Návrat k jednomu z výsledků loňska

Žádné komentáře u textu s názvem Návrat k jednomu z výsledků loňska

Kdo začal kroužkovat až v době vlády internetu, neví, jak to bylo s „hlášeními“ kroužkovanců těžké. Zahraničními hlášeními, zejména.

Je jiná doba. Ještě, že tak. Už jsem velebil možnost přehrávání vábniček, ale také agenda mocně vydělala.

Pár hlášení se vždy během sezóny sejde a každé je cenné. U slavíků mám moc rád i ta „tuzemská“ – a klidně v běhu jediného dne. Je v nich totiž mnoho k objevení ze života mistra pěvce. Dnes chci ale vzpomenout na kontrolní odchyt na severu Maďarska, platící pro slavíka tmavého. I tento je totiž dechberoucí. Písmenka a číslice cenná všechna, ale přeci jen určitá cennější druhých. Třeba vzdálenost v kilometrech je tady ale informací skoro bez hmotnosti. 324 kilometrů od místa kroužkování. To už je důležitější směrový úhel, který slavíka kreslí v jihovýchodní cestě, jak má být, jak známe. On se z ní prvního máje vracel a v jedenáct hodin kolega retrap zpracoval. Dám sem souřadnice – přesnost místa do sta metrů, můžete se podívat sami (47°41´33N; 16°37´17E). Slavík podle mne mířil do německé části hnízdišť, nebo do Dánska.

Je skvělé, že z toho mám scénář pro dálkové pohledy za tímto borcem. Pustil jsem jej z ruky u nás v parku po nočním lákání „hraním“. On s kroužkem slétl do Afriky, vybral první finální zimoviště a otočil poté k domovu. Na jižním pobřeží ohromného jezera se nechal přečíst a pak už – zatím nevíme. Třeba vyhnízdil, třeba odletěl podobnou trasou co prve, třeba mu končí pomalu přezimování a on vyputuje podruhé nazpátek. Řekněte, není to ohromující?

Včera jsem si hlášení vyložil, protože jsem chtěl. Je to jen papír s obsahem – je to vůbec tak?! Ne, píšu pitomosti. Vždyť je to kus života tajemného ptačího druhu! Připojení chvil mých, kus času člověka jižněji působícího podobně, je v tom pozvánka k návratům do zmíněných časů i dalšímu zájmu o událost.

Buďte zdrávi též o sobotě, která pošilhává zvolna po dveřích.

Jak na noční chytání slavíků v létě?

Žádné komentáře u textu s názvem Jak na noční chytání slavíků v létě?

V pořadí III. díl přinese jarní Kroužkovatel.

Nemohu jinak, to téma je jak živá voda. Kdykoli vzpomenu, letí nálada výš. Šťastná chvíle tenkrát na Žehuni! Jasně, bylo by pro mnohé lepší, kdybych vše objevil u nás v parku, ale ne. Tam se to předtím moc nepovedlo. Pravěk opravdový. Na dost dlouho jsem se nechal odradit.

Vidím to pořád, tam, mezi rybníkem a vyvýšeným náspem rychlíkové trati. Ještě dvacet minut před rozedněním jsem netušil, co se na mne řítí. Neznámé. Šel jsem alejí na třetí kontrolu od půlnoci, sítě na tyčích držela beznaděj. Plán byl, jak se rozední, všechno zabalit a na druhý večer už ani nečekat. Padat domů. Dodnes nevím proč, šel jsem kontrolou malý moment před rozedněním. Jako obvykle nahlédnout do okraje louky průjezdem v pásu křovin, kde byly sítě – že počkám chviličku a začnu stahovat. Nešlo ale uvěřit očím! Okoukané obrazy bídy někdo spravedlivý přeinstaloval. Situace jiná předchozích, šokující. Ač jsem se dopustil chyb při vybírání, stálo to za to. Určitě jsem třeba měl netopýrem rezavým začít a ne ho nechat, až přijde řada. Síť ve svém sektoru poničil.

Pak už jsem se s pokusem nedočkavě vrátil do parku na „opravu“ v novém pojetí. Na výsledek se už dalo koukat, metoda začala růst.

