Proč vznikl Slavičí háj?

Žádné komentáře u textu s názvem Proč vznikl Slavičí háj?

Pro život každého z nás jsou důležité náhody. Nápad parku pro divokou přírodu přinesla práce u lidí, kteří mne každým dnem víc a víc poznávali. Byli staří a řemeslníci předešlí je vypekli. Pro mne to byl zákrok sice složitý, ale se zkušenostmi zvládnutelný, i s nápravou jednou už zaplacených kiksů. Odjel jsem k nim po prosbě v dešti od nedělního oběda. Pak šel čas a práce se množily. Václav znal vyprávět a já hodiny u řídkého kafe dávno nepočítal. A chtěl jsem zachraňovat mokřady, tím, že bych je získal do vlastnictví. Firma mne nakonec překročila a zůstaly pozemky starými lidmi darované, tedy darované téměř. Takové lze směňovat když vznikla možnost na místě jiném, vzdáleném. Získat tím přípojnou výměru k původní ekoplantáži, která už byla přetvářena.

Proč byli důvodem v začátku slavíci, je z blogu známo, dnes však ve výměrách násobných vítáme všechno živé, jež zájem projeví. S pochopením ke všem, co přišli o domovy. Do posledního mají rozestláno pod heslem: „Mít kam jít – platí pro zvířata i pro lidi“. Druzí zmínění mohou po parku zažívat dobrodružství poznávání, a jedno je, zda jim je deset, nebo deset schází do stovky. Kolik už takových u nás žaslo! A přitom vše je tak obyčejné. Pokus o návrat starých časů nastavováním podmínek. Tak, jak to dohlédnu z dětství.

S výše vysloveným je člověku v místě nádherně. A může i pršet za límec. Chodíte v hroudách a pomalu myslíte na skřivany. A nebo v savaně „Jedničky“ za stávající průhlednosti vnímáte hromadu hnízd. V mokřadu sousedním pak do sněhu vyskládal stopy chřástal. Kde hnízdili modráčci. Tam, co se před časem ukrývala sluka a kam se navrátí zpěvní rákosníci. Protančit noci společně se slavíky stejně jako s cvrčilkou zelenou. Do husté koruny slívy přitáhne divoká hrdlička, kdy květované dveře jí přijdou otevřít v páru hřivnáči. A slunce z oblouku ukáže pro nás nad pěstí palec. Jako, že: „Docela dobrý!“.

Stav českých krajin je krvácivý. A prostor k úsměvům dávno se ztratil. Je dobře, že v parku se soustředíme ku pomoci. Nebyl jsem nikdy tak eko-spokojený se sebou a jen mne snad občas popíchne ve vnitřním světě – zda ještě v některém segmentu netrčí pár volných míst. Hned jak tam pojedu, budu zase hledat.

Nejhezčí slunce zapadá u nás

Žádné komentáře u textu s názvem Nejhezčí slunce zapadá u nás

Všiml jsem si toho už několikrát. Tím, že je kotlina plochá, vidět je celá východo-západní půlkružnice obzoru. A když máme to štěstí, můžeme vidět slunce zhasínat čarokrásně.

Zimní oblouk je krátký a nízký, horizont zahoří tedy už nad městem. V létě má k večeru slunce pořádný sešup a zastaví se až za starou fabrikou, za půvabnou vodárenskou věží. Záleží také, odkud událost sledujeme. Jinak natočíme hlavu od infotabule, docela jiný obraz bude z oken maringotky. A nejkrásněji při zimní dráze působí západ z nejvyššího místa parku, za motýlí loukou. Ano, nejde o mýlku, park rozšířením vybíhá z kotliny a stoupá do prostoru „U Zvolínka“.

Pracoval jsem v louce a místy i sněžilo. Však roztávalo, u nás sníh není, zatímco vše na východ a sever je obílené. Počínaje nedalekou Šalandou. Jak krásně se liší za těchto stavů (naše) výspa Polabí od podhůří „Jizerek“. A přesně tak to umí číst slavíci, když řeší, kde budou hnízdit, a kde už určitě ne. Počasí tedy dnes: zataženo, převážně klid. Pod sněhovým mračnem ale zahořel západ a slunce se zase předvedlo. – Já nevím, často se tak děje. Jako kdyby se v dáli vědělo, že bych o podobné stál.

