Čtyřicet roků táhnu tu káru starým úvozem. Pomalý, bloumavý, vracející se klidně i o tři políčka zpět, když kostka života zvolí potřebu trestat. Poslechnu za pokory. Největší autoritou je pro mne Čas. Už dávno, co jsem začal pobírat rozum. Bude mě to však mrzet.
Třeba tady… čtyřicet roků pryč a pořád toho o slavících nevím ani na chvalitebnou. Jako s tou fyzikou ve škole tenkrát, kdy jsem tu dvojku nemohl dobýt. Tam ovšem za katedrou postával (a ofinu předsunutým pyskem stále ofukoval) naprostý pitomec. Život mi poté školní předmět polidštil a nemám jej v neoblibě. Našli bychom klidně důkaz i tady. Slavičí věda má přesně takovou tvář.
Zámek je z honosných dveří. Z kostela? Ne, ale podobně. Z činžovního domu bohatých. Pevný, spolehlivý, v dvojitém prokluzu nedobytný. Kdo movitý šel kolem, toho polechtal luxusem, kdo byl chudší, tomu nabídl aspoň naprázdno polknout. Za ním musel být teprve svět! Kdo měl klíč, tomu sloužil. Chodil jsem chudý tou svažitou ulicí města a říkal: „ Šperhák bych uměl udělat. Pilovat tak dlouho, až západy překonám. Uvidět všechno skryté, alespoň, než chytí mne a vystrčí zpátky před schody“.
Dlouho, opravdu dlouho jsem paklíč piloval abych nakonec zjistil, že za dveřmi má chodba ještě bránu. Kovaná oka sevřena tímto neřádem.
Protože mne však od mříže nikdo nevykázal, začal jsem pilovat zas. A pokračoval. Myslel v torničce na pověstnou maršálskou hůl a nejspíš i proto u svěráku na prahu milénia vydržel.
Vlastním ty paklíče, broušené vytrvalostí. V kufříku s licencí je vozím, hned vedle kleští. Už lezu slavíkům do soukromí a slintám po klikách. A přeci to ani teď snadné není. Vše stojí i padá na konstelacích. V momentech, kdy trezory nechají tak, dvířka otevřená. V jistotě či snad nabubřelosti. O velikých vteřinách, které nabízí zlom. Jak s tou plechovou střechou v nadpise. Mám podobné záhady rád, tak i ty dávné, svádějí k fascinaci. Nakládá s nimi příroda, naše životy i vše ostatní. Chvíle, ve kterých zažité mění se v nečekané. Čmelák nad polem hlava nehlava rozmetá ledek amonný, granulky zbudou i nad vesnici. Než šoupě se na břiše letadla dovře, kdo by hnojivo počítal! Střechy se dívají, mračí. Tak i ty barevné, aluminiové. Drahé a perspektivní. Granulky už k nim míří a šikovnější se udrží v lemech za komíny. A tady se to celé potkává s chodbou a těmi dveřmi. Hlavní role se ujala vteřina zlomu. Buď se „To“ stane, nebo nestane a šance pochopit více vyšumí. Přijde-li déšť a střechy vypláchne, rozzáří se. Nezraněné, obhájené, s možností nachystanou, neproměněnou. Nikdo se o tom nedoví, nikam se nikdo neposunul. Předmět se z napsané věty jaksi vytratil. Přijde-li ovšem do úžlabí vláha jen mírná, neúderná, chemie vycení zuby a jinak odolný hliník je na lopatkách. Domovní svršek inkasoval díru.
Tolikrát jsem s výzkumem myslel, že ledy jsou v pohybu. Že volná hladina lodičku zvědavosti posune dál. Nepřišla ale optimální vláha za komín. Šance se beze stop odplavila. Jakmile prší, nabírám sílu pod deštníkem. Jsem ale ve střehu. Hned, jak se proudy shora omezí, jak opar krajinou nadějně protáhne ruce, mnohé se přihodit může každou vteřinou!
