Kdo někdy prošel přípravami akce pro veřejnost, v jednom kuse sleduje počasí. Není to nic veselého, člověk má strach. O program, o lidi. I sobotní sešlost ve Slavičím háji byla střihu podobného. Bouřky šly krajem a úzce vymezená místa proplachovaly vodou. Vešli jsme se do nabídnuté proluky a žili Slavičí háj.
Když kurzisté odjeli, jen těsně nad kostelem sv. Kateřiny letící bouřka trefila park v přímém zásahu. Nikdy jsem v prostředí podobné neutržil. Věděl jsem o ní, ale podcenil. Slyšel jsem v předstihu od Chlumu podivný hukot a přikládal zvuk nejspíše přípravám dětského dne na hřišti pro čas odpoledne. Netušil jsem, že u svěšené sítě mám nyní dvacet zčásti již promarněných vteřin docela na všechno. Fórek k lidem v čase loučení a pohledu na mračna bousovského jihozápadu – že už si teď tedy holínky nechám a přezouvat do bot nebudu, mne přišel draho. V úprku u nedalekého auta se sítí v ruce jsem vypadal zbědovaně. Největší liják mne ale naštěstí už zastihl v autě. Bylo dobojováno.
Slavíci v parku vyvádí mladé. Provází je okolními trávníky a vyučují. Jak dobře už podobné momenty znám. Bude se končit. Jenom pár dnů a na příští zavolání už žádný z rodičů neodpoví. Co zbude? Potulky krajinou natahovat dál a dál, denní vyhledávání potravních zdrojů kombinovat s nočními přelety nad krajinou. Paprskovité úsečky přeletů odrážet daleko za okraj domoviny a z některé už se nevrátit. Mapa pro návrat poskládána, odvaha přemohla strach. Viděl jsem onehdy podobné startovat do neznáma. Kousek od hranic se Slovenskem, v nivě Veličky. V rozhodných minutách zlomu.
K tomu je ale opravdu ještě dost času.
