Přesně to spočítat nejde, ale hrubý odhad zajistit dovedu. Navštěvuji totiž hnízdiště oblasti, jak čas dovolí. A tam to jde poznat. Věc má ale otýpku slabých míst – logicky, nakládáme s živou přírodou. Například nedohlédnu jedince, kteří se vyskytují mimo sledované území. Též návštěv je málo na plnohodnotné vyjádření. A k tomu samičky nejde kontrolovat početně, protože se hůře chytají.
Zejména tyto tři hendikepy ubírají přesnosti, ale pravím: lepší něco, než nic. I tak se sejde množina retrapů, kde zajímavý je úplně každý. Zajímavým se stává i pro Kroužkovací stanici, která má veškeré naše sběry dat k dispozici. Jsme vlastně jejími (nadšenými) dělníky. Ona nám za to poví, když se nějaký z okroužkovanců odněkud ozve.
No a teď, když končí další měsíc roku, vyslaným pohledem (plovoucím „na vodě“ podobně, jako ono schytávání) vidíme oba hnědé druhy dost blízko zimovištím. Slavíka tmavého i obecného. Byli by tam oba slavíci daleko dřív, zejména staří, ale opožďují se v zastávkách. A znovu – jsou to živí tvorové, potřebují si ve výkonu vyhovět. Odpočinout, nakrmit. Aby, v co nejvíce případech, mohl mít na jaře „vyčkávající“ upřímnou radost. I když o takovou jde až v druhém pohledu. Prvním je již zmíněný sběr dat.
Teď se „od startovního výstřelu“ (příšerný příměr) hraje o návratnost. Dochází ke kolapsům toho či onoho, zablouděním či omylům. Tací už se zpravidla nevrátí. Někdy však i přes to. Vzpomeňme jižní Francie a nárazu do skleněné plochy po ránu. S pomocí lidí se narezlý pěvec probral a odletěl. Klika, že na podobně frekventovaných městských třídách není tolik koček. V zahradách Česka – a nejen dotčeného – bývají u podobné nehody zpravidla dřív. A tak se mnohdy ani pořádně nedozvíme skutečnou údernost neviditelných či odzrcadlujících se stěn.
Ale – jak říkám – jaro je s návraty báječný čas! Úspěšní přilétli hnízdit. A nebo taky ne! To už by ovšem bylo docela jiné vyprávění, vyhodnocující chování v ptačích okrscích.
