Že slavičí blog mimo sezónu nebude jen slavičí, to už jste asi zjistili.
Protože jsem ani zbylé od zkoušek nezapomněl a protože mi imponuje i svět křídel ostatních, budou tu pro zpestření občas texty jiné. Pokusím se ale psát jak jste zvyklí. Srozumitelně i zážitkově.
Přijměte tedy milí návštěvníci pozvání za obyvatelem jehličnatých lesů. Však v čase, kdy je musí opustit a odletět k jihu. Prostředím, které mu úplně nesedí, kde s daleko větší námahou musí vyhledávat potravní zdroje, kde číhají neviditelné tabulky oken a neošetřených čekáren, jež z domova nezná.
Pojďme podržet palce odvážným poutníkům na jejich cestě za přežitím.
Dovolte mi tedy, protože je nejvyšší čas, abych vás seznámil se sýkorkou parukářkou (Lophophanes cristatus):
Jak se v lesích ochladí, jak kolem jehličnanů opadá sousední listí, parukářky, které se ten rok narodily, vydávají se na cestu. Podobně, jak letěly kdysi rodiče, když sami byli mladí.
V oblasti Středomoří stráví zimu a jednoho dne se otočí nazpátek. Domů do Žehrovských lesů Českého ráje i do těch u Ještědu. A mnohé nejspíš ještě dál. Odtud odevšad může být cestovatel, jenž obdržel kroužek Národního muzea v Praze.
A kdo ví, kdyby se štěstí pochlapilo, přijde nám hlášení od hnízda třeba hned v roce devatenáct! Někde z vyklofaného pařezu v přetichém mechoví, od desíti až čtrnácti mláďat.
Tady máme jedno z nich, letos vyvedených…
Je pro mne neuvěřitelné, jak ladně působí ona kombinace tří barev. Ano, pouze tří!
Parukářky vládnou zvláštním cvrčivým hlasem, a když jsou nazlobené, uslyšíme jej. Však jsem za zdržení v zahradě také své dostal.
Když jsem byl mladý a uviděl tu sýkorku v knížce pana Jirsíka z obrázku mistra Svolinského, moc jsem si přál někdy ji uvidět. A nešlo to, dlouho to nešlo. Až přeci jen v lesích pod Vlčím Polem jsem na ni o houbařině přišel. Jen na chvilku, abych se krásou snad nepředávkoval.
A pak už jsem ji potkal až jako ornitolog.
Tady v zahradě za kovárnou však díky kšticím jehličí, které jsou vidět až z Hrádku – místa, kam lesní sýkory doputují od severu, kde musí konečně vstoupit do Polabí, je šance každého podzimu.
A vidíte. I letos jsem se dočkal. A protože slavičí blog – jak psáno výše – mírně přes zimu slevuje, poznat jste se s ní mohli i vy.
Tak ať s ní droboučký kroužek vydrží co nejdéle na přeletech, a ať ji i doprovodí domů! To až předjaří pod Alpami zavelí k neodkladným návratům. Kdy ty, které přežily, uposlechnou do jedné.
