí a kvapně pytlujete.

Otázky, schopnost vystavět je, to jsou poklady každého z jdoucích. Podhoubí pro objevy. Šance, že pořád bude co hledat. Čím dál častěji si říkám, kolik už bylo těch otazníků. Stavím je před sebe dvaačtyřicet let. Většina z obyvatel by byla se zadáním dávno hotova, já ale dobře vím, že za odškrtnutým tématem jsou otazníčky další, které spěchající už vidět ani nechtěl. Stačí, hotovo, jde se účtovat! Vůbec ani nevím, jestli to moje loudání je po správnosti. Jestli by opravdu nebylo líp práci ukončit a přihlásit novou. Tolikrát jsem ale slyšel doma za zády – když tě to baví, dělej to dál.

Tak to je a zůstane. Vždyť políčeno právě mám i na některé otazníky v pavučinách, ty s patinou prachu. Ty tak prolomit! Některé už prohrály díky nočnímu chytání, to byl posun jako na dráze.

V Kroužkovací stanici si na stránkách časopisu pochvalují výrazný nárůst kroužkovaných slavíků obecných. A bude ještě líp. Do jarního čísla rozkryji způsob, jak z tahových nocí vysypat ještě o pár slavíků navíc, když už tam člověk ponocuje.

::: Nedávám fotky, trochu to šidím. Dnes je nejdelší noc, třeba během ní nějakou najdu a ještě vyvěsím.

  • Nenašel jsem.

Před svátkem svátků

Žádné komentáře u textu s názvem Před svátkem svátků

Nejprve bych chtěl poděkovat lidem, co poslali poštou řádky, přející do nového roku. Děkuji.

No, a nyní už vykročme vstříc momentu, v kterém se prodlužující noci zastaví a začnou ustupovat z pozic, které jim zdejší zeměpisné pásmo umožnilo. V sobotu se to přihodí.

Neměnil bych naše střídání období, neměnil bych ani zdejší „krajinu před rájem“. Zvykl jsem si a příchozí dovedu předvídat. Že není poslední roky sníh, bývají dny tmavší. Ale mít kolem rozbředlou zem, to radši současné prosincové předjaří.

Chodil jsem v parku po nové severní hranici, když bylo čerstvě po dešti. Nikdo si nedovedete představit, jak v hlíně kamínky svítí. A můžete sbírat! Jde hlavně o acháty, nebyly by sice na zpracování, protože jsou popraskané, ale krásné – to ony jsou. Zůstalo mi to z dětství, kdy jsem chodil v polích a kapsy jimi plnil. Po půlstoletí se mi to vrátilo. Já ale tuším historii, to už z blogu víte. A zatím jsem na lince času jen mělce, našel jsem z červené páleniny odlomenou nožku z kuthanu. Víte, co to bylo. No, ale i to dokládá, že se v místě (dnes široko daleko polním) pobývalo – bydlelo. A zem toho vydá víc, vím to. Jen se za opršelé povrchy platí těžce zablácenými holínkami. To je daň. Ale, když hledáte na jaře před zasetím za sluníčka a od bot se práší, mnoho vidět není. Jak šutry oschnou, zem je nechce dát. Je to jako s chytáním v noci v létě do slavičích sítí o pár metrů blíž k městu. Zaplatíte nevyspáním – a to dlouhodobým. Ale oplátkou zažijete a pochopíte nejedno. Proč všem těm záhadám vytřásat kapsy a neplatit nic? Zvykl jsem si. A to jsme ještě v laciném kraji. Platíval jsem častokrát víc, za to, co znám. Co jsem se v specializování naučil. V horách jsem pod světlem stával za jiné, i když se vědělo, že noc z Polska přichází lakomá. Tolik běželo jiného a příležitost tolik kratičká! Troubili jeleni, nikdy jsem k tomu jinde nepřišel. Létaly můry, co dole u nás neuvidím. Ale hlavně – stál jsem v cestě ptákům, co třeba už zítra tudy p/r/oletí. A já budu tomu průvanu křídel nejblíž. Vím, že to přijde.