Poštolky schytávají hraboše v jetelině a konzumují je na sloupcích, co jsem do klikaté hranice osadil. Káně se od nich naučila mávat křídly na jednom místě ve vzduchu, působí však komicky. Nahlas jsem se ale neposmíval, aby neuletěla. Člověk je v těchto časech rád za každou společnost.

Zem vůbec není zmrzlá a žížaly jsou pod povrchem. Krtek maká též, hrabe a hrabe. Na zahrádce by vadil, tady ať si dělá, co chce. Dětem vysvětlím, až přijdou, že když je potrava v neotrávené hlíně, bude i krtek. Když pole otrávíme a bude dotačně jednodruhové v celé své ohromné rozloze, objevit se navíc může jedině smutek.

Chodím a hledám na proschlé louce květiny, co s jarem vzejdou. Některé už jsou v patních růžicích. Dávno s budoucím jarem počítají. Nikdy jsem podobné nečinil, neměl jsem příležitost. Teď chci území poznat dopodrobna. A kliku mám – jak jsem psal – chemie tu byla naposled za komunistů a to ještě omezeně. Za ten dlouhý odstup je krajina málem panenská a znát to je na každém kroku.

Kterak na blogu v novém roce?

Žádné komentáře u textu s názvem Kterak na blogu v novém roce?

Stránka bude dál přátelská, aby příchozí nemusel i zde nabírat děsy ze společnosti. Bude hlavně slavičí, ovšem bez přísného režimu. Pojďme na jeden odpočinkový..

O práci, kterou bych neměnil

Podívejte se, tak začíná drobnost, která je nakonec ohromná.

Ptal se mne novinář, jaký máme kde k vidění mistrovský kousek. Jmenoval jsem díla, s nimiž se prodala radost, ale na „největší“ jsem zapomněl. Jde právě o tuto věc. Tenkrát mne to nenapadlo. Zde jsem ji v kvartetu k vám na akátový špalek vysypal.

Proč je tak silná, zjistíte z webu města poté, až se osmého února udělování zakončí. V nerezu tepané srdce je součástí Ceny města Mnichova Hradiště, udělované každoročně významným lidem. Vzepřené mezi sloupky podstavce sklářů z Kamenického Šenova působí elegantně a s hlubokým vzkazem. Ano, toto je nejcennější dílo dílny.

Dohlédnu na poličky obdarovaných, jak oči nejedny plastiku čtou a ona tak den za dnem žije. Jde tady o „železo s příběhem“ a kladivo vede radost.

Je pořád krásné roztápět výheň k úkolu, který má hlava nastudovaný. Žít ten dmychaný žár s průvodem jiskření. A nerez je potvora, rychle po zahřátí chladne. Ale povrch s temně našedlou patinou pak přímo křičí po přeleštění. Míst exponovaných, když stopy po kladivu oděr potřebně míjí. A protože srdce nerezaví, sneslo by klidně i několik kapek šampaňského.

Úskalí determinace

Žádné komentáře u textu s názvem Úskalí determinace

Můžete si myslet, že když pomáháte stavět určovací klíč k ptačímu druhu, že už vás sotva co překvapí. Zkoumání slavíků je ale věda jaksepatří. Mezidruhově, mezipohlavně, meziročně ve vztahu k stáří.

První kolonka se jeví nejschůdnější. Komplikuje ji pouze hybridizace, hlavně pak křížení zpětné. Terénní určování – kdo je on či ona – nám šetří nervy, protože v značné části roku nic nevymyslíme. Píšeme potom otazník. Nakonec je tu je problematika určování věku, a to je tedy zábava pořádná. Ponecháme-li stranou kropenatý šat mláďat, kde bychom se mýlit neměli.

Mám rád léto a zrozené chytání za prázdninových nocí s podporou přehrávky. Kdy noční tma slibuje ke kleštím nejednu slavičí záludnost a v předhazování bývá svědomitá.

Je týden za půlkou prázdnin, kdy snést do křoví se může od zrezlého peří úplně všechno. Je ráno a slavík v ruce podivný na první i druhý dojem. Kdo je chytal jen z jara, přijde mu každý chycený slavíkem tmavým. Pak se badatel dlouho zabývá křídlem, kde krovky jsou rébusem nevídaným. Znaky se po peří i v hlavě nad kleštěmi zdají stavěné proti sobě, slavík se dívá, chtěl by už jít. Do tance vkročily chvíle pro budoucí vzpomínání. U sobě podobných rákosníků humorným pojetím pomáhalo, zda pěvec od ruky odletěl do kopřiv, nebo do rákosí. Pak bylo „jasno“. Když vezmeme na přetřes slavíky, můžeme pátrat podobně, zda čerstvě označen uhne k východu, nebo zvolí západ. Druhová kolonka už na náš verdikt čeká.