Od napsání II. dílu uběhlo pěkných pár let, třeba předložit III. Bude závěrečná, jiného se už vymyslet nedá.

Za ten čas dostaly značky stovky slavíků a nebýt možnosti přehrávání zpěvu, chodili bychom zpod větví paběrkem. A tak mi přijde líto starých chytačů, které jsem je znal. Zasloužili by si jízdu vyzkoušet. Kdo věří v další životy – třeba už metodu dávno používají. Třeba.

Bude to s počasím jako loni?

Žádné komentáře u textu s názvem Bude to s počasím jako loni?

Končící zima tentokrát sice sníh ukázala – a dokonce opakovaně, ale mírná je stejně, jako ty předchozí. V Slavičím háji už některé pupeny keřů jsou před otevřením, poupata ukazují sněženky, chystají se v trávě prvosenky. Začíná mne tížit obava, zda jaro nebude tragické jako předchozí.

Je večer… Čekám u louky na sovy, abych si užil nevšedních momentů. Jedná se o kalouse ušaté. Sobotecký Humprecht je nasvícen, obzor s ním vypadá moc pěkně. I město vedle po pravé straně se leskne, není to odsud daleko. Teplo vypadá jinak, ale zima není. Za náměstím přes park ve směru západním tmavne vlnovka Chloumeckého hřbetu. – A sovy už přilétají. Kolébají se trávami, pak prohledávají sady. Jsou hladové. Šlo by je asi chytat a kroužkovat, mám to zažité, ale poslední roky už mimo zelenou část roku nelíčím. Pak výhradně na pěvce. Ten svět mi je nejblíž, a slavíci v něm trumfem.

Prořezával jsem stromy a nacházel hnízda. Hlavně ta, krytá dřív vysokou trávou. Takové keříky nechávám od zdola větvit, dobře vím, že to ptáci na jaře ocení. Chovám se v parku už tak, jako by mi opeřenci koukali přes rameno. Soužití je to moc fajn. Raduji se z každého hnízda ťuhýků, míváme po šípcích tři až čtyři páry v celém území. Je to tím, že louky produkují velký hmyz, což ťuhýci musí. Člověk se během ptačího roku hodně naučí, a to jsem si myslíval, kolik všeho už znám. Kdepak, příroda je nadrozměrná.

Když slunce teprve zapadalo, prošel jsem prostředí zeširoka. A uvědomil si, kolik tváří park dnes už nabízí. Včetně parádních mokřin. I rákosiny posilují, což vítám. Z pod oblohy totiž pak všechno vypadá magneticky a z ptáků pro zastavení či pobyt vybere si každý. Když jsem zmínil rákosí, i teď jsou v něm křídla. Jde o modřinky, což je pro ně typické. Je to taková záložní spižírna, ze stvolů dobývají larvy.

V mládí jsem vlastnil knížku Kapitoly z přírody. Byla mnou ohmataná, špinavá mezi listy, jak jsem v ní pod zátěží lisoval kytky do herbáře. Dnes ovšem vím, že všechna ta provinění vkládala krůčky pro stoupavou cestu za poznáním. A k vrcholu už zdálky vidím. Pro sestup musí zbýt síly – přesně, jak říkají horolezci: „Cíl je až dole!“. Dávno jsem odešel z posledního výškového tábora, opatrně stoupám – a je to tak krásné. Plné překvapení. Na cestě jen sám se sebou, soustředěný. Hned jak se o neděli rozední, vyjděte někam pod kopec a zkuste si to. Alespoň takhle v malém. Zastavujte se s myšlenkami, hlavně pod vrcholem. No, a pak opatrně dolů. Buďte jisti, zažijete.

Pozor, už to začíná!

Žádné komentáře u textu s názvem Pozor, už to začíná!

Koho z příchozích baví příroda, koho baví opeřenci či koho baví alespoň jaro – už to začíná!

Včera bylo předposledního ledna, ale krom toho též slunečno. Alespoň v parku. To se to pracuje! A večer víte, že máte pozvání na městskou slávu, a že v podání Bousováků to bude zase moc milé.

