Dnes navštívili Slavičí háj další absolventi domácího vzdělávání, tentokrát z jiného konce oblasti. A protože s sebou přinesli potřebně krásné počasí, vše běželo jak po drátku.
Skupina i s rodiči byla rozměrná, ale u kovadliny bylo místa pro všechny. Ano, kladivo mělo pohotovost. Přivezl jsem ze zahrady opravenou a v místě již nepotřebnou budku – sýkorník a na štítek pod tiskací DOMŠKOLÁCI si každý doťukl razidly první písmeno křestního jména. Vznikl sice šílený hlavolam v sestavě ražby, ale každý z nás dobře víme, co znamená. A až „Slavičák“ navštíví někdy s rodiči, budou moci spoluúčast představit na jívě možná i s ubytovanými křídly. Kompasem jsme zaměřili ideální směřování vletového otvoru (přímo na kostel za náměstím) a budku vyvěsili. Pak se fotil a kroužkoval u přepadu odchycený stehlík, opékalo se pod indiánským stanem, hovořilo o všem možném. Děti, ubírající se tímto stylem vzdělávání, musí držet zájem o představovaná témata. Aby škola byla doopravdy hrou. Alespoň před pubertu. A co si budeme povídat, ten čas je mentálně veledůležitý. Ostatně, už jsem o tom mluvil, kterak si mne život jednoho dne pozval na kobereček. A ještě, že to tenkrát přišlo. I s touto zkušeností vnímám lidi se zájmem, jako ty, kde na čase šetřit nebudu.
Fotky sem z podobných akcí nedávám, není to důležité, i když se během přírodovědných hodin fotí četně.
My zde na blogu přejdeme znovu k analýzám ZH, ovšem následující budeme přeskakovat. Už o něm byla řeč v souvislostech jiných. Jedná se o záznam: PRAHA N*61704 (hybridní slavík označený jako mládě v hnízdě v Polabí, kontrolovaný chybnou determinací v Německu).