Za návod bylo by předešlé přeci jen trochu málo. Každý nad hliníkem musí se vynasnažit, aby jej po světě určení reprezentovalo. Dobře tedy už ví, že slavíci za létem tmaví jsou všichni, že úprk na východ může být zmatení, jež migrant co nejdřív přehodnotí. Že třeba pracovat na letkách se zářezem i zúžením, u první v pořadí ohlídat poměr a měkké náměry v zkoušce opakovat. Sledovat pírka podocasní, rýdovák ohlídat nepomačkaný, krovky po křídlech nepouštět na slunce. Naslouchat hlasům z pytlíků, během úkonu držet se soustředěný.

A přeci je slavík pod prsty podivný i v dojmu třetím, předodletovém. Za stavu tohoto jsme pobrali ohromné štěstí, třímáme šanci se zdokonalit. Aktivně fotíme, peří ve stínu rozprostíráme, u křídel saháme k prohlídce souběžného, foukáme brkům ke kořenům. Nestačí-li na odehnání otazníků zmíněné, slavík odlétá nedourčený a k nám vzešel úkol! Zajímat se víc, protože téma nás stále převyšuje.

Z nejranějších začátků

Žádné komentáře u textu s názvem Z nejranějších začátků

Vrátil bych se tam hned. Do opakovaných roků seznamování s budoucím objektem zájmu. Rok 1981 a za ním následující..

V maskáčové blůze, která s chutí zapomínala výkřiky poplatných lampasáků a v botách povahy podobné.

Stál jsem u hloží s podrostem kopřiv a vyčkával, až rezavý pták přiskáče s průhledným dubovým listem barvy jak jeho hřbet a shodí pod nízce ležatou větev. Učil jsem se pozorovat slavíky. Nic jsem o nich nevěděl, byli pro mne noví. Bylo to totiž jenom pár týdnů, co jsem upustil z ruky udice. Natrvalo, i s funkcí hospodáře a vedoucího mládeže. Odložil jsem, protože bych čas na nové pro první neměl. Čehož nelituji. Slavíci mi ukázali jejich krajinu, která, přestože byla i mojí, na rozdíl od nich jsem o ní mnoho nevěděl. Provedli a provádějí dál mne svými životy i otevřeli dveře k mnoha vzácným lidem.

Je to dnes ale jiné. Na mysli mám především kroužkování, to právě začalo po těch dvou úvodních letech. Vše se zprofesionalizovalo, třeba už nevypisujeme propiskou kolonky na předtiscích a neolizujeme známky s Husákem pro všechna odeslání. A kdyby jen to! Zvukové kopie na drobných a přesto výkonných produktorech jsou dávno průlomem průlomů. K čemu bych mohl být za nocí prázdnin bez „zpívajících stolečků“! Tady je ušlý čas určitě na pochvalu, ale i přesto – vrátil bych se tam hned. Pro lehký čas mládí, to zejména. Ale nemyslete – obor bych neměnil. Říkám to tady, i když mne oni neslyší.

Jednou jsme se v legraci pokoušeli opravdu velezhruba odhadnout, kolik mne výzkum stál hodin. Psát to sem ale nemíním, tomu byste najisto nevěřili. Ve světle té matematiky se může zdát, že dosažené výsledky neodpovídají. A musel bych souhlasit. Jsem v akci pomalý a pořád se vracím, jestli je z chyb – možná, mezi co možná nejmenšími. Omluvitelnými. A taky mne zdržují zážitky a snění. To je problém kardinální. Je ovšem docela možné, že nebýt problému, nebral bych zbroušené kleště do ruky nyní po třiačtyřicáté.

Na obrázku je první hnízdo slavíků. Hledal jsem je v začátcích pro kroužkovatele Mirka Medka ze Všeně u Turnova. Byl vždycky moc rád a já to měl taky tak.

………………………………………………………………………………………………………………….