Čas běží, když nekoukáte, kdy vám odtroubí fajront. Najednou vidím létat okolo maringotky motýla „kolibříka“. Dlouhozobku svízelovou, která asi prve zatáhla cestu k moři. Že bych ji vyplašil prací? Vypadala ovšem aktivně, jen pro sosák chyběly úkoly. Tak se alespoň v přestávkách hřála na plechové stěně. Foťák měl objektiv zaprášený, mobil z kapsy se lovit nechtělo – nemáme tady tak nic. Ani druhý objev jsem nezdokladoval, ale skřivany jistě zná každý. Ano, to si představte! Dívám se k obloze a oni letí. Poprvé pro mé oči v novém roce. Je jich šest a v mladém odpoledni na smůlu spěchají. Ani ten dalekohled jsem z auta nevylovil. Je to však nutné? Za takto silných chvil? Vždyť z té událostí cáká radost až ke Zvolínku! Už se to děje, máme vyhráno. Oni letí dál směr Humprecht, a ještě dál. K severu. Někde jsou doma a není to u nás. Tam na ně čekají. Až zlomí křídla k brázdám. Přežili středomořské lovecké nahánění a instinkt je vede hnízdit. Kolik síly ta chvilička má?! Ano. Už je potřeba pozorovat. Už je potřeba takové pilulky brát. Přitom se těším, až přiletí skřivani naši. Sem k nám, do parku. Vytáhnu starou dřevěnou židli, budu vypadat neprofesionálně, ale co na tom. Píchnu ji do louky mezi květiny a budu absolvovat.

O přestávce v bousovské radnici za večera vyprávím vzácným dámám, jež město ku slávě přivolalo, o našem území, kde sliby k přírodě přísně se plní (ptaly se na Slavičí háj). Mluvím o „dveřích“, které jsou trvale otevřeny, a kde za pobyt se platí () radostí. Ne, nechybí předložka „s“, neplatí se tak, jak známe z životů našich. Ten svět má docela jiný řád, nastavení. A končím k ženám pozvánkou k máji. Až slavíci budou za pultíky. Až vlahé stmívání přenastaví jim noty a přitvrdí v přednesu jaksepatří. Až vezmu si slovo a událost s obrovskou chutí doprovodím. Protože včera jsem viděl – co viděl, třeba se dost rychle připravovat…

Hezké dny, pokud to jen trochu bude možné.

Kde bychom byli bez mladých!

Žádné komentáře u textu s názvem Kde bychom byli bez mladých!

Z titulku by se mohlo zdát, že jde o anketu v domě seniorů, my ale nabíráme téma slavičí, kdy oceňovat budeme přínos mladých ptáků pro agendu kroužkování. Přeskočíme tím čas slavičích návratů, námluv, lásky i hnízdění, posvítíme do zatím poměrně temného prostoru osamostatňování mláďat, konkrétně do časů potulky a odlétání.

Začalo léto a noci na krátkých přeletech přesouvají první slavičí křídla. Než se jimi naplní zcela během první etapy prázdnin. Ano, jde o pohyby bez zkušenosti. Krátké noci vydechují během dne vystupňovaný žár, ptačí zpěv stojí dávno minulostí, domovina mladým slavíkům připadá stále těsnější. Slavičí háj v tom čase nachystán překreslit masku hnízdiště na čihadlo. Druhový zpěv se v parku tedy udrží, jen bude umělý, výraznější. Směna o jednom člověku stane nevyspalá, ku konci prázdnin se čím dál víc ohlížející po kalendáři. Kdy zápisky dávno přetékají stránky a žok zkušeností bude cpán do auta.

…

Mladí ale teprve natahují přelety nad krajinou, paprskovitě se vrací, znovu oddalují, vybírají k zápisu významné prvky noční krajiny. V jednom místě té mapy je vynášen do výšky zpěv, který v podobném formátu dosud nezažili. A kolem dokola na míle slavičí ticho.

