Nezkoumám společnost lidí, neprohledávám oblohu, nejsem nadšencem křiku motorů a vůně propáleného benzínu. Jsem badatelem nad přírodou. V tématu přerozměrném, veletajemném, naddynamickém. A umím příběhům čekajícím chodit naproti. Vydržím čučet do jednoho místa (naučil jsem se mít čas) a čekat divadlo. Je ve všem a vždy. Pokaždé. Jen mít smysly po ruce a – jak říkám – ten čas. Zvu svoje pracoviště školou a vůbec nepřeháním. Vidím v něm kamaráda a ani tento rozměr si nevymýšlím. Vyčkává. Na zájem, na optání.
Někdy studovaným přírodovědcům závidím, že vybrali sobě takovouto „fabriku“, toto pracoviště. Badatelnu, chcete-li. Ale vždyť já do ní vstupovat mohu zrovna tak! Hned za nimi. Jen co za sebou zavřou. A pak? Mne vůbec nehoní čas, nebuzerují limity. Já tam mohu v louce pročučet celý den. A kdyby až vteřinou poslední – přeci se dočkat. Ono to totiž vážně přichází. Zbohatnutí.
Není to jenom bodlináč, před zimou ukrývající se do hromádky listí. Je to i brhlík na horizontální větvi dubiska, co právě chystá miniudálost. Nálety slunéček nepůvodních, co rvou tady všechno a všem. V příběhu lidské pitomosti. Jsou to i pytláci na vysokých nohou, co dočkali se konečně rybníku vypouštění. A s nimi rackové, co nikdy předtím tady nebývali. Velicí, jiní. Malí už jsou pryč, po smrtích. Každý po té své. Událost k události přičítám v těch časech dívání se. Bohatý sedlákem, když podzim brambory k němu ukázal.
Je nádherné a pro život přepotřebné zaobírat se krajinami a životy v nich. A abych se pod dary nepodlomil, vyhranil jsem se k ornitologii. Ta umí naložit dostatečně. Učím se přibližovat ku peří tak, abych rušil co nejmíň. Nabrat si a nechat i pro druhé, kdyby snad cestou šlapali též.
Až budete mít chviličku, zastavte se v krajině nad čímkoliv. Ono to do vás navtěsná zklidnění i budoucí příběh.
Od nás.