Mohl bych tu dnes psát, jak si téměř nezakroužkuji. Jak všichni přítomní v ruce už někdy byli. To bych se ale opakoval. Napíšu o jejich domovech. O místech v lajně Klenice, kam se slavíci vrací. Pobytem oblažují.
Vítejte na Dolnobousovsku, v krajině spíše obyčejné jak mistr pěvec po oblečení sám. A je to vůbec pravda? Neopisuji i tady sdílenou hloupost? Jasně, že ano, chcete to dokázat? Odtajním jeden z postřehů, pro který vysvětlení mnoho let hledám. Mají slavíci svatební šat? Právě běží na jihu Čech kurz pro začínající kroužkovatele, ti by mi na dálku dali! Pelichání je přeci nekompromisní, druh patří do skupiny „B“ a pak už nic během roku. Peří je dál mrtvý útvar, co bychom měli očekávat pro ptačí obřady pod větvemi?! Tak já už pro fotku sahám, pořídil jsem ji včera „přiblýsknutím“, když večer teplotně propadal k nule.
A přidám hned další, za doprovodu měsíce. Zas takový expert na focení nejsem, efekt byl náhodný.
Všimli jste si, jak peří slavíkovo místy tančí v perleti? Ještě to někomu přijde obyčejné? A rýdovák proti slunci, které se ráno nad krajinu za současné konstelace vrátí, to je též síla! K perleťovému žíhání víc nenapíšu, pojďme k slavičím chrámům. Jak se vám líbí?
Tak k podobným obrázkům mne mistr každý rok přivolává. Romantiky k nepobrání. Lampa, co svítila naposled, když socialismus vyhlížel světlé zítřky, javor jasanolistý v plném výkvětu, čapí stožár v poli na dohled (ten vidět není). Odezva slavíka – toho, co zazpívat konečně umí, a zbylé atributy „obyčejných“ míst. Naučil jsem se po mojí krajině děkovat za nejmenší. Ono se vše pro relativnost totiž jen zdá. Doložím a zaklapnu pro dnešek desky. Dívejte se bádavě minutu při chodníku do odpadkového koše a uvidíte svět předtím netušený. V defilé života si před vás dovolila i tady totiž předstoupit – ZAJÍMAVOST.
