Rovnodennost je pryč a ptáci letí. Přijde čas krajinářů, co míchali barvami už kdysi dávno. A bude to hezké. Lidé jako já, kteří už tak nějak daleko více tíhnou k přírodě než společnostem, ti navléknou sváteční košili, protože další svátky jsou tu! Krajiny dávají další a další kus, lidé do lavic zapadají.
Ještě se léto tak docela neztratilo, ještě se připomene, ale bude to už takový ten pohled od přivřených dveří. Republiku čeká důležitý čas, pustím si něco od Ivana Hlase, abych věděl kam jít. Třeba z jeho Tria od pana Olina Ameriku – mám rád texty co někam jdou a člověk k tomu volá závity v hlavě. Jdou další dny našich životů a buďme za ně šťastni. Že je můžeme žít.
Teď je pro mne čas, kdy hledám slavičí hnízda abych se naučil. Dělám si rozbory, počítám součástky a sleduji hlavou slavičí dámy volbu pro místo. Pro obstání. – A ony umí! Nemůžu si pomoct, hnízdění mnohým vychází i přes příšerný predační tlak, ten pozemní myslím. A k tomu sekáči! Ti splašení, co depilují daleko za hranu rozumného. Až tam, kde rozprostřeno mělo být nedotknutelné!! Kdybych se věnoval hrdličkám nebo kormoránům, tohle bych řešit nemusel. Buďte, až zase přijde ten čas, za volanty sekaček přemýšliví. A žací hole na kšandách voďte taky jen po potřebném, na hladké hřbety zákoutí se v klidu vyflákněte. Prospějete nejednomu z živých, snaživých.
Už půjdeme z kopce. Světlá fáze dne bude vzácnější, obložte barák dřevem a nachystejte pro všechny bačkory. Listí už pomístně začíná padat, většinou u stromů, kterým horké léto přiškrtilo dech. A taky těch méně důvěřivých, to jsou třeba naše třešně ptačí v parku. Ptáčnice, znáte je? Pro slavíky tvoří ve formě výmladků nádherný biotop, s listím povahy vhodně tlejícího. Nejde jen o slavíky samozřejmě. Jim podobní (nároky) kosové a drozdi, zvedají k nám palec současně. To se to krmí mladé, když vláha drží v listovce po delší čas! A pak to okolo zraje, nikdo z lidí o podobné nestojí, ale žluvy o tom ví své.
Slavičí háj je učebnicí rozměrných listů, volného číslování, polopatických sdělování. A někdy i zajímavých opakování. Všimli jste si třeba, že některé stromy letos rozkvetly nadvakrát? Po nastydnutí, v klidu a odstupu času krok zopakovaly. Výsledkem jsou třeba mirabelky – nyní teprve sladké na vrcholnou mez. U časnějších jablek jakbysmet. Ne, nejsem žádným sadařem s výučním listem či maturitou, ale nenechám od mala očima venku nic na pokoji. Fakt se to vyplácí. Ještě lepší to měli ti, co je jiný k tajemstvím vedl za ruku. Já musel sám. A k ornitologii přes odpor a vysmívání rodičů. Neměli to však lehké, každou minutu investovali do obživy a „nepřinést z venku nic“ bylo nepředstavitelné. Já nosil, jenom to nebylo vidět a sáhnout na to taky úplně nešlo. Ale svou váhu po kapsách to pobrané mělo, a čím dál víc! Tak jsem těžkl a přibíral… Toť celý ukutý klíč pro ono Dobrodružství poznávání. – A když jsem to zmínil, pozdravuji z Českého Rozhlasu 2 – Praha paní Milenu Lukavskou. To ona má k obratu autorství. S ní jsem se nejednomu při spolupráci k dětem naučil. Tenkrát.. Žije-li.