…

V pytlících samý mladý slavík, dospělců se v nich nedostává. Nebýt mladých, můžeme kroužky ze žluté bužírky ponechat v pavučinách. Ještě že slavičí mládí v tento čas máme! Jsou všude, i když spíš neviditelní. Inu, slavíci. Kde ovšem bezinčí zavání latami plodů, tam je přistihnout můžeme. Rozhalenky mají potřísněné, po ničem jiném nejdou. Čekají na stmívání, až neklid po těle nastoupá. Neví zatím kale, čím každý prochází, co bude následovat. Jenom se podřizují a nechají vést. A staří? Jakmile předmigrační výměna kabátu dojde alespoň na dohled finále, zvednou se a letí. Tukem na cestu vybaveni tak akorát – ne příliš, ne málo, míří do první zastávky. Nebývá nejblíž, zato však spolehlivá. Tam (většinou okolo moře) „dotankují“ jaksepatří, utratí týden či dva a pohnou se dál. Kroužkovatelé ptactva podél tras těchto bardů příliš nikde nelíčí, jejich (slavičí) pohyb je v místě nevelký, nenápadný, neočekávaný. Přičteme-li k tomu výrazně malé množství zastávek těchto adultů, máme odpověď na pobaveně vysokou návratnost při jarním průzkumu hnízdišť.

Jsme ovšem úvahou už zase docela jinde, psát o starých v zadání nebylo, pojďme umístit tečku.

Děkuji všem, kteří o volném čase přicházíte. Je vás akorát tak na opatrnou radost, víc dávno přežité blogování chtít ani nemůže.

No, a leden pomalu v háji..

O stromech ještě jednou

Žádné komentáře u textu s názvem O stromech ještě jednou

Paměť stromů

Název, který je dávno proslavený, neumím nahradit výstižnějším, proto opisuji. Tvořím vlastní věci, nemám takové zápůjčky rád. Tady s tím ovšem sám nepohnu.

Do dubového kmene byly kdysi dávno zaraženy hřebíky, které nesly ostnatý drát zábrany. Z časů, kdy jsem byl mlád a mísy často procházel. Ostnák měl zamezit divokému skládkování. Smeťák se podobným místům říkalo. Vzpomínám, jak na cestou od lesa vždy vybral ráfek jízdního kola, lepší byl přední bez brzdící náboje, a kilometr k městu jej v běhu poháněl hůlkou.

Na lomu v dřevě je dobře vidět hřebíky, zarostlé v tkáni. Patrný je i účinek mízy, jak železo rozebírá, degraduje.

Proč mluvím o paměti stromů? Podle nasazeného pátrání s využitím nižší matematiky a sekery jsem spočítal letokruhy zhruba od třetiny délky „utopeného“ hřebíku směrem k okraji. Plus – mínus je jich mírně nad padesát, což se kryje se vzpomínkou na ostnatý drát.

Stromy jsou spolehlivými pamětníky časů a zdaleka ne pouze teď a tady zmíněného půlstoletí. Pamatují víc. Pro mne byl ale opravdu zvláštní pocit, když jsem na řezu „tinkturovitý“ signál objevil, doštípat se dřevem k dávno zmizelé hlavičce hranatého hřebíku a dotknout se jej prstem.

Byl jsem natolik soustředěný, že to snad i brnělo vzpomínkou na potichu zmizelý čas dílu mého života.

Jedno jsem opravdu neodhadl

Žádné komentáře u textu s názvem Jedno jsem opravdu neodhadl

Vzpomínám na rok třináct, když jsme první ovocný sad začali přetvářet pro slavíky. Nejsou v tom místě ještě ani teď. Jak jsem byl naivní!

Není snadné vychovat porost, aby měl parametry pro ptačí druh, jakým je slavík. Někdo by mohl namítnout, že v Polabí se usadí v kdejaké škarpě, ale taková má poctivý podrost z keřů. Já chodím kolem křovitých vrb a tahám je k obloze očima, poslední roky o každé návštěvě. A stejně je to málo. Ale pozor, loňského jara už se od jezírka zpěv chvíli ozýval.

Slavíky už ta klenba láká, starého listí jsem navozil habaděj. Kosové, když táhnou, jiného navštěvovat nechtějí. Ne, už to musí vyjít! Taky proto, že za cestou na druhé straně, křoviny vzaly za své. Obraz přícestní linie se tím pozměnil.