Jo jo. Houževnatost je báječná věc. Když jsem chytal na udici úhoře a limit byl v třiadvacet hodin (pak už se nesmělo), věřil jsem pod zimním stadionem na Klenici do poslední minuty. Že nějaký přijde a vezme za to. Když jsem hledal v rákosí ztracený futrál s kroužky a kleštěmi, věřil jsem, že se nepotopil a on se mi vrátí. Co myslíte? Nakonec to vyšlo. Když letěl nad ránem proti mně, stojícímu u sítí, objekt podobný na bukáčka a sítě minul, přál jsem si, ať se odněkud vrátí. Že by to bylo senzační. Dlouho netrvalo a on se z druhé strany od rybníka řítil k linii. Jak nepozorný atlet (dobře to znám), snad jsem „ulil“ i start a vyběhl pod kapsy dřív. Aby nezdrhl. Pak to člověku pod košilí mlátí, mumláte slova úžasu a jde se listovat určovací knížkou. Co bych dál vyprávěl, vytrvalost se lidem vyplácí.

Je obdivuhodné, kam jsme od nadpisu odpluli..

ZH číslo 23

Žádné komentáře u textu s názvem ZH číslo 23

PRAHA N *79 517 Slavičí háj 1K 4.8.2023 / 18.8.2023 Col de Bretolet (Švýcarsko) 780 km – retrap.

My už jsme zeširoka toto hlášení probírali, pro ty, kdo blog nesledují pravidelně, z události vypíchnu čas kontroly v sedle Alp. Směna slavíka objevila ve dvě hodiny po půlnoci. Možná bychom nemuseli víc k tomu psát, na odchytovou stanici si klikněte, na obrázky terénu a dejte fantazii průchod. Bylo osmnáctého srpna – čas, kdy je na v místě ještě letně vlídno. Před dvěma týdny byl mladý slavík ještě v Česku a pořádné kopce nikdy neviděl. Jasně, že i dál jej čekají podobné zátěžové okamžiky, ale ocitnout se dvakrát během čtrnácti dnů v síti?

Nebudu lhát, myslel jsem si trošku, že bych snad mohl jeho značku číst ještě tady u nás později, nevyšlo to. Kdo ví, odkud byl. Kdyby to ale vyšlo – víte, jak bych blog roztančil? Když jsme u „nadudálostí“, k poslednímu dni roku vyberu nejlepší z hlášení, co tu visí. Ne jedno, tři. Tak zajděte.

Teď vezmu mapu a zblízka se do místa podíváme. Stojí to za to.

Možná ještě jednu poznámku..

Odchytová stanice je hodně známá. Myslel jsem si na ni – mít tak odtud hlášení.. Že aktérem bude slavík, že bude odchycen v našem parku a že nám bude sdělen takto unikátní čas průletu překážkou, je neskutečné, a hned se vřadilo mezi nejsilnější momenty mého kroužkování.

Hlášení číslo dvacet dva

Žádné komentáře u textu s názvem Hlášení číslo dvacet dva

PRAHA N *81274 Uhříněves 1K 4.8.2022 / 21.4.2023 Kleinlützel (Švýcarsko) 601 km – nalezen mrtev.

Jako, kdyby nám v posledních letech slavíci dál a dál potvrzovali koridor, kterým odlétají k Africe a často se jím i vrací. Nabízí se úvaha, zda zpožděnost oproti víceletým nespočívá také v neschopnosti improvizovat a cestu krátit/zrychlovat. Drží se podzimního scénáře a nabírají přitom kilometry. Jde tedy o ptáka na první cestě, nezkušeného. S četnějšími zastávkami a o to vyšším nebezpečím. V noci ve vzduchu jsou slavíci přeci jen více chráněni, než za dne v zastávkách.

Pták je hlášen mrtev, bez bližších okolností. Vzdálenost v kilometrech od místa kroužkování mnoho neříká, ovšem datum výskytu v místě je cenné.

Za půlkou měsíce

Žádné komentáře u textu s názvem Za půlkou měsíce

Vážení čtenáři slavičích stránek.

Přestože na webu ¨Mnichovohradišťsko¨ přejeme ode dneška k blížícímu se, u nás počkáme. Tady je zatím čas. Odpublikujeme dvě zbývající ZH slavíků české centrály, proložíme postřehem, a teprve potom sáhneme po skleničkách. Mezitím protančíme zimní slunovrat a prodloužíme možnost fungování této stránky o jeden rok.

Padají rekordy na teploměru, co má krajina pod paží, to zase bude malérů! Dávno nelyžuji, sníh mi nechybí, zimu nemusím, ale čeho je moc, toho je příliš. Jen se však můžeme dívat, jsme na to krátcí.

Dnes se na prahu večera ukázalo slunce. Ptáci to nepřehlédli, i když jich tu teď moc není. Všiml jsem si i já a mám z toho radost ještě teď. Zase se vrátí, je to jasné. Zas bude hřát a pro světlé fáze dnů se čas bude natahovat. Pojďme k tomu blíž.

css.php