Každý den někde zabrzdím a sáhnu pro přehrávač. Dnes v žáru poledním po velmi rozbité cestě brzdím u Podlesáku. Pole je vyschlé, kolejemi k vrbám dojdu. Jsou tady, jasně. Odchyt se ale nedaří. Do sklopek nejde ani jeden, síť i ta nejtenčí, je na slunci vidět. Slavík z lipového dřeva neumí opravdového také přesvědčit, i když je ozvučena přímo hůl, na které sedí. Proč jsem sem jezdil…
Našel jsem skulinku, odkud je vidět do rybníka. Nedočkavé léto na hladině požitkářsky tančí a náladou svojí táhne mne v rej. Jak jsem se mohl před chvílí mračit, že práce mi nejde, že kleště tuhnou v autě. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nikam nepospíchám – a jak je dobře, že tu slavíci jsou. Hamižnost byla ta tam a léto mne pochválilo. Pobřeží, navlněné do hromad dávným odbahněním, hnalo statné kopřivy k obloze. Tolik živin jim sediment vyskladnil na břeh! Sloupy otáčivého chmele pod svěží zelení, stříbrem vrb posázené, kolébaly v klenboví samotné slunce. Komáři by mne jistě byli nechali, kdybych za vstupenku poděkoval a nečekal, až mne popostrčí. Slavičí království sama pro sebe. Nikdo v ně nechodí, neznáme je.
Slavíci v místě mohou být zkušení, prostě mne znají. Stokrát a jednou jsem pravdu ověřil a může – který chce – oponovat. Tady jsem ovšem líčil naposled před dvěma lety. Přesto taktiku měním. Odchyt volím „na ticho“ v pokusu posledním.
Balím si věci, co nejsou v akci, budu odjíždět. V síti za rohem, odkud se paprsky hnuly stranou, poskakuje slavík a hledá v kapse díru. Kroužek vidím už na dálku. A brzy jej otáčím před očima. Jdem spolu k autu do jeho kufru na základnu. Sklopka, co jsem v beznaději pod střemchu při kraji odložil, má klobouček taky. Čím jsem si jenom zasloužil?!
Slavík ze sklopky měl kroužek též. Už jsem to na stránce psal – až toto jsou slavíci zlatí. Ne ti, kterým kroužek čerstvě připínáme. Teprv až tady můžeme uslyšet hliník vyprávět.
A poslouchalo se dobře. Považte – ani jeden z nich nebyl kroužkován v místě. Pak každý takový retrap sahá po prémii. Kolik jsem podobných očima procházel a hlavě servíroval?
Slavík ze sítě byl označen jako dvouletý u osady Trní v červnu roku dvacet. Nebudu vypisovat, jak moc důležité pohyby dvouletých pro výzkum jsou.
Slavík ze sklopky, o kterém jsem si myslel, že playback rovněž zná – znal. Protože byl nyní stále v šatě dvouletých, věděl jsem už na základně, že další „noční pták“ je senzačně nalezen.
Označen byl loni nad ránem ve Slavičím háji. V červenci. Touto mravenčí prací dostává představa o letních slavičích nocích jasnější kontury. V knize se sejdou, a už teď vím, že za všechna tvrzení si budu moci stoupnout.