V létě je to jiné. Biotop je slavíků pln a to dokonce i v sektoru za potokem, kde keře tvoří pruh pelichaniště. I tam už slavíci pobíhají a lze je chytat pro kroužkování.

Vůbec jsem vývoj tehdy neodhadl a dobře, že opiát sobě jsem dal. Takto si naději totiž už pokládám před každým jarem. A roky běží..

Kdyby se nejednalo o slavíky, druh ptačí nejeden v prostředí dávno už hnízdí. Tajemné cvrčilky zelené, s nimi jsou letní noci jak mají být. Přidávají k nim hlasy luční kobylky, trochu se v nich slyší. S oblibou v místech pobývají pěnice hnědokřídlé, jejich výlety nad křoviny s notami na křídlech budí veselost. A jsou strnadi obecní, i s nimi je radost. A taky budníček menší, kterých nápadně ubývá z české krajiny. Koruny zase lákají jiné stavitele, třeba pěnkavy. Kosy, drozdy, kvíčaly a taky sojku. Hrdličku divokou, hřivnáče a v budkách sýkory i polní vrabce. Nově hostíme krutihlavy. V polích odvráceného okraje parku na jaře zpívá skřivan. Zaletují oba druhy čápů.

Myslet na slavíky, že si je ubytujete před očima, to není jednoduché. Už jsem to vyzkoušel.

Šel jsem posledně loukou a zvedl se mladý jestřáb. Já ale uvažoval nad proměnou, která se s postupujícím časem nasčítá. Nyní je prostředí průhlednější, kdo by chtěl učit se ptactvu, teď je ten nejlepší čas. Bude nádherně hůř.

Hrdinové všedních dnů

Žádné komentáře u textu s názvem Hrdinové všedních dnů

První je tady…

…a druhý tady.

Příroda je pro mne řádem, kterému se dá věřit s nulovou pochybností. Existuje. – A současně baví po cestě v našich tratích. Učí, neoblbuje. Naopak, hlavu vybízí k výkonům. Nuž, tedy konám.

V současnosti spolu probíráme předjaří – ať jsem prý znovu už ve střehu, že nepostačím koukat. To vstávání slunce je z před chvíle, z dneška, tady nad Hrádkem. Pampeliška ze včerejška z našeho parku, když jsem hodil do brašny klempířské kleště, nechtěl jsem uvěřit. Byla klika, že slunce ještě v tu chvíli nedošlo k západu, ona zablikala a já si všiml. To se za takových obrázků docela jinak odjíždí k večeři.

Kdo máte zaměstnání v krajině, užívejte. Kdo musíte trčet pod střechou, hned jak to půjde, dohoňte zameškané! Budou se zase dít věci, to už je ve scénáři. Datlové černí hned vedle „Továrňáku“ už chystají kvartýr. Kdo by je v tak skromném prostředí čekal? – Ale ano, vždyť stromy jsou přestárlé a pár jich tu přeci jen je. Ale nevěděl jsem o nich. Píši a zapamatovávám si v určitém překvapení. Učit, nám zapotřebí! Chodit k zelené tabuli a neklepat se strachem, že ještě úplně všechno nevím. Však přeci poznám, doučím se. K dispozici mám život a jeho učitel je velice vlídný. Názorný, přesvědčivý. Tohle už náhodou vím docela přesně.

Hezký den po krajinách, kde právě pobýváte. Snažte se o něj a hýčkejte do omrzení.

Vychytávky v přírodě

Žádné komentáře u textu s názvem Vychytávky v přírodě

Protože je příroda můj studijní obor, vyprávět bych tady mohl dnes hluboko za půlnoc. Já jsem si ale vybral věc jedinou – strukturu dřeva letitých jasanů. A od koruny sjedeme pilou až dolů k patě. Tam se děje, o čem chci mluvit.

Můžete mít sekeru sebelepší, od těchto polen bude odskakovat. Podívejte se na tu strukturu vláken. Obří stromy musí v zemi držet stůj co stůj. Jsou v nárazové zóně, vichřicemi prověřovány. Proto ta zbytnělost.

