Příměstský tábor měl ohlášenu návštěvu na devátou. Bylo by to už takové – bez peří, protože za slunce a v devět je dobré jít tak na plovárnu. Ale mladým končí prázdniny, pro mne letní chytání – háj chtěl být štědrým a rozdával. Rákosník obecný, pěnice černohlavá, strnad rákosní, ještě jeden rákosník obecný a – slavík! Přinesla jej ze sítě vedoucí mládeže, co zjara složila kroužkovací zkoušku.
Děti byly pozornými společníky, musím říct. A značce slavičího parku podobné sluší. Nechť chodí, ať poznávají. Někteří byli již loni.
Téma končících prázdnin jsem zmínil jen okrajově, abych někoho nevytočil. I mně to končí a úplně nevím, jestli jsem rád či smuten. Zvykl jsem si na každodenní dřinu, ponocování, vyšší hladinu přemýšlení. Ale vyplatilo se. Dám ještě dnešní noc (má být dobrá) a uvidím. Pokud bych uspěl a hrozilo, že neumím odhadnout ochládání průtahu, přidám ještě noc další. Takové razítko.
Na rákosí dnes slabší, to je též zvláštní neznámá. Vím, ptáci čekají déle, mnohem déle než v keřích na to, až pohyb zahájí. Všude mokro. Ale dnes k tomu bylo i slabo. Když napíšu, že zmizeli velcí rákosníci, tak se zítra jeden chytí. Psal jsem o ťuhýcích, ale ona noc některá přeci jen dva až jednoho někde vyčaruje. Ne, v přírodě neplatí tlusté čáry za verdikty. Musí být každému jasné, že když napíšu o slavících, že skončili, náhodný odchyt v září kolem poloviny může některého dát. To tak prostě je. Ke konci cestují takovíto ptáci..
A už jen pro připojení k jejich příběhu mám podobné rád. Moc se mu asi na cestu nechce, ale křídlo se už rovná. Něco po něm skočilo, když mapoval rodiště. Čaplo za křídlo a naštěstí, přestože letky drží v toulcích daleko víc než třeba pera ocasní (chybí nejčastěji po útocích), nyní povolily a slavík se vycukl. Je vyhráno, alespoň pro teď! Sice šel z chyby do chyby, když pak vletěl do sítě na čihadle, ale tady se nezabíjí. Naopak. Počítá s životem po okroužkování. Když slavíky pouštím společně (kvůli možným vazbám na cestě), stojím u Zvolínku jako omámený. Prsty propleteny na břiše, oči ve střehu – je nádherně. Ptáci sedají do bezinčí, do vrb kolem dráhy a tu a tam opravdu volají! A já už to na ně vím! Vím bezpečně, že někteří cestují spolu. Ten příběh, kdy jsem stopu zachytil, ten by byl pro blog dlouhý. Však zasloužil by.
Jedno je jasné – kus cesty od parku cestuji myšlenkou s nimi. S tmavými někam, rezavými jinam. Na mysli mám tahové cesty. Jihovýchodní a jihozápadní. Park je jakousi křižovatkou pod závojem tmy.