Chtěl jsem psát původně o krkavcích, že už jsou kolem hnízda, kde jsem před pár dny pracoval. Ptačí rok totiž tradičně odstartoval. Přednost jsem ale dal náhodné vzpomínce. Mělo tak být.

Dny začaly zvolna už zase odbíhat

Žádné komentáře u textu s názvem Dny začaly zvolna už zase odbíhat

Zastavil jste se někdo? Na blogu ano, ale myslím na přelomu roků? Teď už se brzdit ani nepokoušejte, už to s námi zas uhání.

Podívejte. Obrázek je z před-před-před-včerejška, dnes už je to v Slavičím háji docela jiné.

My tam máme pro ptactvo na keřích letos už jenom ptačí zob, jiného se moc ani neurodilo. A všimněte si, ta povětrnostní houpačka zase už začíná. Co stromy vyvedou, ví jen ono skloňované oteplování. Třeba budou zase bez úrody, kdo ví.

Viděl jsem na doporučení film Dědictví. Je v archívu ČT ještě jistě i dnes, myslím. Člověk dost tuší, ale tak daleko jsem nikdy neviděl. Přehnané to ani snad není, ta díla mívají kvalitu. Zůstal jsem sedět hodně smutný, ale beznaděj, co prolezla pode dveřmi, jsem zčerstva prohodil oknem. Za sebe říkám: budu se ještě víc snažit! Hlavně v parku. My lokální druhovou pestrost neodpískáme. A budu se z toho ještě víc radovat, možná i tady. To posoudíte. Čeho je málo, stává se vzácnějším. Já to nevzdám, už kvůli dětem. Ať aspoň na střední Klenici mají ještě v životě co obdivovat. V co věřit. Co očekávat s prvními jarními vany od jihozápadu. S pohledy upřenými k Domousnické bráně, jak to dělávám já.

Pak jsem ještě internet probrázdil ohledně motýlů a znalci varují úplně stejně. Mizí vlastně prakticky všechno. Nikdy jsem nebyl v životě bojácný, na kolenou klečel naposledy o dětství před fotrem, teď možná poprosit budeme muset každý. Každý, kdo si stav uvědomíme. Pojďme ještě na poslední chvíli vyzkoušet věřit.

Poděkování za všechny výživné dny

Žádné komentáře u textu s názvem Poděkování za všechny výživné dny

Než na blog vložím PF – přání, zbývá vstup jediný. A uvedu jej obrázkem, který mám moc rád pro životní sílu, kterou v tichosti odkrývá. Ústřední téma mých vycházek, vztahu ke krajině.

Pořídil jsem jej pár hodin před tím, než padl příletový slavičí rekord. Kdy jsem něco takového ještě netušil. Dvě pralinky z čerstvě načaté krabičky z pod čísla šarže 2024. A byla voňavá. Byla, protože zrovna mi ukazuje dno. Pak tedy – domlsáno.

Děkuji krajině za všechny nápovědy, snad jsem jedinou nepřehlédl. Přírodě za čas, po který ku mne byla učebnicí. Všechno znovu tak vzrušující! Nebudu vyzvedat vteřinu jedinou, bylo by to k ostatním nespravedlivé.

Ať je rok konce čtvrtstoletí právě odcházejícímu v štědrosti roven. Smím-li si přát.

Dnes na blogu:

Žádné komentáře u textu s názvem Dnes na blogu:

NEJ – slavičí hlášení naší ornitologie

Konec roku už se opravdu sápe ke klice, pojďme k avizovanému vyhlášení nejzajímavějšího zpětného hlášení pro slavíka obecného pod kroužky NM PRAHA, nebo centrál na druhém konci událostí v dosahu značky. Všechny jsou zde na blogu, měli jste možnost řadu sledovat. Na čtenářský názor je již pozdě, „vítěze“ vyhlásím já. Půjde tedy o pohled subjektivní, což by na druhou stranu nemělo až tak vadit. Slavíky bádám poctivě.

Výsledek, který převyšuje ostatní, nese kroužek našeho muzea a není ani tak dávný. Značku můžeme uvést kompletní, protože již nikde nelétá a poletovat nemůže.

PRAHA N798735 27.8.2017 (1K) Buštěhrad (Kladno; St. Lepič)

Hlášení je naším nejdelším a cenné je i to, že jej dosáhl v čase ulovení dravcem adultní pták, letící k jihu podruhé.