A přeci jasany zmírají vstoje! Na vině jsou výtrusy houby voskovičky, způsobující nekrózu. Jde o neuvěřitelnou bestii, která porazí i opravdové velikány. Přes pupeny a snadno. Cévní systém roznese nákazu a pod zemí úplně uhnijí kořeny. V ústraní cesty pak stojí strom mohutného těla s uschlými větvemi, ovšem bez ukotvení. Kořeny shnilé na padrť.

Je děsivé štípat koláče těla a sledovat onu našedivělou cestu prostředkem – kámen úrazu. Všechno začalo na zemi v starém listí a pro mne zase o důvod víc před přírodou žasnout. Bitva za bitvou, souboje o přežití. Mladé stromky při zemi letitého luhu, které strom stačil docela nedávno zplodit – ani ony nemají z životem vůbec vyhráno. Ukrytý nepřítel cítí příležitost.

Slyším zas slavičí hlasy…

Žádné komentáře u textu s názvem Slyším zas slavičí hlasy…

Hudební uskupení kolem Roberta Křesťana. Půjčil jsem si záblesk jedné písně, ale slavíky si domluvil kdekdo, třeba další borec – Karel Kryl. Jen ten Zlatý slavík (nyní Český slavík) se moc nevyvádí. A v kategorii zpěvaček zvát nejpodpořenější zlatou slavicí je úlet už pořádný. Sice jsem za výzkum takovou zazpívat slyšel, ale žádná sláva. Šlo o moment úleku, jinak to nejspíš nesvedou.

Buďte zdrávi na adrese slavičí stránky – vítejte!

Už nyní si dovoluji upozornit na VPZ 2025, protože sám nevím, kolik jich ode mne ještě bude pro špatný sluch, a také chci vyzvednout jedinečnost akce. Mělo by to být opravdu mimořádné – asi největší – z oněch více než dvaceti, co jsem oddoprovázel v roli moderátora.

Šestadvacátého dubna je tuším sobota a tedy čas pro naši sešlost. První změnou je místo konání, roky jsem potřeboval jít k řece (nějak to tak mám se svým znamením). Tak to tak bude. Ne proto, že bych si natolik silně dupnul a z obavy před koncem koukal Jizeru stihnout – je to jinak. Město Mnichovo Hradiště mne oslovilo, zda bych Vítání ptačího zpěvu nepodnikl s nimi. S jejich muzeem. Víte proč? Významná osobnost dřívějšího života města, významný zakladatel naší ornitologie má obě „pětková“ výročí. Čili nejeden moment vycházky se bude točit k němu. Trasa vede pobřežím i do míst, kde stávala panem doktorem založená plovárna. Jsem poctěn, že město na Jizeře oslovilo právě mne a na spolupráci jsem rád kývl. S muzeem mám nyní spolupráci pěknou, byl jsem průvodcem po staré kovárně v Žďáru. Myslím, že loni. A protože už nikam mluvit nechodím ani nejezdím, bude to po čase příležitost se do scénáře pořádně opřít.

Všechno, jako by se vzácně proťalo. Řeka, kterou mám rád. Ornitologie, kterou právě tak. Od místa na dohled stojí kostel, kde vzešlo přátelství se Štěpánem Rakem a které drží dodnes, i když už nejsem ani „na síti sociální“. Ještě tak rozezvonit prastarý kostelní zvon, co jsme mu v Kněžmostě srdce přežíhali, když se v závěsu vysmýklo a pádem poškodilo. Skalní sruby řeky by silný hlas zvonoviny roztlačily vodou jistě až do Hamburku. To už se nepodaří. Ale i tak – bude to síla! A sešlost jsme nastavili po anglicku na chvíli rozednění. Riskujeme, mám to vyzkoušené. Lidem se nebude chtít vstát. Pro ty, co se nad tím teď usmívají, říkám – vydám ze sebe tolik, aby mi síly postačily v odjezdu alespoň k Bosni. Pak už je to domů z kopečka.

css.php