Je to spravedlivé, potřebné, tradiční. Čas bohatosti bude odcházet. Už nedělám po oblasti jiného, než jezdím k nám do parku. Tam je divadlo nejvlídnější. Hodně míst už tam znám, ale všechny? Kdepak!
Kvetou ocúny. Jen o této kytce by šlo psát hodně dlouho. Létají motýli. Tam to je už horší, docházejí jim síly. Kolem jestřábníků převažují bělásci. Na větvích ovocných stromů dozrává jen průvan. I to je ovšem pozoruhodné od samého začátku, kdy kauza vznikla. Jak jsme věřili – a nic. I odtud jsem si odnesl dost, spíše hodně. Já už teď nenosím málo, s léty se víc daří.
Petr na jihu chytil tmavého slavíka nedávno ještě. I o tom by šlo psát dost dlouho. Ano, nemělo by to výrazně překvapovat, přestože tah je prostě pryč. Znovu upozorňuji – jsme v přírodě. Když vidíte jejich zástihy letos na jihu Švédska – ano, pozdní ptáci samozřejmě taky mají křídla a svůj o něco roztřesenější itinerář.
Sešel jsem se s člověkem stejného jména i příjmení, co je členem našeho týmu v parku a mluvili jsme o povodních. V pokoře. Pak ale i o tom, že prvně splach z polí v parku chyběl, i když tam byla posečená kukuřice, vysetá řádky dolů. Vše chytla květnatá louka a postupně vysrkala. Učíme se na našem pokusném prostředí svižně. Hledíme k starým nakládáním s krajinou a uznale kýváme hlavou. A to není všechno. Možná mám před sebou droboučký veleobjev. Nejdou mi dole u potoka zarážet kotevní hřebíky do země, natož tyče. Mám takový pocit (mapy mi přikyvují), že tam může být prastará cesta pod drnem, dlážděná v kočičích hlavách, znáte je. A víte tedy i o tom, že když nebývala práce, obce posílaly lidi dláždit páteřní cesty, aby obruče kol nezapadaly a vozy z žebřin se nepřevracely. Chystám krumpáč a dobrou náladu. Bude to moci být hodně poučně-veselé. To by byl objev u nás! Já prostě ty pytle roků a let, co šly místy dřív a ty starší dávno, začínám tak nějak víc hlavou pobírat. A jak čtete, zajímá mne úplně všechno. Ostatně, mám po sezóně, můžu se flákat.
