Co nevidět se slunce objeví nejvýš, než noci začne přibývat. Den bude kratší. Červen přikládá pod kotel a přivede léto. Slavičí háj se zmohl na stanici, kde však ta opravdová práce teprve čeká. Má už poměrně odžito.
Kukačky snáší poslední platíčka vajec k rozdání koledníkům, kvetou pěkné kytky, ukazují se motýlí skvosty, mezi prvními – a s malým předstihem – přástevník starčkový. Starček přímětník ještě v živém herbáři ale chybí. Na náspu dráhy posedává barevný bramborníček, skřivani třepotají v lukách, zrají korálky ptáčnic. Černí čápi, tradičně ve dvou, sklepávají termiku z křídel a padají do strouhy pro šupiny. Čejky svůj pokus o hnízdění neustály, jsou pryč.
Jezírko bývá konečně čisté, psi výzvu uposlechli. Skokani skřehotaví testují, zda ještě trošičku slyším. Slyším je dost. Šidélka pruhovaná kladou vajíčka pod rostliny na hladině, den ode dne se zmenšující výparem. Hřivnáči kvapí do polí a červený luňák ujišťuje, že nejkrásnější siluetu má on.
Slavíci se v parku ozvou jen spoře. O nic už neběží. Jabloně, co jsme naroubovali, všechny vyšly a jsou zelené. Podobné mi umí přivodit radost.
