Byly to zvláštní časy. Třeba s boleslavskou U3V jsem strávil dlouhé roky od jejího založení. Dnes už se tato vzdělávání uplatňují spíše po internetu, tam to ještě bývalo tváří v tvář. Už nejsem ani školitelem kroužkovatelů, i to vzal čas. Co mi zůstalo? Jsem přednášejícím sám k sobě. A řeknu vám – to je tedy věc! Ještě že ornitologie obrovské spousty kapitol tají, je co rozebírat a bude neustále.
Baví mne sednout si k ulici v pruhu potočního rákosí, jen tak bez sítě. A přemýšlet dokola, jak to celé funguje. Jak hnízdní obsádka přechází v jedince v pohybu. Ze kterého směru se chytají víc, a co to může znamenat. Která patra síťoviny jaké ptáky zachycují procentuálně nejvíc, a o čem to vypovídá. Kam kteří podle výsledků doletěli, co tím v nástinu řekli. Jakého z cizích se v místě odečíst podařilo, a odkud pak byl. Jaké to bude za několik hodin, až se tam chytání naplno rozeběhne, už podesáté. Ano, pohyb už určitý v prostředí je. Nebyl ještě nedávno. Po kapsách čekalo jenom pár rákosníků, přechod je vždycky nenápadný, nijaká smršť. Tu a tam jeden, až najednou jsou. Po proudu kousíček se drží rodina bramborníčků – černohlávků. Doufám, že za hmyzem do místa brzy přivandrují. Pak řeším modráčky, kolik už jich jen z ulice letos bylo. Retrap za retrapem. Obroučky zlatavé od bahenních solí narezlých slatí, to se dá zažít snad jenom s nimi. Ba ne. Ještě si vzpomínám na bahňáky z Červenského rybníka osmdesátých a devadesátých let. Zvláště jespáci při delším zdržení mívali hliník rovněž nazlátlý. A pak přišlo hlášení. Pro jednoho z nich i pro pisíka. Dnes se tam snadno můžete podívat internetem, abyste viděli, o jakou jízdu ve Skandinávii jde. Ottenby – Öland. Chytli oba po roce a potvrdili má určení z prostředku Evropy. Byly to časy. To se fotilo ještě na papír a špatné obrázky dávaly do krabice. O bahnitou výspu se musel člověk postarat aby nezarostla. V rákosí s přebytky živin jde všechno ohromně rychle, to není jako u rajčat, kde je k prvnímu sběru dobarvujete očima.
Baví mne sedět u té proluky v háji. Potom se seberu a jdu tam síť raději přeci jen strčit, člověka šance láká. Loukou si zajdu pro kafe, kosti pak poskládám do plachty v rámu a přivřu oči, abych líp viděl na slavíky. Na ty, co přijdou. Zítra/pozítří – anebo někdy i ne. Pak budu tázat sám sebe, proč to tak je. A než se dopátrám, už se zas budou chytat. A nebo ne.