Marrákeš, ostrov Mogador 3. září 2018

Výsledek je ozvláštněný ohromnou náhodou odečtu kroužku, který na zbytcích drobného pěvce v hnízdě zjistil kameraman, dokumentující život ostřížů jižních.

U slavíků se zdá, pokud putují při pobřeží, jako by řešili některé přelety nad hladinou a pevninu striktně nekopírovali. Za takových okolností jsou ostrůvky země možností k zastavení a odpočinku. Protože se jedná o ostříže, lze dovodit, že kořist byla chycena během přeletu.

Velký Atlas, ležící nedaleko, je frekventovaným zastávkovým místem mnoha pěvců, kteří se buď chystají k přeletu pouště, nebo opačně, kdy překážku absolvovali.

Znovu se můžeme nyní zamyslet nad směry odletu slavíků obecných z centra Evropy. Je vůbec využíván směr jižní? K návratům jistě, ale máme-li před sebou výsledek pro dospělého jedince z cesty JZ (není jediný), přinejmenším slavíci od nás upřednostňují tuto cestu.

A hlášení má další podstatnou výpověď – nebudou-li po Africe slavíci cíleně chytáni k vědeckým účelům, mnoho se dál v otázce zimování nedozvíme. Spoléhat na volně žijící predátory je během na ohromně dlouhou vzdálenost.

Přes všechno zmíněné si přeci jen závěrem lze přát více podobných ohlášení. Kdy kroužek na noze posune náměty k přemýšlení znovu o patro výš. Šance na naší (česko-moravsko-slezské) straně nadějně stoupá v podobě nejednoho nově přistoupivšího nadšence pro chytání a prozkoumávání krále ptačích zpěváků. Buďme rádi.

Pojďme to tady prožít!

Žádné komentáře u textu s názvem Pojďme to tady prožít!

Pro všechny věrné i nahodilé návštěvníky bude slavičí stránka věšet čtení. Stihneme začít ještě dnes, pokud mi rychlejší půlnoc překlopí datum, nerozbrečím se.

Dnes dáme: Nejmilejší letošní můj slavičí „tuzemák“. Tady to je……..

Jestli jste na svých místech, do čaje z přírody (vlastního sběru, nejlépe) vyklopte lžíci medu navíc, kdo na to není, nechť rozdmychá cigáro – jdeme do nabídky.

Velmi by se nejeden divil, jaký metr pro volbu mám. Nehledám dálku napříč republikou (takovou letos v slavičích hlášeních ani nemám), sleduji nadrozměry. A to je přesně případ kontrolního odchytu slavíka u nás v parku, v létě po noci. Na obou koncích protokolu stojí moje licence, ovšem nadšení z odečteného drželo řádku minut. Nestalo se tak poprvé, zažil jsem to už před dvěma lety s jiným podobným.

Na polední straně města na Klenici je v polích vnořený lesík se studánkou. Kdysi tam bývalo vedle na svodnici modro po kosatcích, to už neplatí. V Končinách se tam říká a jsou tam slavíci. Jak jejich hnízda pro kroužkování už nehledám, před lety jsem na něj kápnul a mladé za dva dny v červnu přijel okroužkovat. Jednoho letního rozbřesku jedno z těch mláďat bylo v síti Slavičího háje. Nejde o to, že délka je jeden kilometr, jde o poznatky docela jiné. A taky radost, že slavíci s tou svojí jedinou v roce hnízdní příležitostí umí opravdu divy.

Letos jsem při lákání párů chytil nakonec před odjezdem i jednoho výrostka, na křídlech dva až jeden den. Starý zážitek z parku byl v mžiku mezi námi. To víte, že z konečného poučení – co s životem – jsem slavíka nevynechal. A co myslíte? Sedmadvacátého před půlkou prázdnin byl znovu v síti! Po devětatřiceti dnech na těch křídlech, co jej tenkrát ještě moc neposlouchala. Když jsem nabíral aktuální hmotnost, díval se na mne a já celé snadno odečetl: „Toho …. se snad nezbavím!“. Jasně, od těch dob o něm nevím nic, ale kdo ví. To neznáte slavíky. Dovedou nejen vyhnízdit, solidně prozpěvovat, oni se dokáží i trefně vracet. Nakonec – uvidíme. V Končinách.

Ještě ho najdu v archívu, alespoň z chvíle kroužkování.

css.php