Když poslední slavík byl zpátky na svobodě, když i slavíková cvrčilka byla z ruky pryč a k okroužkování dál už nic, nad městem v širokém rozkročení zasvítila duha. Chvíli po rozednění. A za ní už od Prahy jenom temno. Dívám se na ni jak nepolevuje v barvách, až ji najednou slyším. Šeptla: “Rychle stáhni sítě a vypadni, já už ten blázinec za zády dlouho neudržím!“ Jsem dítě přírody a na podobná varování slyším. Neprohloupil jsem ani dnes. Děkuji ti, pestrý úkaze! Ovšem na stranu druhou – lijáku, vítej v Slavičím háji!
Počet okroužkovaných obecných slavíků se o čtyři jedince přehoupl přes pětitisícovku. Zbytek šli černí slavíci. On tedy – potmě je každý slavík černý, jako s tou krávou. Rezaví však na světle někteří z nich přeci jen byli. Naštěstí.
Novinářsky řečeno – jakmile to půjde, připravím výpich z let specializování se na mistra ptačích zpěváků. Nejprve si musím ale všechno projít sám. Podobné chvíle se vyplatí v životě žít.
